Momentálně píšu:
Momentálně cosplayuju.

Závislost III 2/2

6. května 2015 v 22:47 | Atashi |  Japan stars - jednorázovky
Chudák Yu-chan, nějak to nedává.

Upozornění: Konec této části se bude ještě přepisovat. Je to špatně napsané a hlavně uspěchané, ale já to zkrátka ten den potřebovala stihnout a byla jsem moc unavená. Dějově se to nijak výrazně nezmění, jen to teda podám trochu jinak, lépe. Snad.




Ačkoliv jsem si původně říkal něco trochu jiného, byl tady čtvrtek, tři čtvrtě na čtyři, když jsem vycházel z rušného metra na neméně rušnou ulici, abych se mohl prodírat všemi těmi davy lidí k nedaleké kavárně. Lhal jsem svému příteli, že mám dnes nečekaně práci, a tak nemůžeme jít do kina, a to jenom proto, že jsem se měl sejít se svým bývalým. Fakt nádhera. Ale tohle nemělo být rande, nic takového, ani v nejmenším! Původně jsem nechtěl jít vůbec, ale během toho dne a půl se mi to rozleželo v hlavě a já si to rozmyslel. O nic nešlo, jen jsem chtěl odpovědi na dvě své otázky. Na jednu z nich mi odmítl odpovědět po telefonu, s tou druhou by to zřejmě bylo stejné. Takže to je jediný důvod, proč tam jdu. A jdu tam doopravdy nerad, aby bylo jasno! Jen si těch pár věcí prostě potřebuju ujasnit a to by bez rozhovoru s Takuyou nešlo. To je celé. Promluvíme si, já mu řeknu, aby se mě už víc nesnažil nijak kontaktovat, půjdu domů, za Yusukem, a tím to pro mě bude celé kompletně uzavřené. Jo.
S tímto rozhodnutím jsem pár minut před čtvrtou hodinou doopravdy vstoupil do kavárny. Té, ve které jsme byli, jak sám do telefonu říkal, na první rande. To asi zvolil záměrně, co? Hořce jsem se ušklíbl a krátce se rozhlédl, ale když jsem Takuyu nikde nespatřil, vyrazil jsem dál mezi stoly, abych si někam sedl. Asi jsem tu byl první. Naprosto přesně se mi vybavovalo, jak jsme tu byli tehdy. Den předtím mi řekl, že mě má rád, takže jsem byl tehdy naprosto šťastný a nadšený. Já ho totiž miloval od úplného začátku, co jsem ho uviděl. Pozval mě sem, že prý tady nebývá tolik nerváno a panuje tu příjemná atmosféra. A že tu káva chutná skvěle. Ve všem měl naprostou pravdu, takže tato schůzka nebyla žádné fiasko a odstartovala náš krásný vztah, tedy s výjimkou toho tragického konce. Do detailů si ji pamatuju - kde jsme seděli, co jsme si dali, o čem jsme si povídali, jak mě šel doprovodit domů (lépe řečeno jsme odsud měli cestu stejným směrem a já bydlel blíž) a jak jsme se tehdy poprvé líbali.
"Yu-chan, tady!" zaslechl jsem najednou, a tak jsem automaticky otočil hlavu tím směrem. Takuya seděl u jednoho ze zadních stolů, čirou náhodou zrovna u toho, kde jsme seděli tehdy, mával na mě a zase se tak široce usmíval. Krásně se usmíval, jako vždycky. Miloval jsem jeho úsměv, byl tou nejdokonalejší věcí na světě. Nad čím to zas přemýšlíš?! okřikl jsem se v duchu, zamrkal a zatřepal hlavou, abych se zbavil zakázaných myšlenek. Nadechl jsem se a vyrazil přímo k němu.
"Ahoj," pozdravil jsem jednoduše, když jsem se posadil naproti němu.
"Ahoj," oplatil mi vesele, "jsem rád, že jsi přišel."
"Proč jsi mě sem vytáhl?" přešel jsem rovnou k věci. Nechtěl jsem naše setkání protahovat více, než bylo nutné.
"Dneska ti to zase děsně sluší," úplně odignorčil mou otázku a dál se culil.
"Nechovej se, jakoby to bylo rande," napomenul jsem ho nevrle, "protože není, kdyby ti to nedošlo. Radši mi odpověz."
"Doufám, že nevadí, že už jsem nám objednal. Macchiato, jako jsme měli tehdy, na našem prvním rande. Nepletu se?"
"Nepleteš," potvrdil jsem mu s povzdechem. Rezignoval jsem, takhle to s ním opravdu nešlo. Asi budu muset počkat, než z něj odpovědi na moje otázky vypadnou samy.
"To jsem rád. Taky si to všechno tak přesně pamatuješ? Byl to hezký den, ne?"
"Hm," zamručel jsem pouze.
"Rád na to vzpomínám, fakt že jo. Měl jsi na sobě bílé tričko, modrou mikinu a džíny. A byl jsi děsně roztomilý. Teď už máš delší vlasy, to si tak plánuješ nechat? Mohl bys, sluší ti to i takhle. Nebo víš, jak jsi to měl jednu dobu na blond, byl jsi strašně sladký. Nepřemýšlel jsi, že by sis to zase obarvil? Já bych byl pro, padlo ti to," rozpovídal se, ale z mého pohledu, který jsem na něj celou dobu upíral, za chvilku konečně poznal, že by asi mohl o takových blbostech ztichnout. "Dobře, promiň," vydechl nakonec. A to už nám přinesli tu kávu. Obsluze jsme krátce poděkovali, Takuya se opatrně napil. Já se však prozatím svého hrnku ani nedotkl.
"Tak vysvětlíš mi to konečně, prosím?" požádal jsem ho znovu.
"Uhm, a kde mám teda začít?" Hlas trochu ztlumil a pohled sklopil do desky stolu.
"Na začátku."
"Co chceš přesně vědět?" upravil svůj dotaz.
"Tak třeba co s těmi růžemi? Co to mělo znamenat?"
"No, hn, co by? Prostě jsem ti chtěl poslat kytku."
"Jasný, jen tak, pro nic za nic, bys posílal kytku svému ex, jo," obrátil jsem oči v sloup. "Když už jsi mě sem vytáhl, zkus být aspoň upřímný, prosím."
"Chtěl jsem tě potěšit. Mám rád tvůj úsměv. Usmíval ses aspoň? Líbila se ti?"
"Myslíš, že mě potěšilo, když si Yusuke začal myslet, že snad my dva spolu ještě něco máme?" povytáhl jsem obočí, "já ho mám rád, Taku-chan, chceš mi pokazit i tohle?"
"Nečekal jsem, že tam bude," zamumlal, "myslel jsem, že mi otevřeš ty."
"Tak už ke mně domů prosím nechoď. Buď je tam se mnou i Yusuke, nebo tam nejsem ani já."
"Tak dobře, tak se teda občas zastavíš ty u mě?" nadhodil s pousmáním.
"No a teď je na řadě druhá otázka, o co ti jako jde?" mírně jsem zvýšil hlas. Už mě to štvalo. Vážně, o co se snažil?!
"Mám tě rád," odpověděl prostě a pokrčil rameny. Zamrkal jsem.
"Já tebe už ne," zamumlal jsem, že mi skoro nešlo rozumět, a sklopil jsem pohled. Neznělo to moc přesvědčivě, to je pravda. Ale já sám o tom pochopitelně byl naprosto přesvědčený!
"No jo, asi jsem to celé zkazil, co?" povzdechl, "až pozdě mi došlo, že jsem udělal velkou chybu. Dost mě to mrzí. Ale to už mi asi nepomůže, že? Myslel jsem, že jsem udělal správně, když jsem tě opustil a byl s Dorim, jenže dost brzo potom jsme si přestali rozumět. Hádali jsme se prakticky od začátku, ale to jsem to chápal. Nebylo mu příjemné, že jsem nebyl schopný se s tebou rozejít. Myslel jsem, že když to udělám, doopravdy se to spraví. Jenže to pokračovalo. Pořád se mu něco nelíbilo, pořád byl nespokojený, snad na ničem jsme se neshodli. To kino, jak jsme se tam tehdy potkali, byl můj poslední pokus to mezi námi urovnat, ale ani to nevyšlo. Takže jsme se pak za dva měsíce rozešli," popsal mi.
"A proč mi tohle vůbec říkáš?"
"No...chtěl jsi to přece vědět, ne?"
"Já se ptal, proč se mě teď najednou snažíš kontaktovat, ne, že se chci dozvědět co nejvíc o tvém románku se Sakuradou. O tom nechci upřímně slyšet ani slovo," znechuceně jsem se zašklebil a raději jsem se konečně napil kávy.
"Vždyť to už jsem ti řekl. Mám tě pořád rád. Nikdy jsem nepřestal. Jen jsem byl nějakou dobu trochu poblázněný, ale to odešlo stejně rychle, jako přišlo. A chtěl bych tu chybu napravit." Zakroutil jsem hlavou.
"Nech toho už," znovu jsem jen zamumlal, že mě asi ani neslyšel.
"No, chutná ti ta káva?" nadhodil najednou, jakoby nic, usměvavě.
"Ale jo, je dobrá," odkývl jsem.
"Taky mi moc chutná, už dlouho jsem takovouhle neměl."
"Já bych si ji možná jen ještě trochu dosladil, ale radši to nebudu zkoušet. Ještě bych to přehnal a mohlo by se to rovnou vylít."
"No jo, známe tvoji zálibu v cukru," pobaveně mu zacukaly koutky úst, "kolikrát jsem nechápal, jak ti to může chutnat. Vždyť do čaje si ho občas dáváš pomalu polovinu toho hrnku."
"Tys to stejně vždycky uměl osladit nejlíp. Vždycky jsi dokázal odhadnout, jak moc sladký čaj si chci kdy dát," uznal jsem.
"Tak když jsem ti ho vařil skoro každé ráno," pokrčil s úsměvem rameny, "šlo to vypozorovat. Sladíš podle nálady. Když jsi smutný, chce to pět nebo šest lžiček cukru, občas i sedm, když jsi veselý, stačí jedna nebo dvě. Když jsi naopak ale aktivní až moc, zase ti chutná spíš ten sladší. Když přijdeš unavený z práce, tak nejradši žádný cukr. Pokud se v noci moc nevyspíš, chce to takový průměr, tři lžičky," vyjmenovával.
"Že si to pořád tak pamatuješ," podivil jsem se, "tohle pořádně nevím ani já sám."
"No, tak teď už to ale víš," zasmál se, "co v práci?" změnil téma.
"No, dělám teď na novém albu. Jsem s tím zatím vcelku spokojený, tak snad to bude mít úspěch."
"Toho bych se vůbec nebál, utrhají ti ruce. Jako vždy. Písničky jsou tajné anebo mi nějakou zazpíváš?"
"Jako tady?" povytáhl jsem obočí.
"Ne, to ne. Myslel jsem později, až odsud vypadneme. Třeba u mě doma, tam by to nikdo nepovolaný neslyšel," zazubil se na mě, ale když viděl můj výraz, dodával pohotově druhou možnost: "anebo někde v parku, tam moc lidí k večeru nebývá. Chtěl bych si od tebe zase jednou něco poslechnout."
"Hm, no, tak možná," částečně jsem svolil. Ale nadšený jsem z toho doopravdy moc nebyl.
"Super, jsi úžasný!" zajásal s naprosto nefalšovanou radostí.
"No a co ty? V práci?" ptal jsem se na oplátku.
"Jo, teď jsme zrovna začali natáčet jeden film, je to vcelku zábava. Jsou tam fajn kolegové a tak, víš co. Nemůžu si stěžovat. Takže snad to vydrží po celou dobu natáčení. Ty teď v něčem budeš hrát? Třeba v nějakém muzikálu?"
"Ne," zakroutil jsem hlavou, "nedostal jsem žádnou nabídku a sám se do ničeho nehrnu. Jak říkám, dělám na tom albu, tak nechci mít rozdělaných zase padesát projektů a skoro vůbec se nevyspat," ušklíbl jsem se.
"No jo, to máš pravdu. S tím spánkem - pořád vstáváš až na oběd, když nemusíš jinak?" zacukaly mu pobaveně koutky úst.
"Myslíš si snad, že se za tu dobu změnily všechny moje návyky? Ano, pořád dlouho spím, pořád mám nejradši kari a pořád se mi nejvíc líbí zlatá barva," potvrdil jsem mu.
"No jo, bez tohohle bys to prostě nebyl ty," zasmál se, "a pořád čteš One Piece?"
"Jasně, že jo," potvrdil jsem mu samozřejmě.
"Já teď nedávno v televizi viděl pár dílů anime, jel tam zrovna celovečerní maraton a já neměl moc co dělat."
"Jo, na ten jsem taky koukal! Ale byly tam starší díly, ty už jsem viděl mockrát."
"No, mě se to ale právě docela zalíbilo, tak jsem si říkal, že bych na to začal koukat, jakože od začátku. Sice je to dlouhé, ale aspoň to nebudu mít hned za sebou. V poslední době mám totiž celkem hodně času, tak ho můžu využít takhle."
"Třeba si konečně oblíbíš Zora," nadhodil jsem s pobaveným úšklebkem.
"Néé, toho nemám rád!" protestoval hned a vrtěl hlavou, "Luffy je lepší!"
A tak jsme se zapálené pustili do diskuze o mé nejoblíbenější manze, odkud jsme se přes Takuyovy oblíbené romantické komedie následně dostali i k jiným tématům, třeba ke sportům, zejména baseballu a fotbalu. Povyprávěli jsme si zážitky ze všemožných situací, které za dobu, co jsme se neviděli, nastaly, a nejednou jsme u toho vyprskli smíchy. Ručičky na hodinkách se posouvaly dost rychle, ale já je vlastně vůbec nesledoval. Jen jsem poslouchal Takuyu a sám mu čím dál tím víc uvolněně odpovídal, u čehož jsem se občas napil ze své kávy. Bavilo se mi s ním doopravdy dobře, měli jsme si co říct a prostě ani na chvíli nenastala nějaká trapná chvíle ticha. Zvedli jsme se až kolem půl sedmé, kdy jsem se dozvěděl, že kávy zaplatil už dopředu, abych si tu svou snad nemohl zaplatit sám. Ale nutil jsem mu své peníze jenom chvilku, brzy jsme zase začali plynule řešit něco jiného. Jak jsem už říkal, čas ubíhal hodně rychle, takže zanedlouho jsme už skoro byli u mého domu.
"Jo, mimochodem, teď nedávno jsem potkal Shuuheie," pověděl najednou Takuya.
"A jak se má?" zajímal jsem se.
"Prý v pohodě. Tak mě ale napadlo, že už jsem se právě dlouho s nikým od muzikálu neviděl. Někteří lidi mi docela i chybí."
"Máš pravdu, taky bych některé z nich docela rád viděl. Ale tak, mám na ně nějaký kontakt, tak jim můžu kdyžtak napsat," pokrčil jsem rameny.
"Uděláme nějaký sraz!" rozmáchl se rukama Takuya a zasmál se. I mně ucukly koutky úst.
"Tak jo, proč ne?" To už jsme ale skutečně zastavili u mého domu. "No nic, tak..asi už teda půjdu."
"Jo, jo, jasný," odkýval mi Takuya, u čehož se zatvářil docela zklamaně. "Jsem rád, že jsi dneska vážně přišel, Yu-chan," usmál se pak na mě však, "bavil jsem se."
"Jo, já taky, nebylo to vůbec špatné," uznal jsem.
"To jsem moc rád," ujistil mě stále usměvavě a pak se ke mně naklonil. Jenže až nebezpečně blízko. A když se naše rty střetly, teprve v ten okamžik ze mě zmizela všechna ta pohodová atmosféra dnešního pozdního odpoledne, jakoby na mě vylili kýbl vody. Vytřeštil jsem oči a prudce od sebe Takuyu odstrčil.
"Zbláznil ses?!" vyjekl jsem, "co to zase zkoušíš?!"
"Promiň, nechal jsem se unést," posmutněle sklopil pohled a přešlápl z jedné nohy na druhou, "ale s tou pusou by to bylo úplně přesně jako na našem prvním rande. Pamatuješ?"
"Radši ahoj," zahučel jsem prostě místo odpovědi na jeho slova a rychle jsem zmizel do domu. Proč to musel nakonec zase všechno zkazit?!

Venku byla sice zima, ale i přesto dnes svítilo slunce, a i když jsem měl zatažené závěsy, v mém pokoji nebyla úplná tma. Bylo světlo natolik, že jsem neměl problém prohlížet si fotografie. Ano, ty fotografie z toho fotoalba, které jsem chtěl před nedávnem utopit v řece. Na druhou stranu si říkám, jestli by to nebyla škoda. Některé z těch snímků jsou skutečně povedené. A všechny tak usměvavé. Anebo úsměvné pro člověka, který si je prohlíží. Váže se s nimi strašně moc vzpomínek. Teď nevím, jestli bych je raději všechny zapudil, zapomněl na ně, anebo si je už navždy vryl do paměti. Bylo to tehdy všechno tak hezké. A možná proto to tolik bolí. Chtěl bych to zpátky? Nevím. Já vůbec netuším. Není mi teď snad líp? Mám Yusukeho, který mě má upřímně rád. A nikdy by mi nic tak ošklivého jako Takuya neudělal. Teda snad ne. Ale nic tomu nenasvědčuje, tak přece nebudu přemýšlet tak depresivně. Depresivní je tady jedině tak to, že za mnou Takuya pořád chodí, že mě políbil a že já na něj teď zase pořád myslím! Sakra! Nemůžu to takhle nechat, musím s tím něco udělat. Prostě už se s ním neuvidím. Neuvidím se s ním a zapomenu na něj. Na něj a na všechny ty vzpomínky! S albem jsem praštil o zem, čímž jsem si ale moc nepomohl, protože se tam stejně otevřelo zhruba v polovině, na stránce plné obyčejných společných selfíček s vtipnými ksichty, když jsme si tehdy jednou chtěli jen tak zablbnout a vzniklo tohle.
Odsunul jsem se až na kraj postele, ke zdi, o kterou jsem se opřel zády. Pokrčil jsem kolena a na ty si položil ruce, kterými jsem si podepřel hlavu. Vydechl jsem. Co teď? Možná bych… měl bych to asi přiznat Yusukemu. Co se teď stalo mezi mnou a Takuyou. Vysvětlit mu to a tak. Protože co kdyby se to k němu doneslo kdoví odkud? Celé by to pochopil špatně a opustil by mě. A já mám Yusukeho rád. Doopravdy. Chci s ním zůstat, vážně. Takže…asi bych mu to měl přiznat. Slíbím, že se už nikdy nic takového nestane, a že já samozřejmě nic takového nechtěl, že za všechno může Takuya! Odpustí mi, určitě jo. Vždyť mě má taky rád, ne? Pořád mi říká, že mě miluje. Takže když mu nebudu lhát a povím mu, jak přesně to bylo, určitě mě pochopí.

"No to si ze mě snad děláš srandu?! A co jako čekáš, že ti na to řeknu, Yuyo?!"
Spletl jsem se. Yusuke byl strašně naštvaný.
"Počkej, vždyť ty mě ani nenecháš domluvit! Já ti to chci celé vysvětlit!" bránil jsem se.
"No to fakt nevím, co mi na tom chceš vysvětlovat. Vždyť ty mě normálně podvádíš!"
"N-nepodvádím! Byl to jenom jeden blbý polibek!" namítal jsem hned, "nic to neznamenalo!"
"Tak jako já nevím, jak pro tebe, ale pro mě líbání už něco znamená!" Díval se na mě strašně zle. Bylo to poprvé za celou dobu, co ho znám, co se koukal takhle. A to navíc na mě. Připadal jsem si jako ta nejhorší osoba pod sluncem.
"Ale já ho hned odstrčil! Nech si to vysvětlit, prosím!" nevzdával jsem se. Založil ruce na prsou a dál se díval tak ošklivě, vlastně snad ještě naštvaněji než předtím. Ale už mlčel. Zřejmě se tedy rozhodl dát mi prostor mluvit. Díkybohu. "Na to kafe jsem s ním šel doopravdy jen proto, aby mi vysvětlit ty růže a proč se mě teď vůbec snaží kontaktovat," začal jsem tedy mírným, klidným hlasem, "no a prostě jsme se zapovídali o naprosto obyčejných tématech, jako normální kamarádi, kteří se dlouho neviděli. Nečekal jsem, že se vážně pokusí na mě něco zkusit."
"No ale zkusil," neodpustil si Yusuke poznamenat s hořkým úšklebkem.
"Jo. Jo, to je pravda," odkývnul jsem mu a sklopil pohled, "jak už jsem říkal, šel mě doprovodit a pak mě před domem políbil. Ale já ho fakt hned odstrčil a dohromady se mě vlastně ani nedotkl! A důrazně a několikrát jsem mu řekl, aby za mnou už nechodil ani mi nevolal ani nic!"
"A když se teda dohromady nic moc nestalo, podle toho, jak to podáváš, proč mi o tom vůbec říkáš?" povytáhnul obočí.
"Protože...protože tě mám rád! A proto před tebou nechci nic zatajovat ani ti lhát nebo tak. Prostě ti chci říct všechno. Kdyby se to k tobě nějak kdovíjak doneslo a navíc ještě nějak přibarvené, mohl bych o tebe přijít."
"No hlavně, že mně jsi povídal, jak budeš v práci, a teď najednou, že jsi byl s Ueharou," nezapomněl připomenout kysele, "to už je ti jedno, jak ses kvůli němu před tím rokem hroutil? Zapomněl jsi na to všechno?"
"Ne, nezapomněl. Já jen...prostě jsem chtěl vysvětlení, to je celé," zamumlal jsem provinile.
"A proč jsi s ním vůbec byl takovou dobu? Nemohl ses zeptat na to, co jsi chtěl vědět, a jít domů?"
"Mohl," uznal jsem, "ale jak říkám, zapovídali jsme se. O běžných věcech a bylo to vcelku fajn, tak mi prostě nedošlo, že bych už měl jít."
"Hele, Yu-chan, já fakt nevím," vydechl, "netuším, co ti na to říct a jak se teď chovat. To snad chápeš, ne?" Přikývnul jsem. "Budeš mi muset dát pár dnů nebo tak. Půjde to takhle?"
"J-jo, jasný, samozřejmě," souhlasil jsem, "tak já teda půjdu. Kdyžtak...kdyžtak mi zavolej, tak teda zatím ahoj," rychle jsem se rozloučil a vydal se ke dveřím. Obul jsem se, popadl bundu a rychlým krokem odešel. Mám takový pocit, že jsem si zase kompletně pohnojil celý život. Jsem na to ale talent, co?

Řekl jsem si, že bych se mohl jednou zase vypravit do divadla, že už jsem se dlouho na žádnou hru nebyl podívat. Navíc jsem se teď potřeboval trochu odreagovat, přijít na jiné myšlenky. Čekat, kdy Yusuke konečně zavolá, bylo totiž hodně ubíjející. Navíc jsem si ani nemohl být jistý, jestli se se mnou náhodou nerozejde. Ale takové chmurné myšlenky bylo zkrátka daleko lepší zahnat a to divadlo mi bylo schopno na zhruba dvě hodinky poskytnout únik od reality. Tak proč ne?
"Hej, Yu-chan! Ahoj!" zaslechl jsem veselé volání, takže jsem se před budovou divadla zastavil a ohlédl se. Takuya. Mával mi a dobíhal až ke mně. Že mě to už ani nepřekvapilo, takhle se přece jen nezjevil poprvé.
"Co tu děláš?" vypadlo ze mě nejdřív.
"Jdu na představení," informoval mě, když se dostal až ke mně, "a ty?"
"Nápodobně."
"Super!" zazubil se hned aktivně, "tak můžem jít spolu, co ty na to?" No skvělé, to jsem fakt potřeboval.
"I když řeknu, že ne, tak stejně půjdeš," zabručel jsem potichu.
"Cože?" nerozuměl mi. Zavrtěl jsem hlavou.
"Že už to každou chvilku začne, tak ať nepřijdeme pozdě," pověděl jsem a vyrazil tedy do budovy. Takuya samozřejmě po mém boku.
"Máme na sebe teď ale celkem štěstí, ne?" zazubil se.
"Mně spíš přijde, že mě stalkuješ," pokrčil jsem rameny. On se však skutečně pobaveně rozesmál a poplácal mě po rameni.
"To bylo dobrý," uznal stále se smíchem. Já na to jen něco zamručel. A stejně jsem byl nakonec donucen zůstat s ním celou dobu. Naštěstí však během představení nemluvil. Jen dvakrát okomentoval nějakou situaci ve hře, na což jsem mu já dokonce i odpověděl nějaký ten svůj postřeh. Upřímně i docela s chutí. Ale to jen proto, že děj byl doopravdy dobrý a dost mě to chytlo.

"Dneska to opravdu stálo za to, už dlouho jsem nebyl na takhle dobrém divadle," říkal Takuya, když už jsme zase vycházeli na ulici.
"Jo, to jo. Jsem rád, že jsem fakt šel, užil jsem si to," přizvukoval jsem mu, "ti herci byli vážně dobří."
"To jo," souhlasil se mnou, "moc se mi teda nepozdávala ta nevěsta, asi to byla její první role, ta nervozita na ní šla dost dobře vidět."
"Máš pravdu, ale tak, nebylo to tak zlé. Viděl jsem na jevišti i větší, antitalenty," ušklíbl jsem se, "a ona tam na scéně stejně nebyla moc dlouho."
"Naštěstí. Hlavně to ale mělo dobrý děj a scénář byl hezky napsaný."
"Jo, bylo to vcelku uvěřitelné. Prostě se jim to celkově povedlo."
"No jo, mně už nějaké to hraní v divadle upřímně vcelku chybí," přiznal s cuknutím koutků úst a protáhl se, "mohl bych zase zkusit nějakou roli."
"Určitě dostaneš zase nějakou příležitost, o herce jako jsi ty se poperou."
"Ale, myslíš?" potěšeně se uculil.
"Tak samozřejmě že jo. Jinak bych to ani neříkal," pokrčil jsem rameny.
"Tak děkuju," kývl hlavou, "a tebe by tam rovnou mohli vzít taky. Rád bych si s tebou zase někde zahrál. Třeba další Kuromyu, co myslíš?" zazubil se na mě.
"Tak hrát Sebastiana mě docela baví a vždycky se tam sejdou fajn lidi. No, však o tom jsme se přece bavili teď v té kavárně, takže ty víš."
"Vím. Mimochodem, nemáš hlad?" Přeskakovat od jednoho tématu k druhému byla v poslední době nějak jeho specialita.
"Trochu. Ale do žádné restaurace s tebou teď vážně nepůjdu," zamítl jsem dřív, než by se vůbec zkusil zeptat.

Do žádné restaurace jsem s ním taky nešel. Jenže nějakým kouzelným způsobem se mu povedlo dotáhnout mě k němu domů. Nemůžu za to, že měl proti mně jednu obrovskou zbraň - uměl doopravdy skvěle vařit! A rozhodl se nám připravit kari, po kterém jsem se mohl utlouct, hlavně, když bylo připraveno jím. V kuchyni to byl totiž mistr. Takže jsem po dlouhém přemlouvání skončil u něj. Najedli jsme se a povídali si, opět však jen o takových neutrálních tématech. Dokonce jsme si pustili i jeden díl One Piece! Ale já se ten den už necítil ani z poloviny tak skvěle jako tehdy v té kavárně. Celou dobu jsem byl na pozoru, kdyby zase přišel s nějakými náznaky, že mě chce zpátky nebo něco na ten způsob. A myšlenky mi pořád utíkaly k Yusukemu. Nedělal jsem správnou věc. Neměl jsem s Takuyou tady a teď vůbec být. A abych řekl pravdu, dnes mě to tady s ním ani trochu nebavilo. Takuya nic špatně nedělal, to ne. Za normálních okolností bych se dnes zase skvěle bavil. Ale já si začínal postupně čím dál tím víc uvědomovat, jak mi chybí Yusuke. Už několik dní jsem ho neviděl a vážně mi scházel. I když byl Takuya ve vaření tak moc dobrý, chyběly mi Yusukeho pověstné dango knedlíčky a hlavně ten jeho všudypřítomný úsměv. Takuya se celou dobu sice usmíval taky, ale to najednou nějak nebylo ono.

Už podruhé jsem se odhodlal a teď už doopravdy definitivně. Šel jsem zase na svůj oblíbený most a nesl ono fotoalbum, které už jsem jednou chtěl zahodit. Tak jsem tam stál a ještě naposledy narychlo prolistovával stránky a krátce si prohlížel některé fotografie. Byla zima, naštěstí však teplota neklesla pod nulu, takže voda nezmrzla. Ještě nebylo moc hodin, teprve možná osm, vzhledem k ročnímu období však tma vládla už zhruba dvě hodinky. Měsíc dnes nesvítil, byl schovaný za spoustou mraků, které dělaly nebe ještě temnějším. A já tady byl sám. Teda skoro. Když už jsem se konečně blížil k tomu, že to album hodím dolů, neuslyšel jsem opět hlas nikoho jiného než Takuyi:
"Takže teď už jsi rozhodnutý?" Nepochopil jsem, jak to dělá, že se vždycky zjeví tam, kde jsem já, a navíc v tu nejméně vhodnou chvíli. Ale dobře.
"Jo, jsem," potvrdil jsem mu, "nepleť se mi do toho, je to moje album, takže moje věc."
"Ale na těch fotkách jsem i já," poznamenal věcně.
"To možná ano," uznal jsem a otočil jsem na něj, "ale to album jsem si vytvořil já. Mohl sis udělat svoje."
"Fotky jsou tam pěkné, přijde mi, že je škoda to takhle zničit. Nechceš to radši schovat někam do krabice do sklepa, abys to případně mohl zase vytáhnout, kdyby sis to rozmyslel?" přemlouval mě dál. Nespokojeně jsem přimhouřil oči.
"Nerozmyslím si to," oponoval jsem naprosto pevným hlasem. A dnes jsem o svých slovech byl nějak zvlášť přesvědčený, nic jsem si nenamlouval.
"Vážně?" zpochybňoval to stále.
"Vážně. Tak víš co? Tady." Album jsem mu vrazil do rukou. "Nech si ho, když ti přijde jako taková škoda kompletně se ho zbavit. Ale mně už ho prosím neukazuj," požádal jsem ho a pak jsem se otočil a vykročil pryč. Tady už nemám nic víc na práci.
"Yu-chan?" zavolal za mnou zase, když už jsem byl na několik metrů od něj, "můžu ještě něco?"
"Co?" ohlédl jsem se.
"Miluješ Yusukeho tak moc, jako jsi miloval tehdy mě?" položil mi dotaz. A já se musel na chvíli zamyslet. A nakonec jsem zakroutil hlavou.
"Ne. Tak jako tebe nechci milovat už nikdy nikoho. Zklamal jsi mě a nechci, aby se mi to stalo znovu. Ale Yusukeho miluju a to skutečně moc."
"Dobře," vydechl, pak se však pousmál, "jak myslíš. Promiň, co jsem ti způsobil, a jak jsem se teď vtíral. Ale musel jsem to zkusit. Každopádně, přeju ti hodně štěstí. Yusuke vypadá jako dobrý člověk, určitě se s ním budeš mít dobře. Líp, než se mnou." Usmíval se. Tak děsně upřímně. Celý ten jeho náhlý obrat mě trochu zarazil. Ale bude lepší, když nad tím nebudu víc přemýšlet. Jen jsem přikývl a šel tedy dál. Směrem k Yusukeho domu. Pozval mě dnes na večeři a prý si teda o všem ještě jednou v klidu promluvíme. Snad se to všechno konečně vyřeší. Právě jsem za sebou Takuyu kompletně nechal, a to jsem nikdy nevěřil, že něčeho takového budu vůbec ve skutečnosti schopný. Teď ale vím, že bude konečně všechno přesně tak, jak má být. A já se konečně dočkám svého vytouženého a dlouho očekávaného štěstí. Myslím, že to na mě zrovna čeká s tou večeří.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ryuu L Ryuu L | Web | 10. května 2015 v 22:25 | Reagovat

v prvom rade... zasa ťa tu vidím!!! aj s poviedkami!!! určite sa  k nim čoskoro musím vrátiť, pretože tvoj štýl písanie jednoducho milujem!! a tiež Yuya! >< :D :D :D
a v druhom a poslednom rade :3 :D :D súhlasím s názorom o tretej sérii sekai ichi hatsukoi :) táto séria mi viac prirástla k srdcu ako JR, pretože to bolo také dravšie a..a...a.. :3 :D :D you know :3 ale ktovie.. možno aj tomu sa raz pošťastí <3

2 Bara-chan Bara-chan | Web | 7. října 2015 v 0:19 | Reagovat

*tleská*
Dobře... přiznávám, že teď mi Takuyi už bylo trochu líto... Ale tleskám Yuyovi, že to vydržel :33 Teď to chce jen pokračování, protože chci vědět, jak to dopadne mezi ním a Yusukem... a doufám, že dobře! :)
Prý "nečti si to" a přitom je to tak skvěle napsaný! :33 A ten konec, nač přepisovat? Mně se líbí, jak je :3 (jen by teda nemusel být tak utnutý... protože chci vědět, co se dělo dál! :D) Doufám, že se do pustíš pokračování :) Aspoň kvůli mně... *smutně kouká* :D :))

3 Kya Kya | E-mail | 23. listopadu 2015 v 21:32 | Reagovat

Honem,honem,honem další díl ,jak to dopadne s Yusukem a Yuyou začínám být nedočkavá

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama