Momentálně píšu:
Momentálně cosplayuju.

Samozřejmost

23. června 2015 v 22:43 | Atashi |  Japan stars - jednorázovky
Dnes je 22. června. Ne, fakt není 23., je 22. června 2015 a Uehara Takuya slaví 27. narozeniny. Všechno nejlepší, Taku-chan! Hodně lásky od Yuyíka.. :3
Lol, ne, teď vážně. Já už asi 3 týdny žiju v iluzi, že 22. je letos v úterý a nebylo to včera. A kdy jsem to zjistila? No včera, kdy jsem měla 21.! No, nevadí. Povídku bych stihla už včera, ale protože jsem v sobotu byla na horroru Odebrat z přátel, tak mě značně vyděsilo, jak mi včera večer přestal fungovat internet, takže jsem radši vypnula veškerou elektroniku a šla jsem spát. :C
Btw, povídka je dvojnásobně delší, než měla být. Nevím, kde jsem to vzala. O.o

Takže, klasika:
Uehara Takuya x Matsushita Yuya
Shounen ai, tentokrát i yaoi!!, romantika, ze začátku smutné.




Jmenuju se Uehara Takuya a je mi 32 let. Už je to nějakou dobu, co jsem skončil u AMUSE, a moje kariéra zpěváka, tanečníka a herce byla dočasně pozastavena. Za poslední rok jsem však zase začal získávat nějaké ty příležitosti, jedná se ale pouze o menší role, vedlejší, nic velkého. Vlastně se o mně přestalo slyšet. Ani mi to tolik nevadí, jen bych chtěl, aby bylo všechno jako dřív. V tomto domě s číslem popisným 12 618 v poklidnější části Tokia bydlím už jedenáct let, z toho pět zde nejsem sám. Jenže dva roky si připadám, jako bych byl. Mám přítele. Jmenuje se Matsushita Yuya, je mu třicet a s prací jsme na tom podobně. Jsme spolu něco přes deset let. Miluju ho, pořád. A on miluje mě, pořád. Asi, snad. Proč už to teda není stejné jako ze začátku? Chápete můj problém? Ukážu vám ho. Na jednom jediném večeru, kdy se vracím z práce.

Zavřu za sebou vchodové dveře, vyzuju si boty a rozepnu mikinu. Slyším spěšné kroky ze schodů, které pak míří do kuchyně. Vydám se tam také, abych mohl uklidit nákup, který jsem po cestě domů obstaral. Ještě na chodbě se však minu s ním.
"Ahoj," utrousí ke mně v rychlosti, když kolem mě skoro až proběhne.
"Ahoj," oplatím mu, zastavím se a otočím se na něj, "kam tak spěcháš?"
"S Yusukem jdeme na pizzu," informuje mě, když si bere bundu a obouvá boty.
"Dobře. Kdy přijdeš?" zajímám se.
"Nečekej na mě," odpoví jednoduše a dováže si tkaničku. "Tak já letím, jdu pozdě. Měj se." Věnuje mi pousmání a zmizí venku. Pokračuju teda do kuchyně. V naprostém tichu vyskládávám potraviny z tašek a uschovávám na patřičné místo. Do ledničky, do skříněk. Dnes vůbec nemám náladu na vaření. Ještěže jsem koupil ten instantní rámen. Sednu si s ním ke stolu. Sám. V rozlehlém dvouposchoďovém domě. Neslyším smích, kroky, slova nebo alespoň šum vody ze sprchy, který by dokazoval, že je tu ještě někdo. Někdo, s kým bych si mohl po dnešku popovídat, postěžovat si. Někoho, koho bych mohl obejmout, políbit. Už vidíte můj problém? Nebylo to vždycky takové. A já nechci nikoho jiného než mého sladkého Yuyíka. Jen si prostě přeju, aby bylo všechno jako dřív. I když jsme spolu byli už šest let, náš vztah se pořád ještě vyvíjel. Tak jsme se to rozhodli posunout na poslední level a prozradili světu, že jsme spolu. Společně jsme překonali nátlak ze strany médií, ustáli konec našich hvězdných kariér a zavrhnutí od rodiny a kamarádů. Nebrali jsme si to. Nastěhoval se ke mně, oficiálně. Bylo mi 27, jemu 25. Typicky zamilovaní a šťastní, že teď můžeme být spolu bez omezení. Pro srovnání vám ukážu, jak to probíhalo.

Po dlouhém, náročném dni jsem se konečně dostal domů. Zavřel jsem za sebou dveře, odložil tašky s nákupem a jal se zout si boty. To už se ale z kuchyně ozvalo:
"Taku-chááán! Konečně jsi doma!" A následně se do chodby přihnal můj milý. Byl to úžasný pohled. Ruce měl zřejmě od mouky, tváře rozkošně upatlané od nějaké lehce nažloutlé směsi, a oblečen byl v mé růžové zástěře. Ať jsem byl unavený jakkoliv, prostě jsem se musel usmát.
"Ahoj, Yu-chan," pozdravil jsem ho, "jak ses měl?"
"No tak, nestůj tam tak a pojď, musíš nám udělat večeři," pobízel mě, mou otázku úplně ignoroval, "mám strašný hlad, tak jsem si říkal, že tě překvapím a udělám nám omurice, ale nějak to nevyšlo," pokračoval, aktivně ke mně přiskočil, sám mi svlékl bundu, jen ji hodil na věšák, do jedné ruky popadl nákup, políbil mě na tvář a už mě tahal do kuchyně. Ta ale kuchyni moc nepřipomínala. Vypadalo to tam jako po výbuchu. Dřez byl plný několika zřejmě jeho zmařenými pokusy připravit omeletu, zahlédl jsem na zemi jedno rozbité vajíčko a na stole byla rozsypaná mouka z roztrženého pytlíku. Uprostřed linky zaplácané od kdoví čeho mezi všemožným nádobím - taktéž použitým, samozřejmě - trůnil kečup, který snad jako jediný přežil ve zdraví. Páchlo to tady spáleninou.
"Anooo…asi bych už radši neměl zkoušet vařit, že?" zaculil se jako nevinnost sama.
"Buď té lásky, prosím," požádal jsem ho, ne však nějak naštvaně. Musel jsem se smát. Už ve chvíli, kdy mi oznámil, že zkoušel vařit, mi bylo jasné, že to dopadlo nějak takhle, takže ten pohled pro mě nebyl žádný šok. "Každopádně, jestli máš tak velký hlad, jak říkáš, budeš mi asi muset pomoct s úklidem, jinak se jídla dočkáš nejdřív zítra." A jak jsem teď také čekal, snad ještě nikdy jsem ho neviděl pustit se s takovou vervou do uklízení. Když měl hlad, byl schopný si pohnout úplně s čímkoliv, jen abych mu konečně uvařil. Výjimkou možná bylo tak vstát o víkendu v šest ráno z postele, ale do toho bych svého miláčka ani nenutil. No a tak jsme společným snažením zhruba během půlhodinky uvedli kuchyň do původního stavu (co mě překvapilo, většinu uklidil Yu-chan sám, včetně vyskládání mnou přineseného nákupu; to já stačil sotva otevřít okno, aby se vyvětralo, a zamést mouku). Yuya se teď jako obvykle vyhoupl na již čistou kuchyňskou linku, se spokojeným úsměvem mi předal zástěru a začal nedočkavě pohupovat nohama. Nechtěl jsem jej tedy už víc týrat a udělal jsem nám k večeři Niku dango, abychom se mohli najíst co nejdřív. Za hodinku už jsme teda konečně seděli u stolu u miláčkovy vytoužené večeře. Pomalu jsem mu nestihl ani popřát dobrou chuť, jak se do toho hladově pustil. S pobaveným úsměvem jsem ho po očku i nadále pozoroval a samozřejmě jsem jedl taky.
"To je fakt vynikající, jako vždycky," pochvaloval si s plnou pusou.
"Tak vidíš, že ses dočkal," zasmál jsem se, "budeš chtít přidat?" nabízel jsem, když jsem viděl, že všechny masové koule už skoro spořádal.
"Samozřejmě!" souhlasil nadšeně a podával mi svůj prázdný talíř, zatímco kousal poslední kus masové směsi.
"Dobře," věnoval jsem mu úsměv, zvedl se od své nedojedené večeře, převzal jeho talíř a šel mu ještě nabrat.
"Děkuju, Taku-chan!" zářily mu oči, když se mu do rukou dostala ona další porce, do které se pustil s o nic menší horlivostí než do té první.
"Tak si říkám, jestli má vůbec smysl pro tebe vařit. Kolikrát se s tím pachtím třeba celé dopoledne, ty pak přijdeš a do dvou minut už je snědeno," konstatoval jsem pořád tak odlehčeně při pohledu na Yuyího.
"Musíš toho vařit víc! Pak ti nebude připadat, že to tak rychle mizí!" navrhl mi.
"Už tak vařím jako pro čtyři a ještě si sám beru dětskou porci, aby ses ty pořádně najedl," upozornil jsem ho.
"No vidíš, tak kdybys vařil porce pro sedm, všichni by byli hned šťastnější, ne?" zaculil se, hned na to se však nezapomněl cpát dál.
"To bysme jenom kvůli týdennímu nákupu potravin museli pokaždé vykoupit celý supermarket," zasmál jsem se nad představou přeplněného nákupního košíku. Přeplněného je sice slabé slovo, ale každý si určitě dovede představit, co myslím. "Jen si to představ, snídaně, oběd, večeře, možná i něco na dopoledne a odpoledne a to pokaždé pro sedm lidí. Vždyť já bych se uvařil k smrti!"
"Vidíš, mohl by sis otevřít restauraci!" přišel Yuyí s nápadem, na první pohled myšleným vážně, "šéfkuchař Uehara," nadhodil už se zasmáním, "zní to náhodou dobře, ne? Byl bych tvůj stálý zákazník. A ta čapka by ti určitě moc slušela."
"Jo, tak samozřejmě. Ale ty bys dělal číšníka, ne zákazníka."
"Já s mojí šikovností? No to určitě. Bych všechno vylil a rozbil."
"Musel by ses to holt naučit, no," pokrčil jsem rameny, "s restaurací bych souhlasil pouze v případě, že bych si tě tam zaměstnal. Abych se tam po službě nenudil," ušklíbl jsem se.
"Tak já bych tam mohl zpívat, ne? To by mi šlo. A hudební vystoupení přece nikdy nejsou na škodu."
"Ne že bych tvůj hlásek neposlouchal rád, ale nebudeš tam dělat, co tě baví, když já budu skákat u plotny," namítl jsem rádoby dotčeně.
"Vždyť tebe vaření baví, ne?" podivil se.
"Těch pár jídel denně se i dá, ale za ty pak hlavně dostanu tvůj krásný úsměv, objetí a pusu. Nebavilo by mě vařit pro kohokoliv jiného."
"To je zlaté," usmál se, "a přidáš mi ještě?" zatvářil se následně jako andílek.
"Na to první přidání jsem ti rovnou dal všechno, co zbylo."
"Ale to nebylo jako porce pro čtyři," namítl zklamaně.
"Neměli jsme dost surovin, dneska jsem zapomněl koupit nějaké maso. Myslel jsem, že ho tu máme v mrazáku víc," vysvětlil jsem. Jak jsem ale viděl ten jeho smutný výraz, přišoupl jsem k němu svůj talíř, na kterém ještě zbyla zhruba polovina mé porce. "Na, tak si vezmi moje," nabídl jsem mu. Očíčka se mu zase rozsvítila.
"Fakt můžu?"
"Vždyť jo. Když jsi na mě musel předtím tak dlouho čekat hladový," usmál jsem se, "ale dostanu za to pak pořádnou pusu," určil jsem si podmínku.
"Klidně i tři," zazubil se na mě, "děkuju!"

Yu-chan dojedl, společně jsme se postarali o špinavé nádobí, já dostal svou žádanou pusu (pro upřesnění čtyři) a šli jsme si na hodinku lehnout do horké vany. Popovídali jsme si o tom, jak dneska bylo a co bychom mohli podniknout v neděli, načež jsme si šli lehnout. Ještě chvíli jsme se mazlili a pak jsme šli spát.

Teď do sebe v úplné tichosti nacpu nudle a zbytek rámenu vypiju, jako bych snad někam spěchal, i když vlastně nemám kam. Jen se stejně tiše zvednu, uklidím po sobě a vydám se nahoru. Mizím do koupelny, kde se během patnácti minut osprchuju, za dalších pět minut si usuším vlasy a pak už jdu do pokoje. Chvilku si na skypu píšu s Dorim - to je můj nejlepší kamarád - a u toho si pouštím pár písniček. I když jsou veselé a hrají nahlas, jak se tak rozléhají po jinak tichém domě, atmosféru to nijak nevylepšuje, možná spíš naopak. Byl bych rád, kdyby si tu někdo lehl vedle mě a třeba okomentoval klip, na který se právě dívám, nebo třeba zkritizoval písničku, že se vůbec nedá poslouchat. Někdo, kdo by to tady trochu oživil. Dobře, ne jen tak někdo. Chci, aby tu se mnou byl Yuya.

Už zase je skoro večer a už zase se vracím domů. Nespěchám, je teprve půl šesté a k Dorimu se mám stavit až v sedm, takže vše skvěle stíhám. Mám dneska narozeniny, tak pro mě prý připravil aspoň nějakou menší oslavu. Docela se i těším, aspoň se nebudu zase jednou večer nudit. Co mě ale trochu mrzí, Yuyu jsem dneska ještě neviděl a bojím se, že se vůbec neuvidíme. Včera večer zmizel s tím, že bude přespávat u Yusukeho, protože dávají dlouho do noci One Piece maraton a ten Yusukeho přítel na tom prý taky ujíždí, tak že se budou dívat všichni tři spolu. No a dnes dopoledne, než jsem odcházel, ještě doma nebyl. Proč nezůstal doma a nedíval se se mnou? Já vím, že jsem nikdy neprojevil nějaké velké nadšení do tohoto pirátského anime, ale nikdy jsem proti tomu neprohodil jediné křivé slovo a vlastně se mi to i docela líbilo, jen jsem to zkrátka nikdy nesledoval. Maximálně pár dílů, když se Yuya potřeboval nutně dívat. Ale je pravda, že o postavách a příběhu teda zrovna moc nevím, takže rozumím, že si to asi víc užije s dalšími fanoušky. Jen mě to zkrátka trochu mrzí, no, to je snad pochopitelné.
Povzdechnu, když si odemknu domovní dveře a překročím práh. Vyzuju si boty, na chvíli odložím tašku, kterou si pak zase vezmu, když už si svléknu mikinu a pověsím ji na věšák. Zamířím do kuchyně uklidit můj dnešní nákup. Jak se mi potvrdilo, v domě je jako vždy úplné ticho. Yuya se teda asi ještě nevrátil. Nebo už ano, ale teď už zase někam šel.
"Všechno nejlepší k narozeninám, Taku-chan!" ozve se vesele, jen co vkročím do kuchyně, načež se zarazím a zůstanu zírat s pootevřenou pusou. Yuya stojí za stolem s rozpřaženýma rukama a širokým úsměvem na rtech. Před ním trůní třípatrový dort s růžovou polevou a zapálenou svíčkou. Stůl je prostřený, zdobí ho několik růží vkusně poskládaných zhruba uprostřed. Vidím taky nějakou láhev s vínem a asi talíře přikryty typickým stříbrným poklopem, takže nevidím, co je na nich nachystáno. "Co se tak koukáš?" zasměje se Yuya, obejde stůl a přejde až ke mně. Dá mi pusu a sebere mi tašku. "Tváříš se, jakoby sis myslel, že jsem na tvoje narozeniny zapomněl," dodá rádoby ukřivděně. Já se ještě pár minut zmůžu jen na koukání, pak však horlivě kroutím hlavou.
"N-ne, to ne, jen jsem nečekal…něco takového," vydechnu užasle, on se mezitím stále s tak veselým výrazem otočí a jde prostě uklidit do ledničky a do skříněk potraviny, které jsem nakoupil. Já se mezitím nemůžu vynadívat. "To ty?" zeptám se nakonec pořád stejně překvapený jako v první okamžik.
"Ne, to papež," zasměje se tak hrozně mile, "samozřejmě, že já." Zavře lednici, už prázdnou tašku nechá ležet na lince a přejde zpátky ke stolu. "I ten dort jsem pekl já. A to kari -" nadzvedne poklop u jednoho z talířů, abych se mohl na vlastní oči přesvědčit, že tam doopravdy kari je - navíc ještě skvěle vypadající! "-je taky moje práce." To se trochu proberu.
"Ehm, Yu-chan?" začnu jemně, "víš, ono je blbé to teď takhle říkat, ale jsi si jistý, že je to všechno, no, jak bych to řekl…"
"Myslíš poživatelné?" začne se zase smát, "neměj strach. U toho Yusukeho jsem nebyl kvůli žádnému One Piece. On je hodně dobrý kuchař, sice ne lepší než ty, ale i tak. Pomohl mi, nebo teda, abych řekl úplnou pravdu, spíš já pomáhal jemu. Ale snažil jsem se dělat co nejvíc, fakt! Jak ale vidím, sám si moc dobře uvědomuješ, jak bídně na tom v kuchyni jsem, že jo. Ale ten nápis na dortu jsem dělal celý já! Je teda trošku…dobře, možná trošku víc kostrbatý, ale dělal jsem ho s láskou!" upozorňuje důležitě. Zaměřím se na dort. Skutečně tam docela rozklepaně stojí Všechno nejlepší, Taku-chan a je u toho nakreslené malé srdíčko. A můj úsměv už nemůže být širší, jinak bych si asi roztrhl pusu. Jestli je tohle sen, probudit se už nechci. Je to tak dokonalé, že bych pomalu i brečel. Jsem hrozně moc rád, že si Yu-chan vzpomněl.
"Děkuju, vážně, já…prostě děkuju," vypravím ze sebe jen, protože vůbec netuším, co mu na to mám říct. A tak ho prostě jenom obejmu a pevně ho stisknu.
"Bože, já jsem tak rád, že se ti to líbí," zasměje se úlevně a objetí mi opětuje, "bál jsem se, že…no já nevím, že se ti jenom tímhle zkrátka nezavděčím."
"Jak nezavděčíš? Je to vážně dokonalé, doopravdy. Nic víc bych si ani nemohl přát."
"Jak říkám, jsem prostě rád," kývne hlavou a dá mi letmou pusu do vlasů. Pak už se ode mě ale zase odtáhne. Natáhne se ještě na linku pro tři nějaké DVD, které mi ukáže. Na první pohled podle obalu půjde o něco romantického. "A ještě jsem ti koupil tady tyhle filmy. Můžeme se na nějaký z nich podívat, jak povečeříme, jestli budeš chtít. Nebo klidně na všechny, to je jenom na tobě. Doufám, že jsi nic z toho ještě neviděl, schválně jsem bral nějaké novější." Zakroutím hlavou.
"Vybral jsi dobře, nic z toho se mi podle názvu nevybavuje. Tak snad to bude stát za to."
"No já doufám. Jakože podle popisu by se ti to mělo trefit do vkusu, ale kdovíco z toho nakonec vyleze. U romantických slátanin nikdy nevíš, jestli budou jenom nudné anebo přímo extra nudné," ušklíbne se.
"Yu-chan, nejsou to slátaniny! Jsou to plnohodnotné filmy jako každé jiné! A z devadesáti devíti procent nejsou nudné!" bráním hned svůj oblíbený žánr.
"No vždyť jo. Musím si z tebe přece zase jednou udělat srandu, ne?" vyplázne jazyk. "Pojď se teď už ale radši najíst, než to bude úplně studené," pobídne mě, odsune mi židli, poklopy z jídla dá stranou a sám se posadí naproti, "dort si dáme potom jako zákusek k filmu, co ty na to? Ale asi by byli lepší, abysme si trošku pohli, než ta svíčka shoří a celý dort bude od vosku," ušklíbne se, zatímco já si sedám.
"Jo, asi máš pravdu," souhlasím a pak už se pořádně zadívám na to lákavě vypadající jídlo, "voní to skvěle. A i vypadá. Určitě to bude i moc dobré."
"No jo, ale když na to budeš jen koukat, tak se asi moc nenajíš," upozorní mě pobaveně, "pojď si připít, ať už se teda můžeme najíst." Nalije nám víno do skleniček, tu svou následně pozvedne. "Tak na tebe, tvoje zdraví a štěstí." Přiťukneme si a napijeme se. Víno je skutečně kvalitní, určitě muselo stát hodně. "A teď už teda vážně dobrou chuť, Taku-chan," popřeje mi následně s milým úsměvem.
"Dobrou chuť," odpovím mu teda a konečně ochutnám kari. Požvýkám, spolknu. "To je vynikající," prohlásím prostě a na nic víc nečekám, dávám si do pusy další lžíci.
"To mě těší, fakt," culí se jako sluníčko a teprve teď ochutná i on. Mlaskne. "No," začne kriticky, "je to dobrý, ale tvému kari to nesahá ani po kotníky," zakývá znalecky hlavou. Ale mně chutná daleko víc než ode mě. Možná je to tím, že se pro mě Yuyí tolik snažil?

"Přej si něco," pobízí mě, když se dostaneme k části s dortem. Yu-chan kolem mě dneska skáče jako nikdy, nenechal mě ani dojít si pro pití. Všechno mi hned podává, všechno zase uklízí.. Je to zajímavá změna a doopravdy si nemůžu stěžovat, ale vím, že on by to takhle akčně nevydržel ani týden, na to jsem si ho za celou tu dobu asi moc rozmazlil. Takže bych po něm tohle ani nechtěl. Jsem spokojený s tím, jak to máme normálně. Mně stačí, když je se mnou a usmívá se. Ale zkrátka na ten jeden večer to určitě není nic špatného.
"Mám ti říct, co si přeju?" Zavrtí hlavou.
"Sice bych to rád věděl, ale radši nepokoušej štěstí. Pak by se to přece nemuselo splnit," poučí mě důležitě. Usměju se.
"Tak jo." A svíčku tedy sfouknu. No a co si to teda vlastně přeju? Abychom se s Yuyím zase milovali stejným způsobem jako dřív. Ne víc nebo míň. Ale abychom si to zase každý den připomínali a trávili spolu tolik času, kolik jen půjde. Anebo alespoň víc než v poslední době.
To už Yuya ale krájí dort. Radši jsem v pohotovosti, abych včas zasáhl. Moc dobře totiž vím, že Yu-chan plus nůž rovná se pořezané prsty. Dnes to však zvládne obstojně a podává mi talířek s prvním kusem dortu.
"Chceš si jít už pustit nějaký ten film?" ptá se, "nebo si ten dort ještě sníme tady a pak půjdem?"
"Šel bych už teď," vyberu si po chvilkovém přemýšlení, "a pustil bych si nejdřív asi tenhle," ukážu na ten s názvem 'Dva kroky do nebe'. Yuya se zašklebí.
"No super, ten zrovna vypadá nejnudněji."
"Ale prosím tě, bude to určitě hezké!" domlouvám mu, popadnu DVD a i s dortem se vydám do obývacího pokoje.

Ležím na pohovce, hlavu si podpírám rukou a zaujatě sleduju obrazovku televize, na níž nám jede už druhý z filmů. Můj milý využívá moji hruď jako polštář, jednu paži mám obmotanou kolem jeho těla a jemně si ho tak tisknu blíž k sobě. Dort jsme snědli zhruba z jedné čtvrtiny - i ten chutnal velice dobře, Yusuke by se měl dát na dráhu cukráře. No a ani pro další kousky dortu mi Yuya dnes nedovolil zajít. Aktivně skákal z obýváku do kuchyně a zase zpátky, dokud jsem dortu nebyl přejedený. Pak přinesl ještě to víno, které jsme předtím nedopili, takže jsme si i teď občas trochu ucucli. Já teď ale nemám na pití ani pomyšlení. První film se mi líbil, ale tento druhý stojí teprve za to. Dojetím mi začínají vlhnout oči. Rychle si je protřu. Jak to tak vidím, za chvilku si budu muset zajít pro kapesníky. Najednou však slyším tiché oddechování. A to z filmu skutečně není. Úplně mě to vytrhne z atmosféry. Sklopím oči k Yuyovu obličeji. "Jak můžeš uprostřed tak dojemné scény usnout?!" vyjeknu v první okamžik, aniž bych vlastně tak nahlas chtěl. Naštěstí ho tím však nevzbudím, jen se trochu zavrtí, ale vypadá to, že spí klidně dál. Vydechnu, pohladím ho po vláskách. Cuknou mi koutky, když mě napadne, jak je tady vidět jeho názor na ten film. K televizi už však svou pozornost nějak neobrátím. Zůstávám pozorovat jeho tvář, ve spánku už jsem ho hrozně dlouho nesledoval. Působí stejně sladce a nevinně, jako když mu bylo teprve dvacet a náš vztah teprve začínal. Už je to víc než deset let, ale on je pořád hrozně roztomilý. Uměl jsem si vybrat, jen co je pravda. Mám ho moc rád.

"A jak dlouho ti tahle tvá akčnost vydrží, hm?" ptám se, když mě v náručí nese do schodů do naší ložnice. Tohle se vážně jen tak nevidí. Když film skončil (popravdě nevím, jak to nakonec dopadlo, nějak jsem se soustředil asi celou třičtvrtěhodinu na Yuyího obličej), chtěl jsem ho takhle odnést do postele já, ale to ho probudilo a okamžitě to odmítal, že prý se s ním dnes nebudu tahat. No a tak mě teď nese on.
"Neměj strach, dýl než do dnešní půlnoci určitě ne," ujistí mě lehce pobaveně, "pak tak velkou péči z mé strany čekej zase až za rok."
"Jak jsem si myslel," odfrknu si.
"Nějaký problém?" povytáhne obočí, ale pocukávají mu u toho koutky úst.
"Ani ne. Vždyť já se o tebe starám rád. A je to divné, nechat se takhle nosit, když to je obvykle naopak."
"Tak si aspoň jednou vyzkoušíš, o co všechno pro mé pohodlí přicházíš," pokrčí rameny a zasměje se. Natáhnu krk, abych mu mohl dát pusu na rty. Usměje se na mě a to už mě pokládá na postel. Vyhoupne se za mnou a opět spojí naše rty. Chvíli se o sebe jen mazlivě třou, pak se však začnou proplétat i naše jazyky. Celé to však probíhá něžně. Nikam nespěcháme, není kam. Chceme si ten polibek náležitě užít. Nebo minimálně já chci. Ale dokážu teď vycítit, že Yuya na tom nebude jinak. Pohladím ho po tváři. Dlaní sklouznu přes krk na rameno, kde už přidám i druhou ruku. Obě teď putují po jeho těle níž v táhlém, hladivém doteku. Až na boky, odkud se vrací zase zpět k ramenům. Líbáme se a já ho nadále takhle hladím. Je to kouzelná chvíle. Nedokážu odhadnout, jak rychle plyne čas. Možná utekly jen dvě minutky, možná deset, možná ale taky půl hodiny, když jej pomocí rukou na jeho bocích opatrně přetočím pod sebe. Klečím nad ním, jsem zapřený o lokty, obličejem od toho jeho na centimetry. Polibek se tímto rozpojil. Yu-chan otevře oči a naše pohledy se střetnou. Chvíli se jen tak díváme, než zcela automaticky naše rty splynou do dalšího polibku, tolik podobnému tomu předchozímu. Znovu jej pohladím po tváři, po krku. On mi prohrábne vlasy. Sklouzne dlaní níž a přejede mi po hrudi. Uvolní horní knoflíček na mé košili. Nepůsobí to nedočkavě, protože nepokračuje dál. Jen hladí můj hrudník stále přes látku. Moc se mi to líbí. Je to vyloženě krásné. Polibek ukončíme až po dlouhé době, kdy jsou naše rty už citlivě rudé a náš dech je i přes nenásilnost polibku mírně zrychlený. To mi Yuya povolí druhý knoflíček u košile. Já se však rozhodnu pro radikální krok. Vyhrnu mu tričko, které mu následně přetáhnu přes hlavu. Má moc hezké tělo. Vypěstoval si slušné svaly, jen co je pravda. Taky v posilovně strávil spoustu času. Ale i tak to nepůsobí přehnaně, je to přesně na můj vkus. Dlaní mu přejedu po holé kůži na břiše. Příjemně hřeje. Na krk mu věnuju několik motýlích polibků. Zakloní hlavu, abych tak měl lepší přístup, a spokojeně vydechne. Jeho prsty mi začnou zručně povolovat i zbylé knoflíky na košili. Třetí, čtvrtý, pátý, šestý. Už v tom má praxi, takže mu to nedělá žádný problém. Asi nechce zůstat pozadu, protože mi košili rovnou shazuje z ramen. Ochotně mu s tím pomůžu a vysvléknu si ji. Položím ji bokem, vedle trika.
"Jsi překrásný, Taku-chan," přeruší ticho sotva slyšitelnou lichotkou. Asi se bojí, že mluvením zkazí atmosféru.
"Ty jsi zase přenádherný. Perfektní," oplatím mu upřímným šeptem a pousměju se. Pak už zase mlčíme. Rukama zkoumáme horní polovinu těla toho druhého. Yuya se mírně nadzvedne, aby mě mohl znovu políbit, asi mu to pořád nestačilo. Tentokrát se však jedná o kratší polibek, trvající jen pár sekund, ne několikaminutový. Po chvíli mi obtočí ruce kolem ramen a stáhne si mě vedle sebe, do lehu na bok. Pevně mě obejme a přitiskne se na mě, jak největší plochou těla to jen jde. Nebráním se, udělám to samé. Cítím tlukot jeho srdce. Je to tak opojné. Opře si bradu o moje rameno, svými rty se mi letmo otře o krk. Navzájem se hladíme po zádech. Od lopatek až po bedra. Vychutnávám si kontakt s jeho kůží a jeho těsnou blízkost. Už dlouho jsem ho neměl takhle u sebe. Chybělo mi to.
"Mám tě moc rád, Yu-chan," zašeptám mu do ucha, "víš to?"
"Jasně, že vím," zamumlá a na nějakou chvíli se odmlčí, než stejně tiše dodá: "já tě mám přece taky rád." Samovolně mi to vykouzlí na tváři pousmání. Je milé to zase jednou takhle slyšet. Jednou rukou sjedu po jeho zádech opět až k bedrům, postupuju však pořád níž. Zadek však prozatím přeskočím, i když ho má naprosto dokonalý, protože ještě nechci narušit tento okamžik. Má dlaň se tedy teď zabydlí na vnější straně jeho stehna, po kterém ho též hladím. Druhou rukou ho u sebe už jen víc stisknu, dávám si však pozor, abych to nepřehnal a nijak ho to nebolelo. Jemu to však zřejmě vůbec nevadí, protože mi pevnější stisk opětuje. Jen však na nějakou chvíli, poté se ode mě o kousíček jemně odtáhne, a místo mých zad se jen bříšky prstíků jedné ruky začne lehce dotýkat mého břicha. Svůj pohled na to také zaměří, jakoby snad mohl na mé kůži vykoukat něco zajímavého. Druhou ruku si stále nechává přes mé rameno. Doteky prstů na chvíli trochu zintenzivní, i tak však zůstávají letmé. Rozcukají se mi koutky.
"To lechtá," zasměju se tiše. Pousměje se, pár sekund ještě takto pokračuje, pak se však jeho prstíky posouvají níž, až k lemu mých kalhot, a začne mě hladit v klíně. Yuya zvedne pohled a znovu se mi zadívá do očí. Tentokrát opravdu jen na kratičkou chvíli, načež mě zase políbí. Mezitím bez dalších průtahů rozepne zip a povolí knoflík na mých kalhotách, které mi stáhne prozatím ke kolenům a věnuje se mi teď jen přes spodní prádlo. Sykavě se nadechnu. Moje ruce se přesunou na jeho hrudník, kde začnu zpracovávat jeho bradavky. Mnu je mezi prsty, sem tam lehce zatahám. Dostanu se k jeho krku, pro začátek jen něžně a letmo líbám kůži. Nakonec si však vyberu jedno místečko, ke kterému se rty výrazněji přisaju. Odezvou je mi Yuyovo spokojené zavrnění. Neodtáhnu se, dokud nevytvořím červenou skvrnku. Ne moc viditelnou, ale aby aspoň trošku znát byla. Yuyí se mi teď rozhodne stáhnout konečně i to spodní prádlo a vezme můj úd přímo do dlaně, kterou několikrát pohne. Tiše zavzdychám. On však nepokračuje. Místo toho mě lehce strčí do ramene, abych se přetočil na záda. Sám se přesune do kleku a skloní se k mému klínu. Přidrží si můj penis u kořene a olízne ho. Zalapám po dechu. "Yu-chan," zakňourám jenom a okamžitě je mi vyhověno. Dnes to nijak neprotahuje a hned mě bere do úst. Uteče mi slastný vzdech. Jeho pusinka je tak úžasně horká, miluju tento pocit. Umí to vážně skvěle, zasouvá si můj úd snad až k mandlím, dokáže mě pojmout skoro celého. Hned na začátek zvolil už rychlejší tempo, které pozvolna stále zvyšuje, takže není divu, že brzy nedokážu udržet několik zasténání za zuby. Navíc mi začne volnou rukou i jemně masírovat varlata, čímž můj požitek ještě umocní. Prsty mu vpletu do vlasů a vískám ho v nich. Nepřijde mi nic zvláštního na tom, že do několika minut cítím, že už brzo vyvrcholím. Jenže Yuya jen chviličku předtím úplně přestane a odtáhne se! "No tak, Yu-chan," nechám slyšet svůj protest. Proč mě na mé narozky takhle týrá? Není to fér. Na to ale svýma slastí přivřenýma očima zachytím jeho pohled. Ten je teď najednou vyloženě nadržený.
"Vezmi si mě. Chci tě cítit v sobě, Taku-chan," zavrní mi do ucha o nic míň vzrušeně a políbí mě zespodu na čelist. V jeho rozkroku vidím pěknou vybouleninu, ta taky mluví za vše.
"Když si to sám přeješ," vydechnu a vytáhnu se do sedu, abych mu mohl pomoct se sundáváním spodního prádla, protože kalhoty si teď za tu chviličku už stačil svléknout sám. Určitě mu vyhovím. Ještě aby ne, když si o to přímo říká. Nad jeho dokonalý tělem jsem se tu už přece rozplýval. Kdo by mu odolal? Skopnu si kalhoty i spodní prádlo úplně z nohou a natáhnu ruku k nočnímu stolku, z jehož šuplíku hned na první pokus vytáhnu chtěný lubrikant.
"A musí tohle být?" zakňučí Yuya a nespokojeně svraští obočí.
"Víš, že to bez přípravy neudělám," odpovím mu neoblomně, "ještě bych tě mohl zranit."
"Ale já tě moc chci," kňourá dál, "ještě řekni, že ty mě ne. Tohle to jen zbytečně zdržuje. Nijak mě nezraníš."
"Tvoje protestování jen zbytečně zdržuje," upozorním ho věcně. A není to snad pravda? Vždyť přece moc dobře ví, že bych si ho bez přípravy nikdy nevzal. Za těch deset let to už mohl pochopit. Teď už však naštěstí jen frustrovaně vydechne, ale rezignuje.
"Tak to ale zkus rychleji než jindy," zabrblá si tam polohlasem, mně pobaveně zacukají koutky. To je fakt celý on. Napozicuje se mi na všechny čtyři, nohy víc rozkročí, svým pozadím pochopitelně ke mně, abych měl úplně nejpohodlnější přístup. Lehce ho plácnu po zadku. Yuya se tiše zasměje.
"No tak dělej," popohání mě zase.
"Vždyť jo," odpovím s hraným obrácením očí v sloup, ale to už si na ukazováček naberu lubrikant, kterým co nejopatrněji vniknu do Yuyova análního otvoru. Trochu sebou cukne, to ale zřejmě bylo jen tím, jak to v první okamžik zastudilo, protože následně jeho svaly zase povolí a já se můžu dostat hlouběji. Pečlivě v něm gel roztírám, brzo jej však úplně vytáhnu, abych si na něj mohl nanést další štědrou dávku. To už ale slyším další mručivé popohánění z úst mého miláčka, takže místo jednoho prstu do něj vniknu už dvěma. Ať si pak nestěžuje. No, stěžovat si nebude, on by si nestěžoval, ani kdyby ho to fakt bolelo. To jsem v jeho případě už taky párkrát zažil. On sice tvrdil, že ho to nebolelo nikdy, ale já těch několik cuknutí v jeho obličeji vždycky postřehl! Teď by ho to ale vážně bolet nemělo. Snažím se co nejvíc opatrně a navíc díky lubrikantu to jde hezky hladce, takže jej roztahuju celkem bez problémů. Pousměju se, když sebou v jeden okamžik cukne a zakňourá moje jméno. Povedlo se mi narazit na prostatu, takže tuto malou uzlinku v jeho těle začnu účelně dráždit. Jeho vzdychání je mým uším hrozně moc příjemné. Už dlouho jsem ho takhle neslyšel, naposledy jsme spolu spali víc než před měsícem. Zkrátka se i náš fyzický kontakt omezil. Není se ale čemu divit, vždyť už nám je oběma přes třicet, to se nám hormony dávno zklidnily a nepotřebujeme spolu spát třeba několikrát denně, jako tomu bylo, když jsme měli zhruba těch pětadvacet a míň. Tehdy jsme si tímto způsobem užívali opravdu často, samozřejmě jak byl čas, ale ten se našel téměř vždy, když byla i chuť. Takže teď je pro mě slyšet Yuyovo sténání daleko výjimečnější, neoposlouchané. Vždycky jsem rád, když je mu moje činění příjemné, takže snad dobrých deset minut nepřestávám.
"Myslíš, že už můžu?" ujišťuju se radši pak.
"Ahn, už od začátku jsem ti říkal, že můžeš," odpoví mi vzrušením zastřeným hlasem a mírně se prohne v zádech.
"Ale líbí se ti i tohle, ne?" zaculím se.
"J-oh, ale stejně.." Prsty z něj tedy opatrně vytáhnu a svou tvrdou erekci si pro jistotu taky ještě trochu potřu lubrikantem. Mezitím se Yuya otočí zpět čelem ke mně a přesune se do kleku, vstupem do svého těla nad můj klín. Pomalu dosedává, díky přípravě to jde vážně hladce. A on to pokaždé tak podceňuje..
Trochu zvrátím hlavu dozadu, když se do jeho těla dostanu celou délkou, a slastně vydechnu. Úžasně mě obepíná. Yuyí mě políbí na krk a potom už se poprvé nadzvedne a znovu dosedne. A znovu. A ještě jednou. Potichu zasténám. Yuya se kousne do rtu a přivře oči, ale pokračuje. Levou rukou mu sklouznu do klína a začnu zpracovávat jeho přirození. Pravačkou ho přitom hladím po bříšku a hrudníku, občas věnuju trochu té zvláštní pozornosti i bradavkám, ale nezdržuju se u nich nijak zvlášť dlouho. Yuya samozřejmě postupně zvyšuje rychlost dosedání, na což reaguju jen slastným usykáváním a občasným zavzdycháním, a oplácím mu to navyšováním tempa kmitání dlaně po jeho přirození. Čím rychleji on, tím rychleji já. A to se mu zřejmě zamlouvá, zaprvé to dokazují jeho steny a zadruhé si mě do svého těla nechává pronikat čím dál tím prudčeji. Po chvíli nám hlasové projevy ani jednomu nejsou už ani trochu cizí. S vyvrcholením do Yuyova těla mi splyne ze rtů jeho jméno, a ještě několika pohyby své ruky udělám do deseti sekund i jeho. Vydýcháváme se, u toho znovu navážeme oční kontakt. Usmějeme se.
"Líbilo?" zeptá se Yuya stále ještě s mělčím dechem a nechá ze svého konečníku vyklouznout můj penis, načež sebou vyčerpaně praští do peřin hned vedle a já se svalím do lehu taky.
"Jo, byl jsi skvělý, Yu-chan." Pohladím ho hřbetem ruky po tváři.
"S tebou je to úžasné vždycky, to ti už ani nemusím říkat," zazubí se na mě.
"A proč by ne? Hezky se to poslouchá."
"Tak jo, tak jo," zasměje se, "fakt to bylo perfektní." Zůstávám se na něj dívat. Můj výraz však trochu zvážní a já obrátím pohled ke stropu.
"Yu-chan?" oslovím ho neutrálním tónem.
"No?"
"Miluješ mě?" zeptám se. Miluje mě. Jsem o tom přesvědčený. Ale chybí mi to slyšet.
"Jo, to je přece samozřejmost, ne?" odpoví trochu zmateně.
"Samozřejmost?" zopakuju po něm zamyšleně, "přijde ti?"
"Nooo…nemělo by snad?" Zní čím dál tím nechápavěji.
"Já nevím," pokrčím rameny, "samozřejmost je něco, co se bere jen tak na lehkou váhu, ne? Že si toho vlastně ani nevážíme, nepřemýšlíme nad tím, neuvědomujeme si to."
"Bože, Taku-chan, co to zase plácáš?" směje se zase, "jasně, že si tě vážím. Jsi přece moje životní láska, no tak." Obejme mě a přitulí se ke mně. "Myslíš, že kdybych si tě nevážil, byl bych s tebou už skoro jedenáct let?"
"No…tak mě napadlo, že je to třeba jen tak ze zvyku, víš co."
"Ty jsi fakt pako," kroutí nade mnou hlavou, "radši tolik nepřemýšlej, napadají tě pak samé hlouposti." Prstíkem mě dloubne do tváře. "A ty mě miluješ?" zeptá se pak.
"Miluju tě, jasně, že jo," potvrdím mu se vší vážností.
"No tak vidíš, tak je všechno v pořádku. Začnu ti to zase opakovat několikrát denně, aby sis přestal připadat nemilovaný," prohodí lehce pobaveně.
"Netvař se tak, já za to budu fakt rád."
"Tak teda jo," usměje se už upřímněji a políbí mě na tvář, "ještě něco?"
"Anoo…a nemohl bys třeba zůstávat trochu častějc doma? Mohli bysme se spolu večer třeba dívat na televizi nebo takhle. Dělat, co budeš chtít, jen zase občas…spolu, víš co."
"No tak musíš říct, že o mou přítomnost stojíš!"
"Tak samozřejmě, že o ni stojím, to ti musí být jasný."
"A vidíš, ty bereš zase jako samozřejmost tohle."
"To je něco jiného!" bráním se hned.
"Není. Musíš si říct, zlato," vyplázne na mě jazyk, "'Yuyo, zůstaň dnes se mnou doma, pustíme si film'. Stačí, když tohle řekneš, a můžeme spolu zase strávit večer. Pro tebe můžu zrušit snad jakékoliv plány. A rád s tebou budu." Vážně je to tak jednoduché? Až bych tomu nevěřil.
"Tak jo," usměju se i já, "Yu-chan, prosím, mohl bys se mnou zůstat zítra večer doma? Pustíme si film. A třeba i pozítří, popozítří i v pátek, co myslíš?" navrhnu tedy.
"Rád. Jestli mi teda dáš pusu," určí si podmínku.
"Rád," potvrdím s úsměvem a natáhnu krk, abych ho letmo políbil na rty.
"A já bych si šel dát sprchu," rozhodne se Yuya a vstává, "jdeš taky, že jo?" Natáhne ke mně ruku. Já se však zarazím, vytřeštím oči.
"Dori!" vyhrknu, "měl jsem u něj v sedm být! Měl pro mě nachystanou nějakou oslavu!" Ale Yuya se začne zase smát. "Co ti přijde tak vtipného?"
"V klidu, Taku-chan, myslel jsem i na tohle a domluvil jsem se s ním předem, aby ti řekl o nějaké oslavě a tohle pro tebe bylo jako překvápko." Oddechnu si.
"To jsem rád. Fakt nevím, jak bych mu tohle vysvětloval."
"No tak pojď už, docela bych šel už i spát. U Yusukeho jsme pekli skoro celou noc," pobízí mě, za ruku mě popadne a táhne do té koupelny. A já si říkám, že se možná mé narozeninové přání skutečně splní, alespoň na nějakou dobu. Možná to ještě není všechno úplně ztraceno.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Grubi Grubi | Web | 23. června 2015 v 23:55 | Reagovat

To je krásně napsané! >w< Aw! :3 Bylo mi líto Takuyi (Dat skloňování), když si myslel, že se na něj Yuya vykašlal .-.
Ehm. *poupraví si kravatu* Je to skvělý příběh, se kterým jsem se zatím nesetkala (tedy pokud ano, bylo to nezáživně napsané) Bylo sladké, jak Yuya na něj vyskočil. Byla jsem stejně překvapená jako Taku, protože jsem to nečekala.. (to je správně. Autor by měl čtenáře překvapit, aby je neztratil)
Každopádně.. já erotické části vynechávám, když jde o živé osoby. Spíš mě zajímaly ty myšlenky a vysvětlení vztahu mezi těmi dvěma. Nemrzí mě, že jsem vynechala tu jistou část, věřím, že byla stejně dobře napsaná, jako zbytek textu^^
A jelikož je tohle první povídka, nebo spíš.. tohle je první věc, která páruje tyhle dvě hrdličky, jsem překvapená. Přiznám se, nijak si nedokážu představit jejich povahy.. jak se chovají mimo pódium (ať už jakékoliv), takže se mi to zdá mírně mimo role těch dvou. Ale nejspíš je to jen můj pocit, takže jsem se nad tím nijak nepozastavila. Jinak opravdu skvěle promyšlené.
//boha, mluvím jak nějaký zkušený kritik ._.//

2 Bara-chan Bara-chan | Web | 10. září 2015 v 3:25 | Reagovat

Juuu, to byla nádherná povídka! A sladká, jak Takuyův dortík :333 Zezačátku jsem se trochu bála, že je ten stereotyp pohltí, jak tam Takuya popisoval ten vztah, nebo že se ještě na narozeniny nějak nepohodnou... S tou oslavou jsem byla překvapená asi jako on :'DD A fakt se mi ulevilo, protože oni dva jsou spolu prostě úžasní :33 Jsem moc ráda, že to takto dopadlo :333 Byli vážně zlatí :333
A ta yaoi scéna! Wow! Pak že ti nejde psát yaoi, bylo to skvělý, četlo se to jedna radost! :333

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama