Momentálně píšu:
Momentálně cosplayuju.

Rádoby andílek

26. listopadu 2014 v 21:46 | Atashi |  Japan stars - jednorázovky
Shounen ai, tentokrát i yaoi.
Uehara Takuya/Matsushita Yuya.
Pamatujete na to TT "Ďábelští lidé s andělskou tváří?" Tato povídka původně měla být vydána tehdy. Ale nápad přišel pozdě a já to nestihla sepsat, bohužel. Tak jsem to odložila a je to tady dnes. Tohle se totiž na Yuyího píše úplně samo!
Dnešek je výjimečný den. Trojnásobně výjimečný den. Přesně před šesti lety se Yu-chan konečně proslavil. Přesně před rokem byl oficiálně prohlášen za mého manžela. A taky má dnes narozeniny moje maminka. Dnešní den je dokonalý. :3
Povídka je tedy pro mého milovaného Yuyánka a mou taktéž milovanou maminku, která si tohle však, doufám, nikdy nepřečte. O:)



Vlásky barvy havraních křídel mu padaly do těch tak krásných, velkých, nevinných, zářících oček. Bezchybná tvář. Roztomilý nosík a plné načervenalé rty téměř vždy zvlněné do smyslného úsměvu. Ano, a hlavně ten smích. Veselý, tak upřímný. Pobavený, když jsem řekl něco vtipného. Milučký, sladký, zvonivý. A dál? Širší ramena, jemně se rýsující svaly na pažích a bříšku. Heboučká kůže, tolik příjemná na dotek. On... Vypadal jako anděl. A podezříval jsem jej, že skutečně andělem je. Křehká bytost seslaná z nebes. Sebrali jí křídla, aby moc nevyčnívala. A dovolili mně ji mít. Jen mně. Usínala v mém objetí a taky se v něm budila. Jen v mém. Skoro každou noc a skoro každé ráno. Nebo to takhle bylo alespoň ze začátku.

"Strašně moc jsem se na tebe těšil, Taku-chan!" vyhrkne rozzářeně, jen co otevřu domovní dveře, a hodí se mi kolem krku.
"Ahoj, Yu-chan," potěšeně se usměju a pevné objetí mu opětuju, "jak ses měl?" zajímám se, když jej následně vtáhnu do domu. Venku je totiž docela zima, podzim na sebe dost upozorňuje.
"Na nic, když jsem nemohl být s tebou," zamrká na mě s tím svým sladkým úsměvem a začne si zouvat boty a rozepínat mikinu. "A ty?"
"No jo, nápodobně," vydechnu a mikinu mu vezmu, abych ji pověsil na věšák, "chyběl jsi mi," dodám.
"Ty mně víc," odpoví okamžitě naprosto samozřejmě, aniž by jeho úsměv jakkoliv pohasl, právě naopak. Nakloní se ke mně a spojí naše rty. Jazykem mi vklouzne do pusy a hravě ten můj vybízí také k nějaké činnosti. Tak se pochopitelně bez námitek přidám. Levou rukou jej obejmu kolem pasu a natisknu si jej na své tělo, druhou ho pohladím po zádech.
"Co bys chtěl dneska dělat?" zeptám se, když po nějaké té minutce plynule rozpojím kontakt našich rtů a jazyků.
"Být s tebou," odpoví šeptem, tiše se zasměje a líbne mě na tvář.
"Dobře, a jinak?" zasměju se s ním, "nějak jsem na dnešní večer nic nevymyslel," přiznám.
"To nevadí! Tak si můžeme udělat popcorn a pustit si nějakou romantickou komedii, když je tak rád sleduješ. A potooom," protáhne zamyšleně, ve stejném duchu si přiloží ukazováček ke rtíkům a udělá pár kroků víc do domu, "se už prostě můžeme jen mazlit. To bude hezký, ne?" otočí se na mě a široce se zazubí. Celý září.
"Úžasný!" spokojeně zatleskám, "víš, Yu-chan, jak zatraceně moc tě miluju?" Místo odpovědi se jenom zahihňá.
"Tak pojď," pobídne mě a v chůzi dál zase pokračuje, "nechám tě vybrat, který film. Chci, aby sis dnešní večer co nejvíc užil. Udělám pro to všechno."
"Jsi dokonalý, Yu-chan," vydechnu totálně učarovaně, když se pochopitelně vydám za ním. Po cestě ho jednou rukou obejmu kolem pasu a krátce ho políbím na krk.
"No že jo?" zasměje se a zadívá se mi do očí, abych se v těch jeho krásných studánkách mohl zase chvíli topit.

Nikdy mě nepřestávalo udivovat, jak dokázal být pořád tak roztomilý. Nejen vzhledem, ale vším, co kdy řekl nebo udělal. Naprosto si mě získal. Mou důvěru, moje srdce. Svěřil bych mu do rukou vlastní život.Protože jsem byl přesvědčený, že si pro mě přál vždycky jenom to nejlepší. Že mě miloval alespoň z poloviny tak moc jako já jeho a chránil by mě před vším zlým a špatným. Nedal mi jediný důvod smýšlet o něm jinak, než jako o tom nejzlatějším člověku na celém světě. Pořád se snažil, abych si každý den s ním maximálně užil, ať už šlo jenom právě o to, že na mě přenechá výběr filmu, na který se budeme dívat. Jakoby mě snad nedělalo šťastným už jen to, jak se pořád tak krásně směje a dokola opakuje, jak moc mě miluje. A pochopitelně, z mé strany tomu nebylo jinak. Uzpůsoboval jsem se jeho potřebám, snažil se mu ve všem vyhovět, dělat pro něj to nejlepší. Starat se o něj. Aby byl šťastný. Abychom spolu byli šťastní my dva. Navěky věků.

Hrudník se mu pravidelně nadzvedá v poklidném tempu nádechů. Očíčka zavřená, tvář uvolněná. Pramínky vlasů mu padají do čela. Pěstičku má zaťatou, položenou na polštáři vedle hlavy. Vypadá ještě daleko andělštěji, křehčeji, než kdykoliv jindy. Ač bych hádal, že už to není možné, ve spánku je ještě roztomilejší než obvykle. Pokaždé si říkám, že nesmím nikdy nikoho nechat, aby mu ublížil. Že nesmím dovolit, aby byl třeba jen trochu smutný. Proto jej tak rád pozoruju. Abych nezapomněl, že na něj musím dávat pozor, protože on si nezaslouží zažít nic špatného. Jsem schopný si každé ráno přivstat, abych mohl třeba další hodinku jen tak ležet vedle něj a kochat se tou krásou. Není možné, aby mě to snad někdy omrzelo, avšak až přece jen uběhne pár desítek minut, věnuju mu pusu na nos. To vždycky svraští obočí a trochu se zavrtí, ale jinak nerušeně spinká dál. Usmívám se celou dobu, po tomhle však ještě víc. Další pusa, tentokrát na čelo. Hlasitěji vydechne, ale opět nic víc. Na tvář. Znovu se trochu poposune a mírně se zamračí. Něco zamručí. A přichází poslední - na pusu, delší než všechny předchozí. Zachvějí se mu víčka a konečně začne doopravdy otvírat oči. Hezky postupně, nejdřív jen jedno, až potom druhé. V těchto chvílích si zcela upřímně připadám jako nějaká fangirl, mám vždycky pocit, že se rozpustím, jak je můj Yuyí každé ráno sladký.
"Dobré ráno, lásko," popřeju mu usměvavě. Zamžourá na mě a protře si oči. Zívne a hned potom se usměje tím svým přenádherným stylem.
"Ahoj, Taku-chan," oplatí mi pozdravení, "jak dlouho už jsi vzhůru?"
"Nijak dlouho," odvětím jen.
"Takže tebe už nebaví koukat, jak spím?" nasadí rádoby smutný výraz. Zasměju se.
"Jsem vzhůru možná něco přes hodinu," odpovím mu tedy přesněji.
"Myslel jsem si to," spokojeně se uculí.
"Co si dáš k snídani, zlato?" zeptám se a vytáhnu se do sedu.
"Tebe," odpoví bez přemýšlení a natáhne se ke mně, aby mě objal kolem pasu a já mu ani za žádnou cenu nemohl zdrhnout do kuchyně připravovat něco k jídlu.
"No ale když mě sníš, nebudeš se mít ke komu v noci tulit," namítnu.
"Myslíš? A co když tě podvádím s dalšíma dvěma?" povytáhne obočí a chvilku na mě jen tak kouká, než se rozesměje. Naprosto automaticky se k němu přidám. Prohrábnu mu vlásky.
"Dobře dobře. Co si teda dáš doopravdy?" ptám se pak.
"Říkám, že tebe," zopakuje s pousmáním.
"Yu-chan."
"Já nechci, abys něco chodil připravovat. Chci tě u sebe," zakňourá, přisune se blíž, stiskne mě pevněji a obličej mi schová do břicha. Povzdechnu, ale šťastně se usmívám.
"Jsi roztomilý, Yu-chan."
"Tak pojď ještě spinkat, probudil jsi mě moc brzo," postěžuje si, avšak s pobaveným podtónem, tak to snad nemyslí nějak zvlášť vážně.
"Kolik je pro tebe vlastně pozdě? Je skoro deset," zasměju se, "ta snídaně už by se snad ani nevyplatila. Neměl bych jít připravit oběd?"
"Ne ne. Zůstaň tu, říkám ti." No, a tak jsem zůstal. Jemu se totiž nedá odporovat.

Nikdy jsme se nepohádali. Neměli jsme důvod. Navíc jsem si myslel, že s takovým zlatíčkem, jako byl on, by to snad ani možné nebylo. Nebyli jsme spolu až tak dlouho, ale já si připadal, že ho znám věčnost. Naprosto se mi otevřel a já jemu. Přišlo mi, že jsme pro sebe jako stvoření. Trávili jsme spolu strašně moc času, denně se navštěvovali. Přespával u mě, já u něj. Maximálně tak dvakrát za čtrnáct dnů jsme neusínali a zase se nebudili vedle sebe. Trávili jsme spolu tolik času, kolik to jen šlo. Skákal jsem kolem něj, aby se měl co nejlíp. Omotal si mě okolo prstu.

Ozve se klapnutí domovních dveří a za chvíli kroky chodbou vedoucí do kuchyně, kde sedím a čekám na něj už možná půl hodinky. Skoro hned na začátku mi svěřil klíče od svého domu, já udělal také tak. Věřili jsme si už od začátku. Takže pro něj snad není žádné velké překvapení, když mě tam našel. Hned se pousměje a vydá se ke mně.
"Ahoj," pozdraví mě, přejde až ke mně a posadí se mi na klín. Jednou rukou mě obejme kolem krku.
"Ahoj," odpovím mu, obejmu jej naopak kolem pasu a rty se mu otřu o krk, "jaký jsi měl den?"
"Vyčerpávající, jsem strašně unavený," vydechne a opře si hlavu o moje rameno, "že mi uděláš večeři? Prosím?" zadívá se na mě těma svýma psíma očima.
"Samozřejmě," přikývnu, "na co máš chuť?"
"Sushi."
"Yu-chan," povzdechnu, "to mi nechutná, já taky ještě nejedl. Mám hlad," postěžuju si.
"Taku-chááán, prosím," upře na mě smutný pohled, "miluješ mě přece, ne?"
"No vždyť jo. Dobře, jak si přeješ," svolím nakonec, pousměju se na něj a políbím ho do vlasů.
"Děkuju," zamumlá a sklopí pohled, prstem mi přejede po hrudníku, "a promiň, mám tu dneska strašný nepořádek. Ta práce mě ničí, nemám teď pomalu na nic jiného čas," poví tiše posmutnělým hlasem.
"To je v pořádku. Tak víš co? Udělám ti tu večeři, najíš se a pak si půjdeš odpočinout, já ti tu mezitím všechno uklidím," nabídnu mu.
"Děkuju moc! Jsi úžasný, Taku-chan!" rozzáří se a věnuje mi jednu sladkou pusu.
"Vždyť víš, co bych pro tebe neudělal."
"A odneseš mě pak do té postele, že jo?" zamrká a zaculí se.
"Pochopitelně."

Všechno takhle naprosto krásné trvalo prvních pět měsíců našeho vztahu. Dost dlouhá doba, abych si na něm pomalu zvládl vypěstovat závislost. Ale vždyť to nebylo nic špatného, ne? Nic, co by mě mělo zničit, říkal jsem si. Můj Yuyí mě přece miluje a navždy bude, stejně jako já jeho, takže nebylo, čeho se bát. Neměl jsem si na co stěžovat. Jen se mi možná moc nezamlouvalo, jak byl později chudák Yu-chan pořád tolik utahaný. Nezasloužil si to. Tak jsem mu chodíval vařit a uklízet, aby to měl jednodušší a mohl si pořádně odpočinout. Odměnou mi za to bývaly jeho vděčné úsměvy, objetí a polibky. Nic víc jsem tehdy nepotřeboval. Ale…

Probudí mě rána a následné nadávání. Otevřu oči a neochotně se vytáhnu do sedu. Promnu si oči a rozhlédnu se. Usnul jsem u Yuyi v obýváku, na pohovce. Za okny už je dávno úplná tma. Čekám na něj už dlouho.Zvednu se, když nadávky neustávají, a vydám se do chodby.
"Yu-chan?!" vyjeknu poděšeně, když ho vidím na zemi, jak se opírá zády o dveře a drží se za hlavu, "co jsi proboha dělal?!" Okamžitě přiskočím až k němu.
"N-nic," zamrmlá a zadívá se na mě, načež se usměje, když si očividně uvědomí, že jsem to já.
"Kde ses takhle zřídil?!" Nekřičím na něj, jako bych jej chtěl napomínat. Nijak přísně. Jen mám o něj strach.
"Taku-chan, dej mi pusinkůůů," natáhne ke mně krk a našpulí rty. Smrdí kouřem a táhne z něj alkohol. Kde byl? Nemůže ani tušit, jak jsem se o něj bál, když se z práce tak dlouho nevracel. Ale co už, proč bych mu nevyhověl. Krátce ho políbím na rty. Je to spíš jen obyčejná pusa, než plnohodnotný polibek. Musel se hodně zlít. Ne že bych byl nějaký vyložený odpůrce alkoholu, ale věděl jsem, kde jsou meze a nepřeháněl jsem to. Vyloženě jsem se ožral jenom tehdy, když jsem slavil plnoletost, to bylo tak nějak samozřejmé. "Zazpíváš si se mnou nějakou písničku?" Opile se na mě culí.
"Třeba zítra. Ale teď by sis měl dát sprchu a jít se vyspat."
"A půjdeš se mnou?" zatahá mě za rukáv.
"A mám snad na výběr?" Povzdechnu, jednou rukou jej vezmu pod koleny a druhou kolem ramen, abych ho následně mohl vyzvednout do náruče. Ne že by mi snad společná sprcha dělala nějaký problém, avšak byl bych radši, kdyby byl střízlivý. Obmotá mi ruce kolem krku a obličej mi zaboří do hrudníku. Něco zamručí. Odnesu jej nahoru do koupelny, kde ho prostě vysadím na pračku. Sundám mu bundu a pustím se do rozepínání košile. Hlavička mu padá únavou. Ani se nedivím, cestou jsem zaregistroval na hodinách, že už je půl třetí ráno. Rozepnu mu kalhoty a rovnou i se spodním prádlem mu je stáhnu. Musím si ho u toho trochu nadzvednout, sám už napůl spí, pomoct mi teda očividně ani v nejmenším nehodlá. Chudák, ta ledová voda pro něj bude takhle určitě dost nepříjemná. No nedá se nic dělat. Zvednu ho do náruče, hned se ke mně tulí, snad už tak automaticky. Nakonec snad bude lepší vana, než ho stavět do sprchového koutu. Řekl bych, že by mu dělalo problém udržet se na nohou, když vidím, jak skoro spí už teď. Posadím ho tedy do vany, se vší opatrností, pochopitelně. "Promiň, Yu-chan," zamumlám, než na něj skutečně pustím ze sprchy proud studené vody. Ne vyloženě ledové, ale aby ho to aspoň trochu probralo. Vypískne, snad polekaně a hlavně, jak to studí. Třeští oči.
"Taku-cháááán, nech tohóóó! Já nechcíííí!" protestuje a snaží se mě i se zdrojem té tolik nepříjemné vody odstrčit daleko od sebe. Ale já se samozřejmě nedám. Při naší potyčce se nám povede vytvořit na podlaze menší louže vody. No nic, uklidím to potom. Teď ho pořádně opláchnu, víc ho trápit nebudu. Když se natahuju pro ručník, už jenom sedí rezignovaně ve vaně jako zmoklá slepice (i tak působí nanejvýš roztomile), objímá si kolena a klepe se zimou. Vytáhnu ho ven a zabalím do měkké osušky. Dnes již potřetí si jej vyzvednu do náruče a odnesu do ložnice, kde ho jako ten nejcennější poklad položím na postel. Pořádně ho osuším, pomůžu mu se obléct do něčeho na spaní, i když celou dobu něco mručí. Očividně by už nejradši spal. Už mu pak však konečně dovolím zavrtat se do peřin. Usíná téměř okamžitě. Já se vrátím do koupelny, abych vysušil mokrou podlahu. Zanedlouho však ulehám vedle něj. Je tak sladký, když spí. Skutečně vypadá jako anděl. Uvolněná, bezchybná tvář. Jemně se k němu přitisknu a obejmu ho kolem pasu. Políbím ho na čelo.
"Dobrou noc, lásko moje," zašeptám mu do ouška, ačkoliv vím, že mě neslyší. A pak konečně usínám taky.

Tím večerem se však všechno zvrtlo. Yu-chan takto začal chodit domů pravidelně. Pozdě a opilý. Ze začátku to nebylo tak časté, ale nakonec se dopracoval minimálně na čtyři takové noci týdně. Občas jsem na něj čekal dokonce marně, neukázal se až do rána. S večeří jsem se dělal zbytečně, to by ale ještě nebylo tak zlé, o to mi vlastně nešlo vůbec. Trnul jsem strachy, jestli se mu náhodou něco nestalo. Chtěl jsem si s ním o tom promluvit, veškeré výčitky jsem však vždycky spolkl, když se mi ráno, s až ubíjející lítostí, omluvil. A tak jsem mlčel. Myslím, že to byla chyba. Nezašlo by to pak až takhle daleko.

Hadrem stírám prach, který utkvěl na nábytku z tmavého lakovaného dřeva. Nikoliv však ve svém obýváku, nýbrž u svého zlatíčka. Už je deset hodin večer a on se stále nevrátil domů. Kde vězí? Jenom doufám, že se mu nic nestalo. Čekal jsem tu na něj, ale když pořád nešel, prostě jsem tu začal uklízet, abych se nějak zabavil. A taky abych zahnal myšlenky o tom, že můj andílek teď leží někde mrtvý v příkopu. Však čemu uškodí, když mu tu udělám pořádek? Yu-chan bude určitě jenom rád a já tím pádem taky.
Slyším zabouchnutí dveří, pár kroků a jeho hlas. Přesněji opilecké mrmlání, kterému nerozumím ani slovo. Tak už je mi úplně jasné, kde se zase zdržel. Alespoň, že je teda v pořádku. Teda, doufám v to. Odložím hadr a vydám se do chodby, abych se o tom přesvědčil.
"Yu-chan, prosím tě, kde jsi zase celou dobu b-" Jen co ho uvidím, zmrznu uprostřed pohybu, v polovině kroku. A jenom zírám. S Yuyím by samo o sobě nic špatného nebylo, to ne, možná tak to, že je podle všeho zase úplně na mol. Jenže on nepřišel sám. Věší se na krk nějakému vysokému blonďákovi, který podle všeho bude opilý taky, ale nepůsobí až tolik, jako Yu-chan. Něco mu tam mumlá do ucha. "C-co to má jako znamenat?!" zvýším hlas, který mi přeskočí, a tak to celé zní spíš jen jako takové vypísknutí.
"Jé, ahoj, Taku-chan, ty jsi tady? Copak tu děláš? Tohle je přece můj dům, ne?" rozpustile se na mě culí, po své poslední větě se chvilkově zamyslí, jakoby uvažoval, jestli si náhodou cestu domů nespletl.
"Kdo je to, Yu-chan?" zeptám se nanejvýš zmateně. Já nechci, aby byl u někoho kromě mě takhle blízko!
"To je Yusuke. Je roztomilý, ne? Můžu si ho nechat?" ptá se. Tak strašně nevinně, jak to umí jenom on. A já můžu jen nevěřícně koukat s pootevřenou pusou.

Samozřejmě, že jsem toho Yusukeho tehdy nekompromisně vyhodil, jen co jsem se probral z prvotního šoku. Yuyu jsem odtáhl do postele, ať raději usne, stejně by mi to teď pořádně nevysvětlil. Počkal jsem si na ráno, kdy jsem si na něj teprve došlápl. On se nevymlouval, nesnažil se vinu svést na toho blonďáka nebo na cokoliv jiného. Jen prostě začal s pomalu až zoufalými omluvami a přísahami, že by se něco takového nikdy nestalo, kdyby se neopil. Že mě miluje a nechce si to u mě rozházet, že už se tohle nikdy nebude opakovat. Smutně, tím svým štěněčím pohledem, na mě koukal a pořád dokola povídal, jak moc ho to mrzí. Zlobil jsem se, to ano, ale když vypadal, že už se snad rozpláče, neměl jsem to srdce mu neříct, že dobře, že to beru, ať už si s tím nedělá těžkou hlavu. Vypadal, že toho doopravdy litoval, tak jsem doufal, že už se skutečně nic takového nikdy nestane. Hodil se mi tehdy kolem krku, s vděčným, zářivým úsměvem a zase začal s tím, jak moc jsem hodný a vstřícný a že jsem to nejlepší, co ho kdy potkalo. Že si mě moc váží. Myslel jsem, že říká pravdu.

"Hej, Takkune!" ozve se ode dveří mé šatny, když tam sedím o přestávce mezi zkouškou. Okamžitě za hlasem otočím hlavu. Opřený o futra postává jeden z mých kolegů.
"Haruma-kun? Co je?" zajímám se a zvednu se ze své židle.
"Je tady Matsushita-kun, hledal tě," oznámí mi prostě. Pousměju se. Yu-chan za mnou do práce už dlouho nepřišel.
"Jo, díky. Kde je?"
"Čeká tě u první zkušebny," kývne Haruma hlavou doleva do chodby.
"Dobře, dík," poděkuju znovu a to už se tedy prosmýknu kolem něj ve dveřích a vydám se požadovaným směrem. Projdu pár chodeb, míjím spoustu dveřmi, jedněmi projdu a zabočím. Úsměv mi však zmrzne na rtech. Jo, je tam můj Yu-chan. A je tam s Koukim. Povídají si, dobře, to beru. Ale proč jsou sakra u sebe tak blízko?! A proč se Yu-chan hihňá a culí úplně stejně roztomile, jako když mluví se mnou?! A hlavně, proč do háje líbá Koukiho na tvář?! A proč ten ho nechá?! A ještě je z toho snad nadšený?! Zacouvám zpátky za roh. Co to mělo sakra být?! Tohle…on…proč?! Ať je to, jak chce, musím to zarazit! Dřív, než bude všechno v háji. Vykročím…
"Ahoj, Taku-chan!" ozve se nadšeně dřív, než stihnu udělat vůbec celý první krok, a to už mě Yuyí objímá kolem krku, "tak co, jak se dneska máš? Mně se po tobě strašně stýskalo, tak jsem si vzal v práci volno, abych mohl hned za tebou. Neotravuju tě doufám, že ne?" vychrlí na mě celý rozzářený. A já jsem úplně vykolejený.
"Uhm…Yu-chan? Totiž…nebavil…ses tu právě s Koukim?" zeptám se zaraženě, už tak ale automaticky mu objetí lehce opětuju.
"Cože? S Koukim?" zatváří se zmateně, "ne, proč?"
"Totiž, já jsem jen…"
"To se ti muselo něco zdát, lásko," zasměje se, tak hrozně nevinně. Nahlédnu za ten roh. Kouki skutečně nikde. V ten okamžik si opravdu připadám jako blázen. Nebo tady někdo ze mě blázna dělá. On, někdo tak sladký, roztomilý a hlavně milý a hodný, že by se mě pokoušel podvádět? A lhal mi? Vždyť jsem to ale přece viděl na vlastní oči! "Už jsi asi přepracovaný," směje se dál. Odtáhne se ode mě, hned mě však drží za ruku. "Pojď mi radši ukázat, co tu dneska provádíte," a už mě táhne chodbou dál. Připadám si tak trochu mimo.

Nechal jsem to být. Neřešil jsem to, nic víc jsem k tomu neříkal, jakoby se nic nestalo. Yu-chan se tak totiž choval, vůbec nepůsobil, že by mě snad s někým podváděl. Byl stejně veselý, sdílný a obětavý jako vždycky, navíc se mnou trávil zase jednou více času a dokonce několik dnů, víc než týden, ani opilý nepřišel! Myslel jsem, že se vše vrací do starých kolejí, jako tomu bylo na začátku našeho vztahu. Jenže mě to stále vrtalo hlavou. Onen obraz se mi stále vracel. Nebyla pitomost, že by se mi něco takového jen zdálo? Ale nebyla na druhou stranu ještě větší pitomost, že by to snad skutečně měla být pravda?

"Aaah, Taku-chan!" zavzdychá a zvrátí hlavu dozadu, když jej svými rty polaskám na krčku. Tep má zrychlený, dech nepatrně taktéž. Oči drží zavřené, po tvářích se mu rozlévá červeň způsobená vzrušením. Dlaněmi a bříšky prstů zkoumám každý sval na jeho perfektním těle, hladím tu hebkou kůži, rozpálenou mými doteky. Úplně se mi oddává. Vychutnávám si naši tělesnou blízkost, tisknu se k němu tak blízko, jak jen to jde. Hlavou mi však bleskne myšlenka. Jsem jediný, komu tohle dovolí? Je jenom můj, jak pořád tvrdí? Doopravdy mě miluje?
"Moc tě chci, lásko," zasténá, "prosím." Vnikám do něj. Se vší opatrností a jemností. Dávám mu čas zvyknout si, ačkoliv mě on sám pobízí, ať si pospíším. Pohne se proti mně. Zalapám po dechu. Přirazím. Slastně usyknu. Pohnu se znovu. A znovu. Hlouběji, prudčeji. Ještě..! Víc! Úžasně mě celého obepíná. Přestávám se kontrolovat. Sténám. On také. Nahlas, procítěně. Vychází mi vstříc. Má to takhle i s jinými? prolítne mi na sekundu hlavou. Sténá takhle i pod doteky někoho jiného?
Už se zbytečně nedržím. Pronikám do něj až po kořen. Rychle. Až se divím, že se mu to líbí. Jenže on si stále žádá, až kňučivě, že chce víc. Až nakonec vyvrcholí. Prohne se v zádech a stáhne svaly, čímž dožene k vrcholu i mě. Udělám se hluboko do jeho těla. Nabíráme kyslík do plic. Upocení se vzpamatováváme ze silného vrcholu. Vystoupím z něj a ulehnu vedle. Okamžitě se ke mně stulí.
"Miluju tě, andílku," zašeptám mu do ouška, o které se letmo otřu rty.
"Já tebe, zlato," vydechne a hlavu si mi položí na hrudník. Se zavřenýma očima poslouchá údery mého srdce. To, které teď bije jen pro něj.

Vařil jsem mu a uklízel. On se mezitím bavil někde v barech, na večírcích. A já kolikrát usínal sám, bez jeho objetí, které mi pak pokaždé tolik chybělo. Navíc jsem měl pořád strach, jestli je v pořádku. Užíral jsem se, kde je, co dělá, s kým je. A proč není teď se mnou? Říkal jsem si, že bych měl něco udělat. Zasáhnout. Ale já se o něj prostě jenom dál staral, když se vrátil opilý a obskakoval jsem ho, když měl kocovinu. Protože jsem měl potřebu zařídit, aby byl dál šťastný. A aby chtěl být šťastný i se mnou. S nikým jiným.

Výjimečně jsem se jednou zase budil vedle něj. Tentokrát mě nečeká další ráno, kdy se budu snažit všemi možnými i nemožnými způsoby tlumit jeho kocovinu. A tak jen tak ležím, dívám se na jeho uvolněnou tvář a přemýšlím. Vlásky mu padají do obličeje, poklidně oddechuje. Je tak krásný, když spí. Přímo nadpozemský. A já si říkám, že i pokud mě skutečně s někým podvádí, nepoznám to. Snad to raději ani poznat nechci. Stejně bych tomu neuvěřil, ať by důkazy mluvily sebejasněji. Miluju ho a chci, aby byl se mnou. A tak mu budu bezmezně věřit, i kdyby to mělo znamenat cokoliv. Protože ať je ve skutečnosti jakýkoliv, ať je tohle všechno třeba jen přetvářka, on pro mě skutečně pořád vypadá jako anděl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ryo-chan Ryo-chan | 28. listopadu 2014 v 19:56 | Reagovat

Cute. Yu-chan je cute. I když je bitch. Děsná bitch. :3 Takkun je až moc naivní a hodný. No co, je to prostě Takuya, že ano.

2 Bara-chan Bara-chan | Web | 19. května 2016 v 2:02 | Reagovat

Chudák Takkun, takhle ho zlobit... až jsem se i divila, že ho pro jistotu nesledoval a neudělal mu žárlivou scénu :D Holt blázínek zamilovaný až po uši :33 Krásný, že mu tak věří :)
Bylo to cute, i když zákeřně cute :33 To rozplývání se nad Yuyou... awwwwwwww~ to bylo tak sladkéé :333

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama