Momentálně píšu:
Momentálně cosplayuju.

Krutá realita

11. prosince 2014 v 20:59 | Atashi |  Japan stars - jednorázovky
...aneb co mě nenapadne, když na ulici vidím nějakého bishíka.
Říkala jsem, že povídka s názvem "Krutá realita" skutečně přibude. Jen jsem upřímně nečekala, že až takhle brzy.
Shounen ai.
Yamamoto Yusuke/Miura Shohei.
Je to krátké. A ještě kratší, než když obvykle říkám krátké. Doufám, že si to užijete. ^^



Vídával jsem ho každý den, úplně každičký, včetně víkendů. Sice ani ne na ubohou minutku, ale i to se počítá.
Jednoho krásného letního slunečného rána jsem takhle držel hrnek kávy v ruce a poklidně se chystal do práce, jako vždy. Procházel jsem k sobě do pokoje, kolem okna, z kterého jsem jen na chviličku vyhlédl. Opravdu jen na mizivou, ubohou chvilku. No a tehdy jsem se úplně zarazil, zůstal jsem jen tak stát a zírat, protože jsem ho poprvé uviděl. Úplně mě ohromil.
Už je tomu tak skoro celý měsíc, kdy s šálkem, ze kterého upíjím, pravidelně v sedm dvacet ráno vyhlížím z okna, abych ho znovu zahlédl. A on tam skutečně vždycky je. Pokaždé. Je mladý, víc než mně mu určitě nebude. Že by to byl ještě student? Nebo už začal s prací? To je pravděpodobnější, vzhledem k tomu, že ani v soboty a neděle nevynechá. Možná však dochází ještě na nějaké denní jazykové kurzy. Těžko říct. Vždy však nese tmavou tašku přes rameno. Oblečen bývá vkusně, zřejmě si může dovolit kupovat si dražší, značkové věci. Vlasy má nejspíš nabarvené, tento světle hnědý odstín mezi Japonci přece jen není úplně zvykem. Postavu má perfektní. Je vyšší a štíhlý. Mohl by být modelem. Pokaždé se tváří tak neutrálně, maximálně zamyšleně. Žádný zkroušený výraz, ale naopak ani úsměv. Moc bych si přál vidět ho usmívat se.
Chodí rychlejším tempem, takže trvává maximálně minutku, než pod mým oknem projde a ztratí se mi za rohem. Jindy, avšak méně často, chvátá, téměř běží, to když se objeví skoro v půl osmé, podle všeho tedy nestíhá. A tak mi uteče ještě rychleji. A já už se pak můžu jen těšit na další ráno. Moc se mi líbí. Mám takový pocit, že jsem se do něj asi zamiloval. Ale existuje to vůbec? Láska k člověku, se kterým jste nikdy nepromluvili, jen ho párkrát prostě viděli projít kolem vašeho domu? Těžko říct. Něco mě k němu však přece jen pořád táhlo.

To něco mě k němu táhlo natolik, že jsem po nějakém tom měsíci chtěl zjistit, co je zač. Promluvit s ním, slyšet jeho hlas. A rozesmát ho. Určitě by byl i jeho smích tak moc krásný, jako je on sám. Ale proto jsem se s ním musel dát nějak do řeči. Jenže protože jsem o něm nevěděl vůbec nic, jméno, působiště, adresu, telefon ani kde ho hledat, prostě vážně skutečně ani ň. Jen to, jak vypadá a v kolik hodin se objeví u mého domu. Musel jsem ho tedy kontaktovat tady. Možná je trochu pitomý nápad na něj prostě jen tak na ulici promluvit, ale ve spoustě knížek pro holky, shoujo mangách a romantických filmech to přece kolikrát vyjde, tak proč by nemohlo štěstí přát i mně, ve skutečnosti?

Odhodlával jsem se opravdu dlouho. Po třech dnech už jsem na něj ale čekal venku, pořád jsem však nebyl schopný k němu přijít a promluvit. Moc jsem chtěl, ale mé nohy se prostě nemohly ani hnout z místa, když se objevil. Alespoň jsem ho však viděl zblízka. Má moc krásné oči. Ty se mi na něm nakonec líbí asi nejvíc.
Celkově po týdnu jsem ale byl rozhodnutý: teď, nebo nikdy. A možnost teď se mi zamlouvala mnohem víc. V práci jsem si vzal volno, abych v případě, že to vyjde - a jakože to vyjde! - mohl s tím klukem strávit, co nejvíc času to půjde a nemusel bych nikam spěchat. Oblékl jsem se trochu reprezentativněji, ale nijak jsem to zase nepřeháněl. Bílá košile a naopak černé, upnutější džíny to jistí. K tomu značkové nové tenisky a celé doplněno, podobně jako u něj, tmavě modrou taškou přes rameno. Přivstal jsem si a vlasy si upravoval nejmíň hodinu, stejně jsem s nimi však nic bravurního nesvedl. V sedm deset jsem stál před svými vchodovými dveřmi a pozoroval procházející lidi. Hledal jsem ho pohledem a každou chvilku kontroloval čas. Minuty se strašně vlekly. Poslední tři minuty do sedmi dvaceti však uběhly zase až moc rychle, jak jsem začínal být víc a víc nervózní. V břiše se mi jakoby usadil balvan a stále jsem přešlapoval z jedné nohy na druhou. V duchu jsem si stále opakoval to, co jsem si včera večer před zrcadlem nacvičoval, že mu povím. A to se objevil na kraji ulice a svým obvyklým rychlejším tempem se ke mně blížil. Polkl jsem a počkal, než přišel až sem. Zhluboka jsem se nadechl a donutil své nohy k pohybu. Zařadil jsem se mu po boku a srovnal s ním rychlost.
"Uhm, ahoj," promluvil jsem na něj, v krku jsem však cítil onen nepříjemný pomyslný knedlík, který mi to ztěžoval, můj hlas tak zněl nepřirozeněji než jindy, "asi jdeme stejným směrem, mohl bych se k tobě přidat? Jmenuju se Yamamoto Yusuke a-" To se na mě podíval. Povytáhl obočí. Zmlkl jsem.
"Spěchám, jestli nevidíš. Co seš to za exota? Neotravuj a ztrať se," odbyl mě prostě a krok zrychlil, asi aby mi utekl. To ale ani nemusel, já totiž zůstal stát na místě jako přikovaný. Zaraženě jsem sledoval jeho vzdalující se záda. Takhle jsem si to skutečně nepředstavoval. Něco takového jsem opravdu ani za nic nečekal! Chtěl jsem mu říct tolik věcí, na tolik věcí se zeptat! Ale nemůžu. Pohřbil veškeré mé naděje. Třemi blbými větami! Takhle to doopravdy v žádné dívčí slaďárně nebylo. V kruté realitě všechno holt asi probíhá trochu jinak.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ryo-chan Ryo-chan | 11. prosince 2014 v 21:05 | Reagovat

So much true. Chudáček Yusuke, vole. Není to fér, Shohei je hloupý. Ale ta povídka je krásná, vážně.

2 Ryuu L Ryuu L | Web | 14. prosince 2014 v 15:39 | Reagovat

O_O ja som stále dúfala, že sa to nakoniec predsa len otočí, ale budem tam nejaké to "ALE" :D každopádne aj takéto poviedky je niekedy treba :) každopádne to bolo zasa raz niečo dobré z tvojej tvorby ^^

3 Bara-chan Bara-chan | Web | 10. září 2015 v 2:21 | Reagovat

Chudák Yusuke... Přiznám, že jsem trochu čekala, že ho Shohei trochu odbude, když měl tak naspěch, ale zas že to bude až tak... kruté... :( Holt ve skutečnosti to většinou nevychází přesně tak, jak by si člověk vysnil nebo vyčetl v románu...
No, na jednu stranu byl Yusuke tu dobu, co ho pozoroval, asi jediný člověk (nebo jeden z mála), co se těšil, až ráno vstane :D
Krásně napsaná povídka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama