Momentálně píšu:
Momentálně cosplayuju.

Akce Mari-chan

19. ledna 2015 v 23:43 | Atashi |  Dorama - jednorázovky
Po celkové delší odmlce konečně představuju první povídku na doramu! A to za příležitosti 27. narozenin Yamamota Yusukeho! Vše nej, Yusuke, tato povídka je jen a jen pro tebe! :3
Proto je to taky na doramu Tumbling - mou nejoblíbenější, kde je zároveň pochopitelně i má nejoblíbenější Yusukeho role - Azuma Wataru.
Shounen ai to pochopitelně neunikne, ale tentokrát se dočkáte i heterosexuálního páru..



"A já s ním prostě nemůžu prohrát! V ničem! A v tomhle už vůbec ne!" vztekal se. Zase.
"Bože, Wataru, klid. Vždyť už do konce školního roku zbývají jen dva týdny, tak je to jedno."
"No právě! Už mám jenom dva týdny!"
"Nechceš to radši nechat být?" vydechl jsem nezaujatě a prohrábl si vlasy.
"Ne! Chápeš, že ho nenechám jen tak vyhrát?!" pokračoval rozčileně a praštil svou taškou o zem.
"Ale no tak, za tři týdny si na ni už ani nevzpomeneš a celé ti to bude úplně jedno," přesvědčoval jsem ho dál.
"To není pravda!" vyvracel mi hned a udělal pár kroků doleva, pak se zase vrátil. Nakonec se zastavil a zadívá se na mě. "Ryosuke! Nauč mě, jak si Mari-chan získat!" Vyvalil jsem oči. Chvilku jsem koukal. Pak jsem povytáhl obočí. Zase jsem chvilku koukal. Jako na debila. No a nakonec ze mě vypadlo:
"He?"

"Jsem doma!"
"Ahoj, kluci, jak bylo ve škole?" přivítala nás téměř vždy usměvavá Wataruova máma, když jsme se dostali k Azumovým do restaurace.
"Jak vždycky," opáčil Wataru nezaujatě pouze s trhnutím rameny.
"Dobré odpoledne, Natsuko-san, dnes vám to jako každý den sluší," neodpustil jsem si kompliment a široký úsměv jako bonus. Takže nebylo k podivu, že na mě můj nejlepší kamarád následně vrhl ne zrovna hezký pohled. Ale jeho máma se prostě jen zasmála.
"Pojďte se najíst, určitě už musíte mít hlad," a jako každý den položila na bar dva talíře s omurice.
"Moc rá-"
"Promiň, mami, teď nemáme čas, najíme se pak," přerušil mě Wataru a já se na něj podíval jako na blázna. A nebyl jsem jediný. Natsuko-san se na něj zadívala úplně stejně. "No co?" ptal se zmateně. A já si začal říkat, že je to s ním horší, než jsem původně myslel. Natsuko-san se na mě s otázkou v očích podívala.
"Je zamilovaný," přehnaně jsem artikuloval, ale taky jsem to vyslovil, respektive zašeptal. Takovým tím "hlasitým šeptem", aby mě Natsuko-san slyšela. Takže Wataru, vzhledem k tomu, že stál hned vedle mě, vůbec neměl problém zachytit to taky, nebylo tedy divu, že mě praštil do ramene, až jsem málem ztratil rovnováhu a spadl. Natsuko-san se pobaveně usmívala.
"Takže vám to mám schovat na později?" zeptala se.
"Jasný!" souhlasil jsem aktivně, "když mě tady tenhle nechce nechat se najíst." Pak už jsem byl ale znovu umlčen, tentokrát taky vcelku bolestivým loktem do žeber.
"Určitě jo," odkýval své mámě pak i Wataru, "my to rychle vyřešíme a hned přijdem," dodal, popadl mě za paži a prostě tahal po schodech nahoru. Ať jsem chtěl nebo ne, musel jsem jít za ním. A že se mi od toho krásně vonícího omurice vážně nechtělo!
"Proč jsi mě nenechal se první alespoň najíst?" zakňučel jsem, když už jsme byli nahoře, "tolik to přece zase nespěchá, ne? Nevěřím, že jsi kvůli nějaké holce - i když je fakt hezká - doopravdy odmítl omurice."
"Neodmítl, jen si ho prostě dám o něco později," opravil mě a svou školní tašku odhodil až ke své posteli. Já tu mou jen obyčejně odložil na zem ke stolku. "A vůbec, tady jde o každou chvilku! S takovou se to mezi ní a Hinem ještě nějak...prohloubí a už budu kompletně mimo hru!" začal zase, "takže mi musíš pomoct. Pro tebe je to přece hračka, ne? Máš těch holek osm, tak-"
"Už devět."
"-musíš přece vědět, jak si jakoukoliv holku získat."
"Taky že vím. Na co teda tolik spěcháš? Už po první lekci od Tsukimori Ryosukeho si ji zvládneš jednoduše omotat kolem prstu."
"Nechci si ji omotat kolem prstu! Chci, aby mě měla ráda!"
"Vždyť to je to samý," mávl jsem nad tím rukou. Ach jo. S ním to je vážně těžký.
"No? Tak povídej teda. Jak si ji mám získat?" pobízel mě.
"Dobře, takže," začal jsem a posadil se na zem, on mě napodobil, "lekce první, rada první: Buď sebejistý. Jestli za ní přijdeš, budeš koktat a dívat se do země, fakt ji nesbalíš. Dřív ti uteče, než se stihneš vymáčknout."
"Jsem sebejistý!" odkývl mi to hned.
"Občas až moc," neodpustil jsem si jízlivou poznámku, "rada druhá: Holky milují komplimenty. Prostě se na ni vytas s nějakýma lichotkama. Buď těma typickýma, obyčejnýma, jako sluší ti to, máš krásné oči, úsměv, vlasy a blablabla, však znáš to, anebo něco typu 'dala jsi mému životu smysl' nebo 'dokud jsem tě nepotkal, na anděly jsem nevěřil'. A tak. To už je vcelku na tvojí fantazii."
"Chápu," pokyvoval hlavou a naprosto soustředěně na mě hleděl, jako bych snad povídal výsledky na nějaký velký závěrečný test z matiky, který se zítra bude psát. To je to pro něj vážně až tolik důležité?
"Rada třetí: Holky milují dárky. Takže jí přines čokoládu nebo kytku a máš to v kapse. Je to jednoduchý. Prostě holky milujou různý pozornosti, ať je to, co je to."
"A co je lepší? Kytka, nebo čokoláda?" ptal se.
"To je jedno. Oboje jim, aspoň já bych řekl, přijde stejně romantické a úžasné. Pokud teda jí čokoládu a nemají na kytky alergii, že jo."
"A jakou kytky teda koupit? A jakou čokoládu?"
"Říkám, že je to jedno, hlavně že něco dostane. Z kytek je vždycky nejlepší vsadit na rudé růže, jestli nevíš, jaké má nejradši, těma nepohrdne snad fakt žádná. Čokoládu prostě čokoládovou, ale jestli to bude taková ta bonboniéra ve tvaru srdíčka, je to jenom plus," poučoval jsem ho. A on pochopitelně hltal každé moje slovo.

Druhého dne ráno jsme se spolu blížili ke školní budově, ostatně jako každý den. Jenže dnes měl Wataru hlavu kompletně narvanou lichotkama, takže kdyby se ho teď někdo zeptal, jak se jmenuje, odpověděl by něco jako "pokaždé, když se ti podívám do těch překrásných očí, nemůžu se odtrhnout, neexistuje pro mě nic nádhernějšího". Nesl obrovskou bonboniéru ve tvaru srdce, snad největší, jakou jsem kdy viděl. Půl hodiny jsme ji vybírali v obchodě po cestě, než se konečně odhodlal vzít tuhle a dát za ni snad všechny své momentální úspory. Laciná totiž vážně nebyla. Je to blázen.
Úplně jsem z něj cítil, jak byl s každým krokem nervóznější a nervóznější. Moc jsem to nepochopil. Však co je na tom? Úplně sebou cuknul, skoro až nadskočil, když jen nějakých dvacet metrů před námi zahlédl objekt svého zájmu.
"No tak dělej, běž za ní, než ti uteče a přidá se do houfu svých upištěných kamarádek. Pak už nebudeš mít pořádně žádnou šanci," popoháněl jsem ho.
"No jo, no jo, vždyť už jdu."
"Co jsem ti říkal o té sebejistotě?"
"Jsem sebejistý!" ohradil se skoro až dotčeně.
"No tak padej!"
"Hm," přikývl a to už to vypadalo, že se konečně odhodlal. Jenže ne. Zase se otočil na mě: "Mám v pohodě vlasy? Nemám nějak špinavý obličej nebo tak?" Obrátil jsem oči v sloup.
"Běž!" Silně jsem do něj strčil, abych ho konečně donutil se pohnout z místa. Naposledy se na mě ohlédl, tvářil se strašně ublíženě, a pak jako na popravu vyrazil za Mari-chan. Nechtěl to snad on sám? Chová se, jako bych ho já do toho celého snad uvrtal.
Opřel jsem se o nedaleký strom od těch dvou a z povzdálí je pozoroval. Přece jim tam nebudu oxidovat přímo u nich, že jo.
"Azuma-kun!" věnovala mu široký úsměv, jen co si ho všimla.
"Uhm, ahoj," vysoukal ze sebe Wataru a nervózně se na ni usmál.
"Potřebuješ něco?" zajímala se.
"Já, no...já totiž- chtěl jsem-" začal blekotat. A ona chudinka trpělivě čekala, co jí to chce vlastně sdělit. Začal jsem mít takový pocit, že se nedočká, protože to působilo, že má Wataru v hlavě právě teď úplné okno, takže všechno, co jsme kvůli tomuto okamžiku podnikli, přijde vniveč.
"Ano?" zkusila ho pobídnout, aby se už konečně vymáčkl.
"Moc ti to sluší, mám tě rád a tady máš čokoládu," vypadlo z něj najednou prostě a bonboniéru jí vtiskl do rukou. Zůstal jsem zírat. Spletl jsem se. Teprve TEĎ to bylo celé v háji. Jenže o sekundu později se...Mari-chan zasmála, zašvitořila nějaké to děkuju a k mému (a podle Wataruova výrazu i jeho) údivu ho políbila na tvář. Vytřeštil jsem oči a má brada poklesla tak nízko, jak jen to bylo možné.

Nechápal jsem to. Ani v nejmenším jsem to nechápal. Jak mu to mohlo sakra vyjít?! Vždyť té holce se od začátku očividně líbil Hino a navíc to Wataru celé zpackal! Proč teda právě seděli u Azumových v restauraci, culili se na sebe, mluvili o kdovíčem a dokonce se jako nejzamilovanější pár pod sluncem zvládali sem tam navzájem krmit omurice?! Taky jsem měl před sebou svou porci, dnes jsem se v ní však nimral, jakoby mi snad nechutnalo, ačkoliv to bylo jako vždy víc než vynikající. Seděl jsem vzadu v rohu a znechuceně na ty dva čuměl. Vždyť to bylo odporný! Jak ji mohl Wataru rovnou přitáhnout sem? Nikdy bych žádnou z mých holek nevzal domů! A už vůbec ne na první rande!
"Co je, Ryosuke? Dnes ti nechutná?" zjevila se vedle mě Natsuko-san jako duch, až jsem sebou polekaně škubl. Dobře, možná to nebylo jako duch, jen já byl prostě až moc zabrán do svých úvah nad jejich čerstvým, až nehezky přeslazeným vztahem.
"Je to výborné, Natsuko-san," ujistil jsem ji, "dnes mi prostě jen není nějak dobře, to je celé."
"Neříkej, že na ně snad žárlíš? Že tobě se ta- jakže se jmenuje?"
"Mari-chan," zabručel jsem.
"Že tobě se ta Mari-chan taky líbí?" Zavrtěl jsem hlavou.
"Já mám Junko. A Akane, Izumi, Ryoko a ty další," zamumlal jsem.
"No tak vidíš. Tak se netvař jako kakabus. Proč si sem vlastně někdy nepřivedeš nějakou tu svou přítelkyni?" ptala se. A já jen krčil rameny. "Ale ta Mari-chan vypadá jako milá dívka, ne?" obrátila Natsuko-san pozornost ke svému synovi a jeho nové…přítelkyni.
"Hm, jo. Je milá," potvrdil jsem, pořád však lehce kysele.
"Jsem ráda, že potkal někoho takového. Třeba s ní přijde na jiné myšlenky a nevrátí se ke rvačkám, když už jste teď skončili s gymnastikou."
"No jo," pokračoval jsem dalším zamručením. Víte, abych vás teda už uvedl do situace. Nelíbila se mi Mari. Jo, hezká byla, ale takových jako ona bylo daleko víc. Měl jsem těch devět holek. Těch devět holek, které mě totálně milovaly a ode mě očekávaly to samé, jenže já už nějakou dobu měl oči jen pro svého nejlepšího kamaráda. Zatraceně, vždyť byl tak sexy! Vlastně se Mari-chan ani nedivím, že i přes jeho neohrabanost tu teď s ním sedí. Byl strašně roztomilý, když se choval jako zamilované pako. Hm. A v tom byla ta velká chyba. Byl zamilovaný do ní. Proč nemohl být tak sladce roztržitý i kvůli mně?

"A Mari-chan říkala, že bysme spolu zítra po škole klidně mohli někam jít. Prý tady bude nějaká zajímavá výstava obrazů," líčil mi Wataru, když jsme seděli u nich doma. A celý zářil.
"Výstava obrazů?" povytáhl jsem obočí, "to musí být nudné jak něco, ne?" Pokrčil rameny.
"Mari-chan říkala, že by se tam chtěla jít podívat," culil se jako idiot.
"Byli jsme ale přece domluvení, že zítra jdeme k Nipporimu, ne?" připomenul jsem mu.
"No…jo, to byli, no," odkývl mi, "ale tak, přece to jednou přežijete i beze mě, ne? Kdyžtak se za vámi můžu stavit pozdějc, ne?"
"Hm," zamručel jsem nenadšeně, ale zase jsem se s ním nechtěl hádat, takže jsem nic víc nedodal. Ale štvalo mě to. V poslední době jsem to totiž bez něj měl přežívat skoro pořád. Jak se říká - pro dobrotu na žebrotu.
"Víš, Ryosuke, já bych tě vlastně chtěl o něco požádat," načal potom.
"O co jde?" zajímal jsem se, už trochu normálnějším tónem než předtím.
"Totiž...víš, já bych od tebe asi zase potřeboval radu. Jako, co třeba nemám dělat a co nemám říkat, abych si to u ní nějak nerozházel. To přece taky musíš vědět."
"No jo," povzdechl jsem. Já už totiž doufal, že se konečně alespoň něco nebude týkat . Opět smůla, Ryosuke. "Takže, první věc. Holkám není dobré zrovna moc odporovat. Ne teda, že bys jí měl jako vyhovět v úplně každé ptákovině, to fakt ne, to by tě brzo zabilo, ale když ti to bude připadat aspoň trochu snesitelný - tahle situace moc často nenastává, věř mi - ber to."
"Ale Mari-chan měla zatím jenom fajn nápady!" bránil ji okamžitě, samozřejmě.
"Jako třeba to s tou výstavou, že?" zašklebil jsem se, v mém hlase šel sarkasmus skvěle rozpoznat.
"Přesně tak!" přitakal horlivě, on však bez jediné stopy ironie. Povzdechl jsem. Beznadějný případ. Radši jsem se ale rozhodl to víc nekomentovat.
"Druhá věc. Holka potřebuje mít pocit, že ji posloucháš. Nemusíš doopravdy, prostě ji nech mlet, kývej hlavou a občas prohoď nějaké souhlasné 'hm', to jí bude bohatě stačit."
"Ale mě zajímá, co mi Mari-chan říká," namítl a zamračil se.
"Jasný, však co by se od tebe dalo čekat," zamrmlal jsem, že mi asi jen těžko mohl rozumět., "no nic, každopádně, třetí věc," načal jsem už zase dostatečně hlasitě, "dávej si pozor na to, kam se koukáš. Není dobré jí čumět do výstřihu anebo ještě ke všemu na holky okolo. Neříkám, že nesmíš, jen nebuď prostě nápadný."
"Dobře, chápu," odkýval mi zase, "no a dál?"
"Čtvrtá věc," začal jsem teda, ale na chvilku se odmlčel, abych se nad tím mohl zamyslet, "vstaň," pobídl jsem ho pak a sám jsem se postavil. Podle jeho pohledu nechápal, proč, ale poslechl mě. "Kam si můžeš dovolit sáhnout a kam ne," uvedl jsem, "tak chytit ji za ruku je určitě v pohodě," začal jsem a taky to na něm samotném rovnou demonstroval, aby snad neměl pochyby, o čem to jako mluvím. Měl velké, hřejivé dlaně. Bohužel jsem se musel do pár sekund zase pustit, aby to nevypadalo divně. "Potom obejmout ji kolem pasu by taky asi neměl být problém, ale skutečně kolem pasu," zdůraznil jsem důležitě a i to jsem názorně předvedl - jednu ruku jsem mu ovinul okolo pasu, "ale dávej si fakt dobrý pozor, abys třeba moc brzo neudělal - klidně jenom omylem - něco takového," - sjel jsem mu dlaní o něco níž, až na zadek (na ten tak strašně moc sexy zadek!) - "pak je totiž úplně, ale úplně jedno, jak dobře se umíš rvát, ona tě prostě zbije, ani nemrkneš," vysvětlil jsem mu.
"Aha, dobře no. A jak poznám, že už není moc brzo?" ptal se. A já svou ruku už raději zase stáhl a odstoupil jsem od něj.
"To nemusíš vůbec řešit, nějaký ten měsíc to ještě potrvá," zchladil jsem ho. Bylo hezky vidět, že mu má odpověď není zrovna po chuti.
"Fajn," zamrmlal.
"A tohle už by ti mohlo stačit, ne? Řiď se tímhle a pak už dělej, co uznáš za vhodné. A snad si to nepokazíš, no," trhl jsem rameny.
"Dík, Ryosuke," zazubil se na mě, "jsi fakt úžasný kámoš."
"Jo, to nemáš vůbec zač," ujistil jsem ho a kecl zpátky na zadek na zem.

"No tak, Wataru, pusť mě! Ses zbláznil nebo co?!" protestoval jsem, když mnou vláčel jako kusem hadru nahoru po schodech od nich z restaurace do jejich bytu. Až tam mě konečně pustil. Popravil jsem si mikinu. "Co se na té výstavě sakra stalo, že jsem sem okamžitě musel přijít a ty jsi ještě tak mimo?"
"Ona mi chtěla dát pusu, Ryosuke!" vypadlo z něj, jakoby to bylo kdovíco.
"No…a?" ptal jsem se.
"Jak 'no a'? Mari-chan mi chtěla dát pusu!" zopakoval mi, jako bych byl snad hluchý.
"Chtěla? A nedala?"
"No, já jsem se z toho trochu vymluvil," přiznal lehce mumlavě, zadíval se na svá chodidla a přešlápl, "řekl jsem jí, že jsem nějaký nemocný a že nechci, aby to chytila."
"A to jako proč?" nechápal jsem.
"Tak…totiž, nechtěl jsem…prostě něco zkazit, no," pokrčil rameny. Ušklíbl jsem se. Choval se úplně jako nějaká potrhlá puberťačka. Kdybych ho neznal už delší dobu, vůbec bych tohle do něj neřekl.
"Ty ses vlastně ještě s nikým nelíbal, co?" Neřekl jsem to nijak posměšně. Ono je to vlastně jenom dobře. Pro mě.
"Ne, no," přiznal mumlavě, že jsem ho sotva slyšel, a nervózně se ošil.
"A teď po mě teda chceš, abych si to s tebou jako natrénoval, jo?" zeptal jsem s lehkým pobavením v hlase.
"Co?" podíval se zase na mě, "vždyť to by bylo…divný, ne?" Pokrčil jsem rameny.
"Když myslíš. Tak je to tvoje věc, že jo. Já ti jen, jakožto tvůj nejlepší kamarád, chtěl nabídnout pomoc, aby ses už příště cítil jistěji a vyšlo ti to."
"Ale tak, tohle se přece normálně nedělá, ne?" pochyboval o tom dál.
"Upřímně si myslím, že když je to za takovýmhle účelem, není s tím jediný problém. Já ti říkám, mně to nevadí. Pro tebe to udělám rád. Takže je to na tobě," nepřímo jsem ho nutil, aby mi na to kývl. A vypadalo to, že už se mi to skutečně podařilo! Protože Wataru přestal cokoliv namítat, rty stáhl do úzké linky a zadíval se na mě. Řekl bych, že zvažoval všechna pro a proti.
"Dobře," svolil nakonec, já se spokojeně pousmál a přistoupil k němu blíž. "Ale nebude to, jako bych ji podváděl?" začal však zase pochybovat. Povzdechl jsem.
"Neboj se. Říkám ti, že to je jenom za účelem tréninku, aby ses pak před Mari-chan neztrapnil. To je všechno," ujišťoval jsem ho, "navíc se to ani nikdo nedozví, tak to přestaň tolik řešit."
"No...tak jo," odsouhlasil přece jen, ač stále váhavě. Zhluboka se nadechl. "Tak můžem teda," pobídnul mě. A já se usmál. Přikročil jsem až těsně k němu, načež už jsem přivřel oči a jemně, opatrně, se svými rty otřel o ty jeho. Špičkou jazyka jsem mu přejel po spodním rtu. Trochu sebou cuknul. Cítil jsem, jak strašně byl napnutý.
"Klid, Wataru, uvolni se trochu. O nic nejde," zašeptal jsem. Odpovědí mi bylo téměř neznatelné přikývnutí. Jazykem jsem teď ochutnal jeho horní ret a svými rty trochu přitlačil. Dal jsem mu chvilku, následně jsem se mu však už začal dobývat jazykem do úst. Nenásilně, ještě bych ho nějak vylekal. Normálně byl strašně drsný, ale v tomto ohledu se choval skutečně jako malá holka. Zanedlouho však pusu skutečně trochu pootevřel a vpustil mě do své ústní dutiny. Hned jsem využil příležitosti a začal ji aktivně prozkoumávat. Náležitě jsem si to vychutnával. Něco takového jsem si přál už dobrých pár měsíců. A navíc jsem ukořistil hned první polibek Azumy Watarua! Co víc bych si ještě mohl přát?
Začal jsem jeho jazyk vyzývat ke hře, aby se začal taky aspoň trochu činit. Netrvalo dlouho a pochopil, zkoušel kopírovat, co jsem dělal já. Naše jazyky se proplétaly. Zajel jsem mu prsty pravé ruky do vlasů a přitiskl se blíž k němu. Líbali jsme se dlouhé minuty. Přišlo mi to jako celá věčnost, zároveň však jen jako okamžik. Hlavně jsem si ale přál, aby to nikdy neskončilo.

Wataru se dnes vytratil ze školy už před poslední hodinou. Jen tak, že si prostě potřebuje něco zařídit. Stejně to ale nikoho moc nezajímalo, zrovna u něj přece jen nebylo záškoláctví nic neobvyklého, i když toho teda během naší gymnastické kariéry nechal. Navíc do konce školy zbýval ubohý necelý týden, takže už to nikdo nijak víc neřešil. Jen mně to bylo divné. Za školu jsem totiž vždycky chodíval s ním. Nebo aspoň Nippori. Nebo prostě někdo. Ale on prý potřeboval jít sám. Beztak se to nějak zase týkalo Mari-chan. Řekl bych, že je přímo s ní, kdyby ona zrovna neseděla pár lavic ode mě. A očividně se dost nudila. Podle všeho si už za těch pár dnů navykla na to, že místo pilného dávání pozor v hodině si se svým drahým přítelem posílá pitomá zamilovaná psaníčka. Už mě to vážně štvalo.
Uvažoval jsem však pořád, co ten Wataru teda dělá. Možná jí byl zase něco koupit. V posledních třech dnech mi totiž přišlo, že ji trochu zanedbává. Dobře, to ne, to bylo moc silné slovo. Jen s ní už prostě nebyl tolik jako ze začátku, naopak - svůj volný čas začal dokonce zase trávit se mnou! Navíc mi dneska řekl, že mám jít ze školy k nim domů, že se ke mně někde po cestě připojí. Ale to teda vcelku vyrušovalo onu možnost, že šel sehnat něco pro Mari-chan - to by to pak hned určitě nesl jí a mě by si navíc jako svého poradce přizval k nákupu. Nezbývalo mi teda nic jiného než čekat, jak se to vyvine.
Když zvonek po chvíli konečně hlásil, že už máme pro dnešek po vyučování, naházel jsem si věci do tašky a vydal se pomalejším krokem naučenou cestou přímo k Azumovým. A celou dobu jsem ho vyhlížel. Ono to vlastně ale ani netrvalo dlouho, co se vynořil z jedné postranní uličky a prostě jakoby nic se ke mně připojil.
"Jaká byla poslední hodina?" ptal se. Působil, jakoby ho to fakt zajímalo. Pokrčil jsem rameny.
"O ničem jako vždycky," zašklebil jsem se, "ale spíš, kam ses to teda zašil? Dnes nejdeš za Mari-chan? Dost se tam bez tebe nudila."
"Hm. No co už. Dneska ale chci být s tebou, za ní nepůjdu," pověděl prostě. Pohédl jsem na něj, on však prostě koukal před sebe. Já tedy sklopil oči k chodníku ubíhajícímu pod mýma nohama. Nějak mezi námi zavládlo ticho. "Hele, Ryosuke?" prolomil ho zase on však zanedlouho, "víš, já...koupil jsem ti čokoládu," oznámil mi a do rukou mi skutečně jednu čokoládu šoupl. Zamrkal jsem. Tady něco nehrálo. "Není to sice zrovna ta nejlepší, ale na dražší teď nějak nemám peníze, promiň," omluvil se lehce rozpačitě a zasmál se. Zmateně jsem se mu podíval do obličeje. "Mimochodem, chtěl bych ti říct, že ti to dneska vážně moc sluší," dodal ještě a věnoval mi úsměv. A to jsem to konečně pochopil. Ušklíbl jsem se.
"Takže když teď navrhnu, abysme šli zase k tobě trénovat líbání, neodmítneš?" zeptal jsem se. Uhnul pohledem. Cukly mu koutky úst.
"A co takhle netrénovat a prostě se...obyčejně líbat?" navrhl lehce nesměle. A já měl odpověď jasnou hned:
"Rád."
Jak to tak vidím, myslím, že akci Mari-chan nakonec přece jen můžu prohlásit za více než úspěšnou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Saki Saki | E-mail | Web | 27. ledna 2015 v 15:32 | Reagovat

Woah, tak toto je moja prvá poviedka na Tumbling, ktorá nie je v angline a musím povedať, že som veľmi rada, že si ju napísala! Milujem ten pairing, proste Wataru/Ryosuke rulez :D Veľmi sa mi tvoja poviedka páčila, pretože Ryo sa na rady ohľadom báb u tak trochu natvrdlého Wataruho strašne hodí :D Veľmi boli spolu zlatý, hlavne pri tom prvom bozkávaní, umrela som z toho, že si ukradol jeho prvú pusu :DDD

Moc díki za tak krásny kometár k recenzii na Tumbling, cením si to ;3 Možno na nich raz čosi napíšem, teraz som momentálne rada, že konečne zverejňujem FF-ku Izaki/Hiromi na Crows Zero (Ak si nevidela tie filmy, rozhodne doporučujem! :D), takže niečo na Tumbling je stále vo hviezdach, ale díki za pripomenutie! ^^

2 Your beloved Ryosuke (Bad, bad boy :3) Your beloved Ryosuke (Bad, bad boy :3) | Web | 31. ledna 2015 v 22:43 | Reagovat

It's...cute, y' know. I luv it, rly. Owwwwww.

3 hellboy hellboy | Web | 13. března 2015 v 19:22 | Reagovat

konečně jsem se dočkala! je to skvělý!:-)

4 Bara-chan Bara-chan | Web | 30. srpna 2015 v 20:11 | Reagovat

To byla skvělá povídka :333 Wataru byl tak roztomilej, když se před Mari najednou z drsňáka stal stydlín :3 :DD A i když v doramě jsem Wataruovi fandila, tu jsem ráda, že se dali dohromady s Ryosukem :33 Byli spolu hrozně zlatí, hlavně jak Ryo dával Azumovi rady, a jak ho potom učil líbat... :33 A potom ty jeho rady použil na něj :D :333 Nádherný to bylo :33

5 R.Mrs (SasuNaru forever) R.Mrs (SasuNaru forever) | 10. prosince 2015 v 17:44 | Reagovat

Aww.. O muj bože.. to je super :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama