Momentálně píšu:
Momentálně cosplayuju.

Vánoční dárek

24. prosince 2015 v 8:00 | Atashi |  Anime - jednorázovky
Až bych nevěřila, že jsem tu povídku skutečně dokončila, a že jsem ji dokonce dokončila už včera v půl šesté! Aneb vzájemná podpora pomáhá, budem tak psát častějc, Aney (Těším se, až si přečtu, co jsi mi napsala. :3). :3 Už se začínám děsit 19. ledna... Kdo ví, co je to za den?

A teď už... Tato povídka se mi líbí, ale zároveň nelíbí.. :D Takže budu ráda, když zanecháte svůj názor v komentářích, ostatně jako vždycky :) Snažila jsem se, aby to bylo co nejméně OOC a prostě mi nejde posoudit, nakolik mi to vyšlo. :D Úplně IC to asi nebude, ale to není snad nikdy, když píšete shounen ai/yaoi.
Zařadila bych to zhruba do doby kolem 11. - 12. dílu, kdy Raito přichází pomáhat s vyšetřováním, ale Misa ještě není na scéně. Jo a omluvte takový malý fail - Vánoce byly v DN kolem dílu 5, ale tak, snad to tolik nevadí.

Fandom: Death Note
Pairing: L/Yagami Raito
Shounen ai!
Musím vás o těch Vánocích něčím vydeptat, na to je DN a L/Raito jako dělané. :3 Huehuehue. Šťastné a veselé x3
(Obrázkem se nenechte zmást, takhle děsně sladké to vážně nebude xD)



Yagami Raito byl Kira. Už od smrti agentů FBI si byl L tímto faktem jistý jako ničím ve svém životě. Sice pořád mluvil o velmi nízké pravděpodobnosti, ale jinak o tom byl naprosto přesvědčený. Jen neměl žádné důkazy. A jen tak, bez nich, by to nemohl nahlas tvrdit; ke všemu, když se otec tohoto mladíka podílel na vyšetřování. Vlastně, Raito samotný se teď podílel na vyšetřování. Jaká ironie, pokoušel se chytit sám sebe. Ne, samozřejmě - jen předstíral pomoc, snažil se snížit podezření a hlavně sbíral informace. A dokonale dokázal hrát nevinného.

Yagami Raito byl na první pohled dokonalý. Geniální dítě, nejlepší student v celém Japonsku. Nekonfliktní, vždy chladně a logicky uvažující. Oblíbený, zejména u děvčat. Taky se nebylo čemu divit. Štíhlý, na Japonce poměrně vysoký, s krásným obličejem a vždy upravený. Člověk by na něm hledal špatné vlastnosti jen velmi složitě.

Yagami Raito nebyl tak jednoduše čitelný jako kdokoliv jiný, koho L kdy poznal. Prohlédl ho, to ano - moc dobře věděl, co se za tou rádoby nevinnou tváří a úsměvem skrývá. Ale Raito jej neskutečně mátl. Detektiv - ten nejlepší na světě - nebyl schopný určit, co se osmnáctiletému chlapci honí hlavou, co plánuje dělat dál. A neskutečně se mu to nelíbilo.

Yagami Raito a L si byli podobní více, než se mohlo zdát. Na první pohled by si o nich každý myslel, že rozdílnější lidé ani nemohou existovat. Raito budil dojem inteligentního mladého muže vyrůstajícího v dobrých poměrech, kdežto L s jeho kruhy pod očima, rozcuchanými vlasy, vytahaným bílým trikem, volnými kalhotami, zvláštním stylem chůze poničenými teniskami a také podivuhodným posedem se k označení 'perfektní' neblížil ani trochu. Jako den a noc. Černá a bílá. Kira a L. Ale v hlavě toho měli společného spoustu. Oba byli obdařeni úžasným logickým myšlením a velkou inteligencí. Oba byli dětinští a neradi prohrávali. A oba měli svou vidinu, jakým způsobem dosáhnout spravedlnosti v tomto prohnilém světě.

Yagami Raito byl pro L prvním skutečným rovnocenným soupeřem, se kterým se detektiv za celou svou kariéru kdy setkal. A možná to byl ten důvod, proč měl pro něj L tak trochu slabost. Až do této chvíle neměl co dočinění s nikým, kdo by mu takovou dobu a s takovou elegancí dokázal soustavně proklouzávat mezi prsty. Zažil už spoustu zapeklitých případů, kdy už byli všichni zoufalí a mysleli si, že zločince nikdy nedopadnou. Ale L je vyřešil, kolikrát i bez jakékoliv větší námahy. Ale tentokrát…

L byl tentokrát bezradný. Vůbec ale nešlo o to, že by snad nebyl schopný případ časem dotáhnout do konce. Vždyť přece věděl, kdo je ten masový vrah, a i když si Raito sám o sobě myslel, že je bůh, ve skutečnosti byl pořád jen člověk. A lidé přeci dělají chyby. Technicky vzato by detektivovi stačilo chvíli počkat, nenápadně svého nepřítele popostrčit tím správným směrem, kterým potřeboval. Jenže on tady byl jeden velký háček.

L ztratil jakoukoliv motivaci tento případ vyřešit a dostat Kiru na popraviště, jak před pár měsíci, na úplném začátku, celému světu slíbil. Kdyby chtěl, zvládl by to. Ale on už si to nepřál. Čím déle Raita znal, tím více se mu příčila představa, že by měl tohoto inteligentního mladíka nechat usmažit na elektrickém křesle. Zpočátku mu dělalo velký problém přiznat si to, ale k Raitovi ho zkrátka něco táhlo. Ne že by snad nevěděl, co to bylo - pochopitelně šlo o mladíkovu genialitu. Konečně tady byl někdo, kdo mohl světoznámému detektivovi konkurovat. L ta soutěživost vzrušovala. Hra na kočku a myš, kdy ani jeden nevěděl, zda je tou šelmou anebo obětí. Taky že tomu bylo chvíli tak, chvíli jinak. Síly se zdály vyrovnané.

L však Raita i přes jejich nepřátelství nazýval svým nejlepším, prvním a jediným přítelem. To si taky zpočátku myslel, že jde svým způsobem o přátelství. Nedělal si ovšem iluze, že by kdy šlo o to skutečné přátelství, o kterém už párkrát slyšel. Kira to přece nikdy nemyslel upřímně. Problém byl, jak si L opět trpce uvědomil, když ukrojil vidličkou kousek svého zákusku, někde trochu jinde. Šlo o-
"Ryuuzaki, Yagami-kun je tady," vytáhl ho z úvah Watariho hlas. Obsah té věty donutil detektiva zvednout pohled od talíře a svýma velkýma černýma očima se zaměřil na hnědovlasého mladíka, který právě vkročil do hotelového pokoje a zrovna si sundával svou školní tašku z ramene.
"Ahoj, Ryuuzaki. Jaký jsi měl den?" optal se Raito zdvořile a pousmál se, jako by byl skutečně to neviňátko, za které se celou dobu vydával.
Šlo o to, že L shledal Raitův úsměv podobně, ne-li stejně, sladkým jako ten zákusek, z nějž právě spolknul další kousek. Potřásl hlavou a raději se pohledem opět zaměřil na svou dobrotu. Odpověděl tím svým prázdným, bezbarvým a typicky nicneříkajícím tónem:
"Báječný."

L nebyl hloupý a připadalo mu hloupé nalhávat něco sobě samotnému. Ať se na to díval z jakéhokoliv úhlu, Yagami Raito, Kira, jej přitahoval. Nebyl z toho zrovna dvakrát šťastný, ale zjistil, že není schopný si takové myšlenky nadobro vytěsnit z hlavy. A také nebyl schopný přestat po Raitovi nenápadně pokukovat pokaždé, když se Yagami objevil po škole na velitelství, aby rádoby pomohl s případem. Ten si to však možná vykládal prostým faktem, že jej L sleduje kvůli Kirovi - Raito byl obeznámen s tím, že je hlavním podezřelým. L netušil, jaký je význam slova láska. Občas se o tom někde dočetl, občas o tom slyšel mluvit v televizi. Nikdy jej ale nenapadlo, že by se třeba i on mohl zamilovat. Na Raita myslel prakticky bez přestání, a kolikrát se sám přistihl, že vůbec neuvažuje nad Kirovým dalším krokem, nýbrž se mu v hlavě míhají záběry jeho největšího nepřítele ve sprše. Nebylo tomu až tak dávno, co nechal nainstalovat kamery do domů policejního ředitele a vrchního inspektora - to byla Raitova rodina. Kamery snímaly každý kout v celém domě, aby Kira neměl ani nejmenší příležitost ukrýt, jak vraždí. A to zahrnovalo i koupelnu. Tím pádem L celé dva týdny vídal Raita při převlékání i sprchování se. Skutečně ho to nenechávalo úplně chladným, ačkoliv si to nejprve pořádně neuměl vysvětlit. Musel uznat, že Raito byl krásný, snad až božsky krásný. Jeho vzhled Ryuuzakimu velmi imponoval, to byl však pouhý začátek. Čím víc o jeho povaze slyšel od pana Yagamiho, čím déle pozoroval Raitovy každodenní zvyky… Dokonalost jakoby z něj jen vyzařovala. To donutilo Ryuuzakiho začít ho podezřívat nejvíce ze všech. Nikdo jiný z podezřelých mu nepřipadal dostatečně emocionálně silný na to, aby byl schopný zabít bez mrknutí oka. Samozřejmě, Kirou mohl být kdokoliv jiný, ani to nemusel stoprocentně být nikdo ze sledovaných. Ale když se L s Raitem osobně setkal, ztratil veškeré pochybnosti. A zároveň se Yagami Raito stal prvním člověkem, který L skutečně zaujal. Zaujal natolik, že jeho úsměv přirovnával ke svým nejmilovanějším sladkostem.

Vše vypadalo jako každý jiný podzimní den. Byl konec zamračeného listopadu a venku vál studený vítr, takže lidé si už raději brali s sebou i šály. Skutečně bylo chladno, takže parky byly téměř liduprázdné, pokud si tudy někdo nepotřeboval zkrátit cestu z práce či ze školy.
I na hlavním ústředí vyšetřování případu Kira vše vypadalo jako každý jiný takový den. Dostali hlášení o třech mrtvých zločincích a samozřejmě nešlo o nic jiného než o infarkt. Ale protože teď s tím nemohli nic udělat, poslal L vyšetřovací tým na pozdní pauzu na oběd - byly tři hodiny po poledni. Policisté neprotestovali a s příslibem, že za půl hodinky jsou zpět, se odešli najíst. Tím pádem v hotelovém pokoji zbyli sami L - soustavně se dnes cpal dortem, nic víc k jídlu tedy nepotřeboval - a Raito, který už byl po obědě. Ryuuzaki zamyšleně sledoval zprávu o pitvě jednoho ze zločinců, která potvrdila, že šlo skutečně o infarkt. Ne snad, že by to pro detektiva bylo nějaké nečekané, zvláštní zjištění, on jen teď vůbec nepřemýšlel nad případem, ač se o to ze všech sil snažil, a zkrátka byl duchem mimo.
"Raito-kun?" otočil se najednou na židli směrem na svého společníka.
"Ano?" reagoval oslovený, který seděl s notebookem na nedalekém gauči. Zvedl oči od obrazovky, na níž sledoval pole pro hru Hledání min, kterou zabíjel čas, zatímco předstíral, že pročítá nějaké dokumenty a snaží se přijít na stopu ke Kirovi. Žádnou stopu však ani jeden z přítomných nepotřeboval, oba přece Kirovu identitu znali. Jeden se však tvářil, že ne, druhý tvrdil, že jde jen o minimální pravděpodobnost.
"Co si myslíš o lásce?" položil detektiv otázku a zpříma na Raita hleděl. Hnědovlásek se zatvářil zmateně a nechápavě pozvedl obočí.
"Co prosím?" zeptal se, protože měl pocit, že špatně rozuměl.
"Co si myslíš o lásce?" opakoval L svou otázku. Raito se mírně zamračil. Co to tady na něj L zkouší?!
"Myslím, že láska je teď trochu od věci," zamumlal nakonec. Byl připravený na všemožné typy otázek, které si na něj mohl detektiv nachystat, ale něco takového vážně nečekal. Jakou měla láska spojitost s případem Kira? Měla láska vůbec nějakou spojitost s případem Kira? Mohl by se odpovědí na tuto otázku snad nějak prozradit? Jeden přece nikdy neví, co se Ryuuzakimu honí hlavou, a nebylo radno to podceňovat. "Nebo ses snad zamiloval, Ryuuzaki?" obrátil to v žert. Ale L mu neodpověděl. Jen se otočil zpět čelem ke svému počítači a přiložil si palec k ústům, jak to měl ve zvyku. Raito tiše povzdechl a zaměřil se opět na svou rozehranou hru, ale nepokračoval. Samozřejmě, že uvažoval nad tím, proč se ho L najednou ptá na takové věci.
"Raito-kun?" ozval se černovlasý znovu a stejně jako asi před třemi minutami se natočil na Yagamiho.
"Hm?" věnoval mu Raito opět svůj pohled na znamení, že ho plně vnímá.
"Miloval jsi někdy někoho?" vypálil na něj L další podobnou otázku. Ta Raita nezaskočila o nic míň.
"Miluji svou rodinu."
"Myslím lásku k nějaké dívce, například," upřesnil Ryuuzaki.
"No… Já nevím," odpověděl Raito vyhýbavě. Co to Ryuuzakiho popadlo? Kira věděl, jak zareagovat na to a tamto, ale zkrátka nebyl schopný z fleku vymyslet odpovědi na takovéto otázky. Proč něco takového L řešil?!
"Ale vždyť ses s některými děvčaty scházel, nepletu-li se?" pokračoval detektiv dál.
"No, to ano, ale-"
"Takže jsi jim lhal?" vypálil L přímo, "obelhával jsi je se stejně kamennou tváří, jako teď obelháváš nás všechny?"
"Přestaň, Ryuuzaki," zamračil se Raito, "to, že jsem si s některou párkrát vyšel, ještě neznamená, že jsem ji musel nutně milovat. Kam tímhle vším míříš? Proč se na to ptáš? A přestaň pořád tvrdit, že lžu."
"Tak si tuhle situaci alespoň představ. Co bys dělal, kdybys někoho miloval, ale pro dobro všech bys ho musel nechat zemřít?" nezodpověděl mu L žádnou otázku a místo toho mu položil další. Naléhavě, dychtivě. A stejně tak hnědovlasého celou dobu pozoroval. Raitovi to absolutně nedávalo smysl. Byl sice geniální, ale význam tohoto rozhovoru mu unikal. Možná bylo Ryuuzakiho cílem ho jenom rozhodit, aby se pak nějak podřekl či kdovíco. Ale to se on nesmí nechat!
"To by záleželo na okolnostech. O koho by šlo, proč by měl zemřít a tak," zvolil nakonec diplomatickou odpověď, protože si řekl, že tím nic nezkazí, "odpovíš mi už, proč se na to ptáš?" zkusil ještě jednou. L si však jen nepřítomně pokýval hlavou a opět začal Raita ignoroval, což naznačil tím, že jej opět asi upoutalo něco na jeho monitoru. 'Tohle vážně nemá smysl,' myslel si Raito a raději se tedy vrátil k Hledání min, ačkoliv se mu teď přestalo dařit, protože přemýšlel nad detektivem shrbeně dřepícím na židli, po kterém se pořád musel sem tam podívat. I když, jak mladík musel uznat, kdyby se L nechoval divně, teprve by bylo něco špatně.

Dny ubíhaly jeden po druhém, ale vyšetřovací tým nebyl ani o krůček blíž k nalezení důkazů proti Kirovi. Možná že by konečně už něco měli, kdyby ovšem jejich hlavní mozek - L - nezačal o tomhle všem pochybovat. Navenek na sobě nedával nic znát, možná toho jen namluvil méně než obvykle a cpal se sladkým více než obvykle. Byl si však plně vědom, že se svou situací bude něco muset udělat a měl hned několik možností, co. Ta první byla samozřejmě nejpřípustnější: utlumit v sobě všechny pocity, které se dostavily jen při pouhém jednom pohledu na Raita, a dovést vyšetřování až do konce, na kterém bude muset Kira zemřít. Jenže tato možnost se Ryuuzakimu už ani trochu nezamlouvala, i když za to nebyl vůbec rád. Nějak si ale nemohl poručit. Druhou možností bylo vzdát celé vyšetřování, veřejně přiznat prohru, zostudit své jméno a zradit celý svět. Tato možnost už vůbec nepřicházela v úvahu, jako detektiv by skončil a lidé by ho nenáviděli za to, že nedostál své slibu. Ani mu tolik nezáleželo na tom, co i o něm svět bude myslet, jenže ve své pozici si zkrátka prostě nemohl dovolit říct "kašlu na to". Nedovedl si to představit. A pak tady byla třetí možnost…

To, že bylo 24. prosince, pro Japonce vůbec nic neznamenalo, minimálně ne pro ty pracující, a dvakrát tolik to platilo v případě osob podílejících se na vyšetřování případu Kira. Proto se i tento den nesl ve stejném duchu jako ty předchozí - Raito dorazil hned po škole do hotelu. Když však vstoupil do místnosti, zůstal stát jen metr od dveří a s povytaženým obočím hleděl na tu scenérii. Vedle gauče, na kterém obvykle sedával, stál obrovský stromek ozdobený baňkami, řetězy a světýlky. Přesně tak, jak se na vánoční stromeček sluší a patří. Podobně dekorovaný byl i celý zbytek ústředí a celou atmosféru doplňovaly jen tiše hrající koledy. V té nynější Raito rozpoznal anglické Jingle Bells. Všichni policisté byli však od pohledu naprosto zabraní do práce, jakoby tady dnes nebylo nic neobvyklého.
"Dá si Raito-kun horkou čokoládu?" nabídl černovlasý detektiv, který svou typicky shrbenou chůzí přišel k hnědovlasému mladíkovi. Na hlavě mel naraženou čepici, kterou nosí Santa Claus, ale tvářil se stejně jako obvykle. Taky jakoby si ani nevšiml, v co se to tady proměnilo, a v rukou si nesl zásobu cukroví, které jedno po druhém pojídal.
"Co to tady vyvádíš, Ryuuzaki?" zeptal se Raito místo odpovědi.
"Mám Vánoce docela rád," pokrčil L rameny a podával hnědovláskovi hrnek s horkým nápojem, z kterého se ještě kouřilo.
"Děkuju," odpověděl Raito a převzal si ho, avšak následně si ještě jednou podezřívavě změřil detektiva pohledem. Ale nakonec nad tím mávnul rukou, jako nad každým Ryuuzakiho podobným chováním. Koneckonců, šlo tady přece o L, že ano. A L nebyl ani Japonec, tím pádem k Vánocům mohl mít větší vztah, možná kvůli něčemu z minulosti. Černovlasý kývnul hlavou a vrátil se zpět ke gauči, na který si dřepnul a natáhl se na stolek pro další várku cukroví. Následně si přitáhl i notebook a zamyšleně začal něco pročítat. Raito upil trochu čokolády a s otázkou, jestli se objevily nějaké nové skutečnosti, se usadil hned vedle Ryuuzakiho.

L začal být hodně otupen svými emocemi. Natolik, že se rozhodl vzdát se úplně všeho. Nemohl už proti Raitovi déle bojovat. No dobře, bojovat možná ano, to byla i docela zábava. Tohle vše však postupně spělo k jednomu nevyhnutelnému konci, a i když L nesnášel prohrávání, vidina od začátku naplánované výhry se mu příčila. Nechtěl vidět Raita mrtvého a nechtěl žít na tomto světě bez něj… Sice by tím zmizel Kira a všechny ty dětinské názory o spravedlnosti vydobyté násilím… Je vůbec možné dosáhnout ale spravedlnosti cestou, kterou L vybral? Nemá snad Kira na jednu stranu pra- Ne! L sebou až cuknul, jak se v duchu okřikl.
"Jsi v pořádku, Ryuuzaki?" uslyšel rádoby starostlivou otázku. Z Raitových úst, samozřejmě.
"Ano, v pořádku," zamumlal L a zacpal si pusu lízátkem. Musel to cukroví něčím vystřídat.
Kirova spravedlnost není spravedlnost a je pošetilé, že se snaží hrát si na Boha. L tohle vše věděl a i přesto už dále nezvládal stát mu v cestě. Protože šlo o Raita…

24. prosinec neproběhl nijak výjimečně, až tedy na tu výzdobu a celodenní kulisu koled. Brzy byl večer a všichni se chystali domů jít se trochu prospat.
"Raito-kun, mohl bys tady prosím ještě chvíli zůstat?" požádal L a upřel na hnědovlasého své oči. Raito v tom pohledu viděl něco zvláštního. Přikývl.
"Samozřejmě. Tati, nemusíš na mě čekat, přijedu domů metrem," obrátil se ještě ke svému otci a znovu odložil svou bundu.
"Dobrá. Později, Raito. Zatím na shledanou, Ryuuzaki," rozloučil se pan Yagami a zavřely se za ním dveře. Raito a L osaměli.
"Co potřebuješ?" zajímal se tedy Raito a přešel ke gauči. Posadil se naproti L, který se tam zrovna uvelebil s čokoládovým zákuskem. A neodpověděl.
"Ryuuzaki?" pobídnul ho, když se detektiv k ničemu neměl. Jenže ani to nepomohlo. Takže Raito zůstal sedět, a zatímco se tiše místností nesla Silent Night, jen pozoroval L, jak se láduje sladkým. Uvažoval, co může chtít, a proč to nemůže říct rovnou. No a mezitím L sbíral odvahu. Až když spolknul poslední sousto, konečně se odhodlal. Bez jediného slova vstal a pomalou chůzí si to mířil ke stromečku. Raito nechápal, ale vstal také a následoval L. Ten se mezitím sklonil a zvedl malou krabičku, která ležela pod stromkem, zabalenou v kýčovitém vánočním balicím papíru a ovázanou mašličkou. Nadechl se a otočil se čelem ke svému společníkovi.
"Veselé Vánoce, Raito-kun," popřál Ryuuzaki tiše a podal mu krabičku, zatímco se mu díval přímo do očí.
"Eh, Ryuuzaki, to jsi vůbec nemusel," začal Raito hned skromně, "nemůžu to přijmout, když já pro tebe žádný dárek nemám."
"Nikdo neví o tom, že ti takový dárek dávám, ani Watari ne," pověděl L, aniž by reagoval na Raitova slova. Ani nemrkl. "Hodně štěstí." Mladík tedy přikývl a s tichým "díky" si dárek převzal. Nerozuměl, co to s tím L v poslední době, hlavně dnes, bylo.
"Asi bys měl jít, Raito-kun," zarazil ho Ryuuzaki, když si chtěl Raito dárek rovnou rozbalit.
"Jistě," pochopil a vykročil tedy ke dveřím. Vzal si svou bundu i tašku, do které dárek pečlivě schoval.
"Tuhle hru jsem prohrál," zamumlal L.
"Cože?" ohlédl se po něm Raito. Špatně rozuměl.
"Nic," zakroutil černovlasý hlavou a usmál se. Mladý Yagami se rozhodl nešťourat se v tom.
"Veselé Vánoce, Ryuuzaki," popřál a naposledy se po detektivovi ohlédl. Ten jen kývl hlavou a Raito odešel.
L se zamyslel, jestli stihne ještě jeden kus dortu, a po chvíli zvažování si řekl, že za pokus nic nedá.

Raito celou cestu domů uvažoval, jestli mu L do dárku nezabalil bombu. Vydržel to však až domů a krabičku otevřel až u sebe v pokoji. Na její obsah vytřeštil oči. To už i tu výbušninu čekal víc.
"Myslím, že L se mi skutečně postaral o krásné Vánoce, Ryuuku," pověděl s úšklebkem k shinigamimu. Bůh smrti mu nahlédl přes rameno do krabičky, kde spatřil obyčejný malý papírek, na kterém stálo jediné: L Lawliet. Rozesmál se.
"Lidé jsou vážně zajímaví."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bara-chan Bara-chan | Web | 25. prosince 2015 v 15:37 | Reagovat

Wow, čekala jsem, jak se s tím L popere, ale tohle by mě rozhodně nenapadlo... ten konec... A taky se mi hrozně moc líbil začátek, jak jsi popisovala L a Raita, ke každému pár odstavců a ten jejich rozpolcený vztah je tam krásně rozepsaný :3 Nádherná povídka :33 A samozřejmě i kawaii obrázek :3 :D
Udělala jsem si na tu doramu ještě větší chuť :)

2 n4tka28 n4tka28 | 31. prosince 2015 v 20:15 | Reagovat

To bylo...Tak krásné:,(( chce se mi brečet XD
Krásná povídka opravdu nádhera :)
Komentovala jsem tvůj příspěvěk an jednom blogu a tak nějak se dostala na ten tvůj a nelituji toho :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama