Momentálně píšu:
Momentálně cosplayuju.

Žárlivost

26. listopadu 2015 v 22:53 | Atashi |  Japan stars - jednorázovky
Yosh, stihla jsem to! Respektive nestihla, protože dnes měla společně s touto povídkou přijít ještě jedna věc, ale to nevadí... Ona tu původně ta další věc (respektive taky povídka, ale v trochu jiném stylu) měla být už 2. listopadu (na oslavu dvou let, co jsem poprvé viděla první Kuromyu), ale tehdy jsem ji nestihla a nakonec jsem ji nestihla ani tentokrát, a to kvůli naší naprosto vypatlané angličtinářce. :) Tak třeba o Vánocích nebo na Nový rok, s trochou štěstí. xD
Tuto povídku jsem upřednostila před učením na zítřejší zkoušení z angličtiny, takže až mě zítra vyvolá a já to absolutně podělám, tak za to alespoň jednou nebude moct má lenost. Držte mi palce, ať to zvládnu - nic jiného než jedničku si dovolit nemůžu (možná dvojku jo, pokud jsem dnes dobře napsala test, ale to nevím).
No ale teď, co je na 26. listopadu 2015 tak super? Zaprvé, je to přesně 7 let, co Yuya zahájil svou kariéru. Zadruhé, je to přesně 2 roky, co jsem ho začala tak děsně žrát. Zatřetí, moje maminka má narozeniny. A začtvrté, X4 dnes vydávají plnou verzi Snow flakes, jéééj! (Ale já si stejně počkám, až to někdo dá za 2 týdny na youtube, a pirátsky to stáhnu xD) Dnešek je prostě super den. :3 I když se třeba stalo něco, co by mi normálně zhoršilo náladu, dnes jsem byla furt happy. x3
A teď už konečně povídka. Dokončila jsem ji už před třema hodinama, ale byla jsem líná ji kontrolovat, tak je to tu až teď. xD Itadakimasu~ (Jo, fakt Itadakimasu xD)

Shounen ai.
Uehara Takuya/Matsushita Yuya



Nikdy jsem nečekal, že budu jednoho dne takhle moc nesnášet chození do práce a už vůbec jsem nečekal, že to bude zrovna v době, kdy budu pracovat se svým partnerem. Jenže ta chvíle přišla a já se teď s otráveným výrazem ve tváři šinu vedle svého přítele, z kterého naopak na první pohled tryská až přemíra energie, přímo do zkušebny muzikálu In the Heights, od kterého všichni mnoho očekávají. Já sám jsem byl z role v něm nadšený a ještě víc z toho, že teď s mým Takuyou budeme společně trávit celé dny, jenže všechno se to zvrtlo. Totiž, jedním z hlavních důvodů, proč se všichni na toto představení tolik těší, je, že se na něm podílí známý Kreva. A ten je čirou náhodou také tím skutečným důvodem, proč všechny ty zkoušky nemůžu vystát, i když Takuyovi tvrdím, že jsem se prostě jen špatně vyspal. V čem je hlavní problém? Že tomu Takuyovi je najednou tak nějak jedno, že jsem se blbě vyspal!

"Proboha, Yu-chan, já jsem tak nervózní! Myslíš, že udělám dobrý první dojem?" ptal se Takuya, zatímco kolem mě hyperaktivně poskakoval. Ano, tehdy jsme mířili na úplně první zkoušku muzikálu a Taku-chan byl z toho naprosto u vytržení. Sice pořád opakoval, jak je nervózní - a taky to na něm šlo vidět - ale zároveň vyloženě zářil nadšením. Takhle natěšeného jsem ho viděl naposledy, když jsem za ním sám od sebe přišel s tím, že jsem koupil lístky do kina na jednu romantickou komedii.
"Ty neumíš udělat špatný dojem," ujistil jsem ho s úsměvem. Sám jsem se tehdy těšil. Kreva-san byl skvělý umělec, spolupráce s ním mi přišla jako něco úžasného. U Takuyi to ale mělo úplně jiný level, pro něj to znamenalo doopravdy hodně.
"A-ale co když udělám nějaký trapas, hm? Zakopnu, přímo před ním, budu koktat nebo…nebo co když u představování zapomenu, jak se jmenuju?" vykulil na mě poděšeně oči, až jsem se nahlas rozesmál. "Nech toho, myslím to vážně," zakňoural Taku-chan, ale i jemu cukly koutky úst.
"Já ti to jméno kdyžtak poradím, neboj se," ujistil jsem ho za stálého pochechtávání.
"Tak dobře, budu spoléhat na tvou pomoc," zasmál se, a když se ujistil, že v chodbě kromě nás dvou nikdo není, lípnul mi pusu na tvář. "Tak a je to tady," vydechl následně, když jsme zastavili o pár sekund později před dveřmi.
"Hlavně nezapomeň dýchat," popíchnul jsem ho.
"Budu se snažit," odkývnul, teď už však ne tak pobaveně - nervozita byla zpět. Zhluboka se nadechnul a pak vzal za kliku. Nechal jsem ho vejít jako prvního, i když jsme se teda od dveří moc nehnuli. Takuya sotva překročil práh místnosti a už zůstal stát na místě bez jediného pohybu. Sotva jsem se kolem něj zvládnul protáhnout dovnitř.
"Yu-chan, on je fakt tady!" vypadlo z něj vysokým hláskem a potichu. Zaraženě zíral na svého idola, který se jen necelých deset metrů od nás vybavoval s režisérem. "Co…co mám dělat?" Jeho téměř až šok mě donutil se znovu rozesmát.
"Hlavně se uklidni, Taku-chan," doporučil jsem mu, "a přestaň blokovat dveře," dodal jsem, popadl ho za ruku a odtáhl kousek bokem (nechal se jako hadrová panenka a pořád zíral směr Kreva-san), protože po nás by přece jenom mohl ještě někdo přijít.
"Yu-chan, já tomu fakt nevěřím," pokračoval Takuya až nevěřícně a zhluboka dýchal, "co mám dělat?" opakoval svůj dotaz.
"Počkej, než si to dořeší a pak si běž vyptat ten autogram, co jsi tolik chtěl."
"A půjdeš se mnou?" prosebně se na mě zadíval jako malé dítě ve školce, které se hrozně bojí jít se na něco zeptat paní učitelky.
"Jestli ti to pomůže, tak klidně," ujistil jsem ho, "tak se prosím tě uklidni a pojď se radši seznámit," kývnul jsem hlavou směrem ke skupince dalších herců a hereček, kteří seděli opodál a už se spolu vesele vybavovali.
"Ale..." začal nejistě námitku Takuya a kousnul se do rtu. "Já bych…přece jen radši… nechal to na později… a první…"
"Tak jo, tak jo, ať je po tvém," svolil jsem a alespoň si shodil tašku z ramene, "tak počkáme."
"Jsme už všichni?" ozval se jen o pár sekund režisér nahlas, aby jej všichni slyšeli, a rozhlídnul se po přítomných.
"Ayaka mi psala, že do deseti minut je tady!" zahlásila jedna z hereček, "ale jinak už bychom měli být snad všichni." Hned potom se ve dveřích objevil někdo ze štábu s nějakými papíry, které nesl režisérovi, a začali spolu cosi probírat. Ostatní se vrátili zpět ke svým rozhovorům… a Kreva-san se podíval přímo na nás dva. Taky ještě aby ne, když jsme tu jen tak postávali bokem od všech ostatních. Podle výrazu ve tváři byl dnes dobře naladěný, takže se Takuya snad vážně neměl čeho obávat.
"Tak pojď, ne?" pobídl jsem svého přítele. Nervózně se ošil.
"Ale pojď teda taky," připomněl mi a váhavě se rozešel směr Kreva. Samozřejmě jsem ho v tom nenechal a šel o půl kroku za ním.
"D-dobré ráno, Kreva-san," vykoktal Takuya a zbrkle se uklonil - vzápětí se však zase narovnal, jakoby se bál, že zatímco se nebude koukat, Kreva mu někam zdrhne.
"Dobré ráno," přidal jsem se s pozdravem.
"Dobré, dobré," věnoval nám oběma úsměv, "vy jste Uehara Takuya-san a Matsushita Yuya-san, nepletu se?" Oba si nás přeměřil pohledem. Taku-chan vytřeštil oči.
"Vy víte, kdo jsem?" vypískl.
"Samozřejmě," rozesmál se Kreva-san, "musím přece vědět, s kým spolupracuju. Navíc, dostalo se ke mně Sign a musím říct, že tam jste odvedl obdivuhodný výkon. Klidně bych vám tu hluchotu věřil," zalichotil Takuyovi. No a já byl v pohotovosti, protože jsem už jen očekával okamžik, kdy svého partnera budu muset chytat, protože tohle nemůže dlouho ustát. "Taky jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít Kuromyu, to taky rozhodně stálo za to. Určitě se přijdu podívat i na příští."
"Já...já děkuji mockrát, doopravdy, moc mě to těší. Vůbec bych nečekal, že vy- já- moc vás obdivuju, nečekal jsem, že o mně vůbec budete vědět," vysypal ze sebe zmateně Takuya a pak začal akčně hrabat ve své tašce, odkud se vytasil s deníčkem a propiskou. V deníčku byla pečlivě uschována Krevova fotka, kterou vytáhl. "Mohl byste se mi prosím podepsat?" požádal z posledních sil. Nevím, jestli dneska bude schopný vůbec pracovat a jak to tak vidím, budu ho muset potom odnést domů. No nevadí. Jen přemýšlím, kdo mi udělá večeři.
"Samozřejmě, jestli vás to potěší," neodmítnul Kreva-san a daroval Takuyovi svůj autogram. Ten si jej přebral zpět s lehce se třesoucími prsty a zářícíma očíčkama - byl takto hrozně roztomilý, jen tak mimochodem. I když, to on je pořád.
"Taky obdivuju vaši práci, máte skvělé písničky," přidal jsem se i já, abych tady nebyl skutečně jen jako postávající morální podpora. A taky aby nenastalo trapné ticho, protože můj drahý byl momentálně očividně až moc mimo na to, aby byl schopný ze sebe ještě cokoliv vypravit. "Sice nejsem tak zarytý fanoušek jako tady Taku-chan," -pocukly mi koutky úst- "ale taky mám něco z vaší tvorby v playlistu."
"O vás jsem samozřejmě už taky nejednou slyšel, Matsushita-san, máte talentu na rozdávání. Těšil jsem se, až s vámi - s vámi oběma - budu spolupracovat. Chtěl bych-"
"Moc se omlouvám za zpoždění!" ozvalo se ode dveří, když rychlým krokem vstoupila do místnosti mladá žena, "ulice okolo jsou úplně ucpané, měla jsem jet metrem…"
"V pořádku," mávnul nad tím režisér rukou, "můžeme začít?"
A tím byl tedy náš první rozhovor s Krevou utnut.

Seznamování se s ostatními proběhlo bez nějakých problémů, myslím, že jsme si všichni docela sedli. Takuya si svůj fanboy výstup odbyl hned ten první den a ačkoliv jeho nadšení ani v nejmenším nesláblo, prostě se jen vytratila ta jeho prvotní nervozita a choval se v rámci možností normálně. On byl vždycky veselý a usměvavý - to jsem na něm taky hrozně miloval, ale teď teda zářil pořád, nebyla ani chvilička, kdy bych ho viděl se mračit. Doma každý večer aspoň pětkrát zopakoval, jak už se těší do práce, až mě dokonce ani nenutil koukat na nějaké romantické filmy, které dávali v televizi, a radši chtěl jít dřív spát, aby tady už byl zítřek. Přišlo mi to vlastně docela vtipné, ale přál jsem mu to. Já už Michaela Jacksona nebudu mít možnost potkat, tak ať si aspoň Taku-chan užije setkání a dokonce spolupráci se svým idolem.
Kreva-san byl hodně přátelský a prostě v pohodě. Takuyovo nadšení ho nijak neobtěžovalo (díky bohu - neznám nic horšího než vidět svého miláčka zklamaného), spíš si myslím, že tomu bylo přesně naopak a Takuyu si hodně oblíbil. O přestávkách jsem je pořád viděl o něčem živě diskutovat. Obvykle teda řešili hudbu a vše kolem ní, to jsem si vyposlechl, když jsem párkrát byl s nimi. I když, to jsem vlastně ani nemusel, protože po cestě domů mi Taku-chan vždycky všechno z dnešního dne do detailů vylíčil. On teď tak nějak celkově nemluvil o ničem jiném.

Asi týden poté, co jsme začali zkoušet, jsem si ráno odkládal v šatně tašku a bundu, když jsem si na něco vzpomněl:
"Hele, Taku-chan, dneska v kině dávají ten film, který jsi chtěl vidět."
"Cože?" ohlídl se po mně můj partner, "no jo, máš pravdu, dnes je třiadvacátého, že? No tak nevadí, někdy si to stáhnem, co myslíš?"
"Proč? Nechce se ti jít?"
"No, víš, dneska jsem přece do sushi baru. Jakože Kreva-san chtěl jít. A i ostatní se prý přidají. Jdeš taky?"
"Aha," pokýval jsem chápavě hlavou, i když jsem vlastně vůbec nechápal. Takuya vážně odmítl jít se mnou do kina na nějakou romantickou slátaninu, na které bych beztak usnul, ale zkrátka mi přijde roztomilý Taku-chan se slzičkami dojetí v očích, tak vždycky jdu, a dokonce to tentokrát sám připomínám? Vážně? "No tak dobře, jak chceš," pokrčil jsem nakonec rameny, "klidně půjdu taky, však proč ne."
"Super," usmál se na mě, "už se nemůžu dočkat, bude to super."
"Jojo," pousmál jsem se na něj a už jsem vyrazil pryč z šatny, každou chvilku jsme měli začínat. Něco se mi tady ale tak trochu přestávalo líbit. Zatím jsem to však nechal plavat, nechtěl jsem nic zbytečně hrotit.

Večer jsme skoro všichni seděli ve slíbeném sushi baru a rozhodně nebylo ticho. Jak už jsem zmiňoval, sešla se tu fajn banda lidí, takže nebyl nejmenší problém najít nějaké téma na pokec. Všichni působili vesele a pojídali sushi. Všichni. Fakt všichni. Teda kromě mě. Ze začátku jsem se taky smál vtipům, které ostatní povídali, a vychutnával si své oblíbené jídlo (i když, abych řekl pravdu, sushi, které mi udělá Taku-chan, mi chutná víc), ale jak tak ubíhal čas a já si tak nějak uvědomil, že Takuya se na mě za celý večer ani jednou nepodíval a celou dobu se jen zapáleně bavil s Krevou sedícím vedle něj z druhé strany než já, nějak se mi dobrá nálada absolutně vytratila. Chtěl jsem na sebe nějak upoutat pozornost, ale on vypadal tak zaujatý, že by mu snad bylo jedno, kdyby se tudy prohnal dinosaurus. A co bylo ještě horší - jedl sushi. Uehara Takuya jedl sushi. Přesně tak. Nevěřím tomu. Ten Takuya, který si se mnou sushi nikdy nedá? Ten Takuya, který pořád tvrdí, jaký je to hnus a proč to pořád chci jíst? Přesně ten Takuya tady sedí, culí se jako pitomec a stejně jako jeho drahý společník (nějak mi totiž přijde, jakoby sem šli oni dva spolu a my ostatní k nim vůbec nepatřili) se tím sushi vyloženě láduje. Ocitl jsem se snad v nějaké hloupé show? Jsou tady teď někde kamery a tisíce lidí za televizními obrazovkami čekají na moji reakci, aby se jí mohli zasmát?
"Taku-chan?" pokusil jsem se ho oslovit, "Taku-chan!" zopakoval jsem hlasitěji, když mě absolutně nevnímal, a dloubl jsem ho ukazováčkem do ramene.
"Co, co je?" otočil se ke mně, "promiň, říkal jsi něco?"
"Od kdy jíš sushi?" zeptal jsem se rovnou. Sám jsem cítil, jak otráveně jsem musel působit. No co už.
"He?" zamrkal. Podíval se na svou večeři a potom na mě. Jakoby mu teprve teď došlo, co jí. "No, já nevím," pokrčil neurčitě rameny, "tohle není tak špatný."
"Tobě snad nechutná, Matsushita-kun?" zeptal se mě Kreva. Pro mě v tu chvíli až nechutně přátelským tónem a přehnaně milým úsměvem, i když na ostatní by to pravděpodobně tak nepůsobilo. Ale ve mně v ten okamžik něco vybuchlo.
"Ne, to fakt nechutná," vyštěkl jsem podrážděně, "je to hnus, nedá se to jíst. Jdu domů." Bez rozmyslu jsem se prudce zvedl - polovina lidí tady se podívala mým směrem - sebral svou bundu, na stůl hodil peníze za své jídlo, a aniž bych se ohlédl, vyrazil jsem pryč.
"Yu-chan, počkej! Co blbneš?" slyšel jsem za sebou Takuyovo zmatené zavolání, ale nezastavil jsem se. Vyšel jsem z baru na chladný vzduch na ulici. Bylo půl deváté večer, lidí tady nebylo zrovna málo. Na japonské poměry bych však řekl, že to byl spíš podprůměr. Zhluboka jsem se nadechl a na pár sekund zavřel oči. Zůstal jsem stát na chodníku jen pár kroků od východu. Zima mé rozhořčení vcelku efektivně zchladila, ale pořád jsem se necítil zrovna nejlíp. Chvíli jsem čekal. Zhruba po minutě jsem začal přešlapovat na místě a pořád se ohlížel ke dveřím do budovy, odkud jsem před chvílí vyšel. Čekal jsem. Takuya za mnou přece musí jít, no ne? Jenže čím delší dobu jsem tam stál, tím menší šanci jsem tomu dával a tím víc jsem se cítil pod psa. Když jsem po deseti minutách stání na místě začínal už docela mrznout - muselo být pod nulou - opět naštvaně jsem kopnul do sloupu a rychlým krokem vyrazil směrem k nejbližší stanici metra, abych se dostal co nejrychleji domů. Připadal jsem si trapně. A taky dost nechtěně.

Možná jsem to trochu přehnal, říkal jsem si, když jsem o hodinku později ležel ve své posteli. Na boku, zády ke dveřím, zachumlaný pod peřinou tak, že mi trčela jenom hlava. Cítil jsem se tak zle, že jsem neměl chuť ani číst mangu ani prohlížet fotky na instagramu.
Neměl jsem tak vylítnout. Ale co s tím teď už zmůžu, že jo? Taku-chan ani Kreva mi neudělali nic špatného, jen… Jen se spolu pořád bavili a Takuya mě absolutně přehlížel, to je to! Kdyby to bylo jen dneska večer... Ne, to mi jen díky tomu dnešku došlo, že je to tak od prvního dne. Ráno jdeme do práce a o čem Takuya mluví? Kreva. Dopoledne pracujeme. S kým je Takuya kdykoliv, jak to jen jde? S Krevou. S kým obědvá? S Krevou. S kým tráví každou volnou chvilku během odpoledne? S Krevou. Večer jdeme z práce. Kreva. Případně jdeme někam i s ostatními. A to probíhá jak? Ano, přesně tak jako dnes - Kreva. Večer jdeme domů. Kreva. Jdeme co nejrychleji spát. Proč? Protože zítra zase Kreva! Toleroval bych to první dva tři dny. Ale proč to trvá už víc než týden? Na jednu stranu ho chápu, je prostě nadšený. Na druhou stranu mě to ale štve - už čtyři roky jsem u něj na prvním místě, tak proč by to mělo být najednou jinak? Proč jí sushi, když mu Kreva řekne, že je dobré, ale když to říkám já, tak by si ho nikdy ani za nic nedal? Chci, aby zase myslel hlavně na mě. Nechci být ten přehlížený, ten druhý. Ať se zase točí kolem mě a culí se na mě. Vždyť já ho miluju. A hrozně mi teď chybí, i když spolu trávíme celé dny. Dobře, netrávíme. On je tráví s Krevou a já tam jen tak postávám a tiše doufám, že už si třeba na mě udělá čas, tak to je.
Uslyšel jsem tiché otevírání dveří.
"Yu-chan? Spíš už?" následovalo zašeptání. S odpovědí jsem se trochu opozdil, protože jsem na chvilku uvažoval, jestli nebudu ten spánek radši předstírat, abych se rozhovoru s ním vyhnul.
"Ještě ne."
Dveře klapnuly, jak se znovu tiše zavřely. Zanedlouho se matrace prohnula pod váhou dalšího těla.
"Yu-chan, co se stalo?" zeptal se Takuya hlasem plným starostlivosti, který je u něj tak typický, když se něco děje. Pohladil mě po vlasech.
"Nic," odpověděl jsem prostě. Znělo to trochu kousavě, aniž bych to plánoval. Taku-chan tiše povzdechnul.
"Něco se stát muselo," oponoval mi mírně.
"Nech to být, fakt," přesvědčoval jsem ho.
"Ňuňíku, no tak, co je s tebou?" ptal se ztrápeně.
"Pojď radši spát."
"To mi to fakt neřekneš?"
"Ne."
"Yu-chan," zakňoural zoufale. Když jsem mu však neodpovídal, znovu povzdechl, rozsvítil lampičku na svém nočním stolku a zvedl se. I když jsem k němu byl zády, věděl jsem, že šel ke skříni a převlékal se. Zůstal jsem však dál ležet se zavřenýma očima. Rád bych už usnul a měl dnešek za sebou. I když si stejně myslím, že zítřek nebude o moc lepší...
"Yu-chan, no tak. Neusnu, dokud mi to neřekneš," dožadoval se Takuya znovu vysvětlení, když si přilehl vedle mě. Pohladil mě po rameni. Otočil jsem se čelem k němu a konečně se na něj za dnešní večer podíval.
"Tak to budeš asi mít hodně dlouhou noc," zkonstatoval jsem prostě. Tentokrát už to neznělo nijak zle, jen prostě neutrálně.
"Proč mi tohle děláš? Vždyť já tě mám rád." Chtěl jsem odvětit něco jako "to sotva", ale nakonec jsem to radši neudělal. Má tě rád, Yuyo, nikdy nepřestal, jen je teď prostě zaneprázdněn svým idolem. Ne že by mě to uklidňovalo, ale nemusím na něj být hned zlý. Vždyť já ho mám taky moc rád.
"Mám dneska jen prostě špatný den, to je všechno. Však jsi viděl, jak mi dnes ani pořádně nešlo číst ten text, jsem prostě nějaký rozladěný," snažil jsem se to svést na něco věrohodného. A tohle navíc byla pravda.
"Vážně? Ani jsem si nevšiml." Samozřejmě, že sis nevšiml. Vždyť ses na mě dneska podíval možná tak třikrát.
"No, hm, ale je to tak," zamumlal jsem.
"Dáš mi aspoň pusu? Dneska jsem ještě žádnou nedostal," požádal mě.
"Žádnou jsi nechtěl," připomněl jsem mu, ale trochu jsem se nadzvedl a krátce spojil naše rty, než jsem si zase lehl zpátky.
"No víš přece… Na zkouškách nemůžeme, takhle přede všemi…"
"Já vím," ujistil jsem ho.
"Chceš jít už spát?"
"Jo."
"Tak dobře. Dobrou noc, zlatíčko. Zítra to bude lepší, uvidíš," usmál se na mě a ještě jednou mě políbil, než sám svou hlavu uvelebil na polštáři a přitáhl si mě blíž k sobě do objetí.
"No jo. Dobrou, Taku-chan," popřál jsem mu a jako obvykle si uvelebil hlavu na jeho rameni. Těžko říct, za jak dlouho se mi povede usnout.

Taku-chan neměl pravdu, jak se dalo čekat. Zítra vážně nebylo líp. Prakticky se nic nezměnilo. Takuya po mně jen ráno pořád pokukoval, jakoby čekal, kdy mu řeknu ten skutečný důvod, proč jsem se včera takto zachoval. Vím, že to, co jsem řekl, nebylo až tak uvěřitelné. Ale skutečný důvod jsem mu povědět neplánoval. Já mu to vážně nechci kazit a hrát si na žárlivou stíhačku. I když žárlím, a to neskutečně moc. Ale já vím, že mě pořád miluje, o tomto jsem přesvědčený jako o ničem ve svém životě. Nežiju v nějaké naivní představě, že by mě snad Takuya s Krevou podváděl anebo se se mnou chtěl rozejít a začít si s ním, to fakt ne. Na to to zaprvé ani trochu nevypadá, to by se Taku-chan choval jinak, a zadruhé tak nějak prostě vím, že se toto nestane. Jen zkrátka žárlím na fakt, kolik teď Takuya věnuje pozornosti jemu a kolik mně! A na to mám jako jeho partner snad právo, ne?
Ale abych ještě dopověděl, co jsem začal - to Takuyovo pokukování ráno bylo tak všechno. Zbytek dne už se zase táhl v obvyklém Kreva duchu. No a večer se šlo zase na sushi. Beze mě. Fakt se mi po tom včerejšku nechtělo a těžko říct, jestli se mi vůbec někdy chtít bude. Tak jako tak, ten den jsem šel domů. Takuyovi jsem stejně nechyběl, vždyť pro něj by se nic nezměnilo, i kdybych tam byl.

Nedalo se nic dělat, prostě se zkoušelo dál. Snažil jsem se to nějak přetrpět, i když to bylo vcelku těžké. Ve skutečnosti jsem odpočítával dny do začátku představení, respektive do toho posledního, protože pak bude konečně konec a já budu moct být zase naprosto šťastný. S Takuyou, jen my dva a náš krásný růžový život, který mi tak děsně chyběl. A ještě to nebyl ani měsíc! Fakt nevím, jak tohle přežiju. Ale nějak budu muset. Nebo mi znovu buchnou nervy, s Takuyou se pohádám a on si třeba uvědomí, že mě naprosto zanedbává a napraví to. Ale pak bude smutný a to taky nechci. Ach jo, proč jsem se do takovéhle situace musel dostat zrovna já?

I přes mé téměř neexistující nadšení a také chybějící chuť pro tento muzikál cokoliv dělat, jsme byli všichni dohromady vcelku dobrý tým a šlo nám to docela rychle. Seznámili jsme se už během těch prvních dvou dní, pak nám nějaký čas zabralo zkoušení čtení textů a potom došlo i na písničky, které jsme zanedlouho zkoušeli už i s celou scénou. Hrál jsem jednu z hlavních postav, takže jsem tam měl i nějaké to sólo. Jenže i přesto, že jsem se ten den vážně snažil podat skvělý výkon, prostě jsem se nemohl soustředit. Sice jsem znal text, choreografii a vše okolo, ale s mým dnešním zpěvem bych vážně nemohl vystoupit na jevišti před skutečným publikem. Byl jsem totiž naprosto nesoustředěný, duchem úplně mimo. A kdo za to mohl? No Kreva! V poslední době bylo jeho jméno odpovědí snad na každou otázku, jak to tak pozoruju. Ale prostě, nebýt jeho, tak nemám žádné problémy. Nechci zpívat písničky, které napsal! Ať jsou dobré, jak chtějí…
Když jsem dozpíval ten katastrofální výkon (uši to snad nikomu neutrhlo, ale bylo to jedno z nejhorších vystoupení, co jsem kdy předvedl), všem bylo jasné, že si musím dát pauzu, takže jsem ani nemusel nic říkat a prostě jsem vyrazil do zákulisí, abych uvolnil místo dalším.
"Jsi nějaký nesoustředěný, Matsushita-kun. Vím, že máš na daleko víc, co je s tebou?" ptal se Kreva, který to celé samozřejmě sledoval. Stejně tak mile jako vždycky a přesně tak, jak jsem na to byl od něj alergický. Ať si to třeba myslí v dobrém, já teď nesnáším všechno na jeho existenci!
"I mistr se někdy utne," zamumlal jsem prostě a nechtěl jsem se víc vyjadřovat, tak jsem se prostě chtěl odšourat dál. No jen kousíček odtud stál Taku-chan.
"Yu-chan, měl by ses trochu snažit." Zarazil jsem se. Narovnal jsem se a zůstal na něj naprosto šokovaně hledět. Pootevřel jsem pusu. Cože? Slyšel jsem dobře?
"To…to jako vážně?"
"No," začal Takuya, sám se zasekl a nervózně zatěkal očima do stran, "musíš uznat, že teď jsi nebyl tak moc dobrý jako obvykle a…"
"No výborný, to je fakt výborný!" přerušil jsem ho, a co nejrychlejšími kroky jsem vyrazil směr šatna. Co se to tady sakra děje?! Jak mi může Takuya, TAKUYA, říct, že jsem to nezazpíval dobře?! Já vím, že to bylo zlé, ale ten Takuya, kterého jsem znal, by mi řekl, že jsem byl úžasný, i kdyby všem popraskaly ušní bubínky z toho, jaká to byla hrůza! Tak co se tady sakra děje?! Co se s ním stalo?!
"Yu-chan, počkej! No tak, nezlob se, prosím!" volal za mnou a doběhl mě. Vzal mě za rameno.
"Nech mě," zavrčel jsem a vyškubl se mu.
"Yu-chan!" Nechtěl jsem s ním mluvit - nejradši bych se teď hned sebral a šel úplně pryč, někam ven, projít se a vyčistit si hlavu, ale nemohl jsem si přece dovolit odejít z práce. Dorazil jsem do šatny, kde jsem se prostě posadil na židli a chtěl jen tak sedět. Ale Takuya musel prostě přiběhnout až za mnou.
"No tak, nebuď naštvaný, prosím," žádal mě smutně, "nechtěl jsem se tě nějak dotknout, já jsem… jenom jsem myslel…"
"Nech mě chvíli samotného, buď tak hodný," skočil jsem mu znovu do řeči. Zíral jsem upřeně před sebe do zrcadla, sám sobě přímo do očí.
"Co s tebou v poslední době je?" vyptával se, "pořád se teď chováš divně."
"Já? Já?! To…sakra, Takuyo, nech mě aspoň chvíli být!"
"Co jsem ti udělal?" nechápal dál, "přece sám musíš vědět, že…"
"Mně nejde o to, jak jsem to zazpíval! Ty to vůbec nechápeš!"
"Uehara-kun, mohl bys sem prosím jít?" ozvalo se vzdálenější zavolání. Čí hlas to byl? Myslím, že to vážně není těžké uhodnout. Takuya se ohlédl ke dveřím.
"Tak dobře. Promiň, Yu-chan. Promluvíme si o tom později, dobře?" zamumlal, pak se prostě otočil a vyběhl do dveří. Samozřejmě, jak jinak. Když si Kreva-san zavolá, tak Takuyánek hned přiběhne. A já jsem vosk. Zase.
Sáhnul jsem po mobilu a už tak automaticky najel na Instagram. Když jsem nervní, prostě ho jenom tak rychle prohlížím, abych přišel na jiné myšlenky. Ale tentokrát to absolutně nevyšlo - co za fotku na mě vyskočilo hned mezi prvními? Samozřejmě, selfie Takuyi a Krevy, však proč ne? Bez rozmyslu jsem s mobilem prostě vší silou mrštil přes celou místnost, a pak už jsem jen slyšel ránu a viděl, jak se můj mobil rozletěl na několik části. Můj - teď už pravděpodobně bývalý - mobilní telefon zůstal ležet na zemi a připomínal spíš malou hromádku šrotu. Ale já byl moc naštvaný na to, abych se tím v ten okamžik jakkoliv zaobíral.

Vychladl jsem, samozřejmě. Taky mi nic jiného nezbývalo. Takže po dalších pár dnů (týdnů) jsem se zase tvářil, jakože se nic neděje, i když jsem byl čím dál tím nevrlejší. Všechny jsem odmítal, když mě večer zvali na sushi (stalo se to tady jakýmsi zvykem) anebo prostě na pivo, a s povděkem jsem si doma zalezl do postele a na svém novém mobilu hrál Geometry Dash. Všechny levely jsem musel kvůli své výbušnosti vyhrát znovu, no super. Ale alespoň jsem se doma po večerech sám nenudil. Když už mě ale i ta hra omrzela, prostě jsem jen ležel a čuměl do stropu. Až mě napadlo poslední spásné řešení - musím donutit Takuyu taky žárlit! U něj to určitě nebude nic těžkého. Vždyť kolikrát stačí, abych se na někoho jiného jenom usmál, a Taku-chan už se moc netváří. Byl jsem přesvědčený, že to zabere, takže jsem na tom hned následující den začal pracovat. Pro tento úkol jsem jako nejvhodnější kandidátku zvolil Ayaku - už jenom naše charaktery v muzikálu k sobě měly hodně blízko, takže jsem se kolem ní začal během zkoušky co nejnápadněji ochomýtat ve chvílích, kdy byl Takuya na blízku. To bohužel nevyvolalo žádnou reakci, ale říkal jsem si, že to nesmím hned vzdávat. O den později se zase mělo konat posezení u sushi, takže jsem po dlouhé době svolil a šel s nimi. S Ayakou jsem si sedl přímo naproti Takuyovi a Krevovi, kteří si stále měli o čem povídat, a začal jsem s ní trochu flirtovat. Nechtěl jsem to přehnat, aby si ona nezačala myslet, že s ní chci vážně něco mít (vím, že to ode mě bylo vcelku ošklivé, ale účel svědčí prostředky) a myslel jsem si, že to bude stačit. Ale asi mi to nějak nešlo, což teda možná bylo tím, že jsem neustále pokukoval po Takuyovi, jestli si všiml, protože to prostě nezabíralo. On ani nezaregistroval, že se tu o něco pokouším, a zase se na mě ani nepodíval! Proč se nezvedl, neodtáhl mě bokem, neseřval, o co se to tady pokouším a že jsem jenom jeho?! Tak proč, do háje?! To už jsem mu vážně naprosto ukradený?
Když můj plán žalostně zklamal, ztratil jsem jakoukoliv vůli do toho zkoušet pokračovat, tak jsem se prostě zvedl a aniž bych na sebe nějak víc upozorňoval, odešel jsem. Stejně tam nikomu nijak závratně chybět nebudu.

Sám jsem tomu ani nechtěl věřit, ale bylo to tady. Konečně jsme to celé nacvičili (já u toho asi přišel o všechny nervy, které jsem měl) a dnes tady byla premiéra. Už to jenom všechno odehrát a je konec! Už se s Krevou nebudu já - a hlavně Takuya - vídat každý den a snad se všechno zase vrátí do normálních kolejí!
S pocitem naděje v takovéto vidině jsem nastoupil na pódium a přišlo mé očekávané sólo. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že bych to mohl jakkoliv zkazit a taky že se mi dařilo! Ze začátku. Asi jsem se nesoustředil dostatečně, protože se mi najednou, naprosto zničehonic, nějak zamotaly nohy, zakopl jsem a ani jsem nevěděl jak, sletěl jsem z pódia.

Zlikvidoval jsem celý muzikál. Všechny bulváry si teď na mě smlsly, všichni kolegové mě teď nesnáší, za to, že všechna ta práce za poslední tři měsíce přijde vniveč. Asi bych se měl za sebe stydět - fakt jsem to slušně podělal. Možná by mi to nikdo nevěřil, ale abych se přiznal, jsem teď naprosto šťastný. Už tři měsíce jsem se necítil líp než teď. Ležím na posteli se zlomenou nohou v sádře a hraju si na mobilu. A co je na tom vlastně tak super?
"Taku-cháán!" zavolám, když mobil odložím na noční stolek.
"Počkej chvilku, zlato!" ozve se odpověď a tak tedy chvilku vyčkávám. Trvá to doopravdy jen nějaké dvě minutky, než do pokoje přijde můj přítel s širokým úsměvem na tváři a nese nám oběd. Máme kari. "Co potřebuješ?"
"Já jen, jestli si k tomu obědu nechceš pustit nějaký film?" navrhnu usměvavě. Cítím se naprosto skvěle, opravdu.
"Tak jo, proč ne. Vybral jsi už nějaký?"
"Ještě ne. Podáš mi noťas, prosím?" požádám ho.
"Jasně." Taku-chan odloží tác s obědem vedle mě na postel a skočí pro mnou chtěný notebook. Zapnu ho, a zatímco se načítá, podívám se zase na svého přítele.
"Taku-chan, víš o tom, že jsi úžasný? Díky, že se o mě tak staráš."
"Ale prosím tě, to je maličkost. Pro tebe všechno," ujistí mě, pohladí mě po tváři a políbí mě, "miluju tě."
"Já tebe taky."
Jestli stačí, abych si něco zlomil, a pak už se Taku-chan bude zase věnovat jen a pouze mě, pak si polámu klidně všechny kosti v těle. Mít ho u sebe mi za to stojí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kya Kya | E-mail | 27. listopadu 2015 v 0:07 | Reagovat

To je naprosto úžasný nejvíce se mi líbilo jak se Yuya snažil na sebe upozornit ale nic na Takuyu nezabíralo tak stačilo jen si zlomit nohu a Takuya byl zase celý jeho moc krásná povídka už se těším na další :)

2 Bara-chan Bara-chan | Web | 27. listopadu 2015 v 1:35 | Reagovat

Já ani nevím, odkud začít :'DDD Tahle povídka v člověku vyvolá nejdřív připitomnělé usmívání, rozpoštění se, až se s těmi nervy vžije do Yuyi... a na konci ho rozseká :'DD Tohle bylo vážně úžasný :D :333 A líbílo se mi, že to bylo naopak - zažárlil si tentokrát Yuyánek :D A jak krásně žárlil :D :33 A Takuya... takovej fanboy :D
Ale bylo mi Yu-chana chvílema fakt líto a čekala jsem, jestli to vydrží, nebo jestli to Takkunovi nakonec řekne... Dostala mě ale Yu-chanova starost o večeři, kdyby sebou Taku seknul :'DD no jo, jak jinak :DD A ten konec... teda původně jsem si myslela, že Yuya se zatne, začne zkoušet na Krevu až to nadšení z něj Takuyu opadne a bude ho vnímat spíš jako nepřítele :D Ale tenhle konec byl fakt super :'DDD Fakt palec nahoru :DD Sice chudák Yuya, takovej trapas a ještě zlomená noha... ale s tím, jak si užíval to opatrování, zas takovej chudák není :'DD
Už se těším, co pro nás dalšího vymyslíš :DD

3 Ryuu L Ryuu L | Web | 27. listopadu 2015 v 12:55 | Reagovat

teraz neviem čo skôr O.O to už je 7 rokov? O_O a tiež dodatočne všetko najlepšie mamine :3 do príbehu sa pustím až budem doma, nakolko som v práci, ale teším sa :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama