Momentálně píšu:
Momentálně cosplayuju.

Přes to přese všechno

19. října 2014 v 0:01 | Atashi |  Japan stars - jednorázovky
Uehara Takuya/Matsushita Yuya
Takový pokus skloubit všechno dohromady. Smutnější děj pro zamyšlení se strašně cute prvky, spoustu shounen ai a ne vyloženě yaoi, ale něco málo na zpestření určitě. Jde totiž o povídku pro mého Sebbíka na jeho narozky svátek.
Uhm, psala jsem ji půl roku. Původně měla být na Sebbyho narozky, které jsou v květnu, no nevyšlo, upřímně jsem ji konečně dopsala až tento čtvrtek, a to jsem s ní začala ještě dřív než třeba se Závislostí. Snad ještě někdy v březnu. Lol. A vůbec to na to nevypadá. Je krátká a upřímně se mi nelíbí. Prostředek bych nejradši celý vyškrtla, no bez toho by to ale taky bylo totálně o ničem. Asi se na tom ten časový rozestup podepsal, no.. Takže tak~ Vše nej, Sebbý! ^_^


Tíha všech těch pohledů plných odporu je až ničivá. Zhnusení, pohoršení. Zračí se jim ve tvářích, jak moc špatní jim přijdeme. I přesto pevněji stisknu ruku svého společníka, i když si moc dobře uvědomuju, že toto je důvodem, proč nás všichni tak propalují pohledem. Ale já už nemám co ztratit. Přišel jsem o práci, kterou jsem tolik miloval a která mě nepředstavitelně bavila, přišel jsem o kamarády i o rodinu. Neztratil jsem však jeho. A stále jsem přesvědčený, že to on je vším, co potřebuju. Že jej miluju natolik, aby pouhá jeho přítomnost dokázala zalepit všechny rány a donutila mě se upřímně smát. Že kvůli němu klidně zůstanu vyvrhelem ze společnosti. Že pro nás dokážu ignorovat, jak naši lásku všichni soudí. Možná si za to ale můžeme sami. Provokujeme. Naprosto zbytečně. Klidně si to kráčíme zalidněnou tokijskou ulicí, ruku v ruce, každý po jedné tašce s nákupem ve své volné. Vždycky jsme doufali, že jednou dospějeme do tohoto stádia, kdy se na veřejnosti nebudeme muset přetvařovat a hrát si na pouhé kamarády. Kdy se budeme vodit se za ruce, aniž bychom se museli starat o ostatní. Bydlet spolu. Také se splnilo, jen co se náš vztah provalil a vše se zhroutilo, nastěhoval jsem se k němu. Vlastně máme všechno, co jsme chtěli. Jenže za toto jsme zaplatili daleko víc. Prakticky našimi životy. Jsou teď prázdné, bez účelu. Máme jeden druhého, ale stačí to? Teď možná ano, ale co za takových dvacet, třicet let? Budeme si pořád připadat takto vzácní?

"Yuyí, prosím tě, vybalíš to?" požádá mě, jen co tašky s potravinami odložíme v kuchyni na stůl, "chci si jít už lehnout, jsem dneska nějaký jako páclý po hlavě palicí," zašklebí se, ale jinak doopravdy vypadá tak nějak zvláštně. Ani bych neřekl unaveně, jako spíš smutně.
"Samozřejmě, klidně běž," přikývnu a hned mu kontroluju teplotu na čele, "abys nebyl nemocný. Ale na horečku to nevypadá."
"Bude to dobrý, jen se vyspím. Děkuju," pousměje se na mě a věnuje mi polibek na tvář, načež už tedy odchází. Tak teda rychle uklidit ten nákup..

Sahám po klice od našeho společného pokoje, dřív než ji však stihnu stisknout, zarazím se. Zdá se mi to, anebo doopravdy slyším vzlyky? Tiše otevřu dveře a nakouknu dovnitř. A doopravdy. Můj milovaný sedí na posteli, dlaněmi si zakrývá tvář a jeho tělo se mírně třese pláčem. Bodne mě u srdce, když ho takhle vidím. Zase za sebou zavřu a přejdu až k posteli. Posadím se vedle něj a jemně ho obejmu kolem ramen. Mezi prsty se na mě jedním uslzeným okem krátce podívá.
"Yu-chan, já-"
"Ticho. Nemluv, jestli nechceš, nežádám po tobě žádné vysvětlení. Klidně se vybreč, Taku-chan. Já už si zítra ráno nebudu nic pamatovat," přislíbím mu a pohladím ho po vlasech.
"Dě-děkuju," fňukne a zaboří mi obličej do trička, které okamžitě začne máčet slzami. Jen ho k sobě pevněji přitisknu a konejšivě ho začnu hladit po zádech. Vím, že tohle není poprvé, co takhle brečí. Znám i důvod jeho smutku, aniž bych se musel na cokoliv vyptávat. A pochopil jsem také, že nechce, abych cokoliv o jeho slabosti třeba jen tušil. Přede mnou se snaží hrát si na silného. Snad aby vypadal, že nelituje toho, jak to skončilo. Naší hloupostí se to provalilo a my klesli na společenském žebříčku snad až na tu nejnižší příčku. Je tomu tak už skoro dva měsíce. Bulvár nás stále nepřestává rozebírat. Lidi se na nás dívají skrz prsty. Včetně těch, kterým jsme tolik naivně věřili. Já to zvládám, vcelku obstojně, řekl bych. Ale můj Takuya ne. Ze všeho nejvíc ho mrzí ta hnusná hádka s rodiči. Kompletně ho zavrhli. Já tímhle sice rodinu také ztratil, ale nikdy jsem s nimi neměl úplně nejlepší vztahy. Musí ho to tedy bolet dvakrát tolik. Mrzí mě, že se teď kvůli mně tolik trápí. Kdybych nebyl, cítil by se teď daleko líp. Všechno by bylo v pořádku. Ale ne, já se prostě musel narodit a zkřížit mu cestu. A tím mu sobecky sebrat šanci na doopravdy šťastný život. Je možné, že kdyby teď dostal příležitost zkusit to znovu, bez mé osoby, udělá to. Nic mu nevyčítám. Navíc si nejsem jistý, až tolik do něj zase nevidím. Mohl by mě teď pustit k vodě, dělat, jakože neexistuju, a zkusit pokračovat ve svém životě. Ale já vím, že to neudělá. Nedokáže mi to říct do očí, na to je až moc hodný. Neublížil by mi, i kdyby ke mně přestal cokoliv cítit. Měl bych být rád, ale nejsem. Budu to muset teď poznat sám, protože to poslední, co bych chtěl, je si ho dál takto sobecky držet u sebe a víc ho ničit. Na to si ho až moc vážím. Má přání musí v takovéto situaci stranou. Člověk s tak dobrým srdcem, jako je Taku-chan, si nezaslouží trpět.

"Zapomněli jsme koupit rajčata," komentuje Takuya, když dopoledne shání všemožné suroviny na přípravu oběda.
"Mám pro ně skočit?" nabízím se, zatímco jen nečinně posedávám na lince, pozoruju jej a pohupuju nohama.
"Ne, to je dobrý," zavrtí hlavou, "nebude jich až tolik potřeba. Pokud po nich teda nějak zvlášť netoužíš."
"Ne, v pořádku," cuknou mi koutky. Mluvíme spolu úplně stejně jako jindy. Jak jsem slíbil - včerejší událost jsem přešel, jakoby ani nikdy nebyla. Poznal jsem, že je mi za to Takuya vděčný, viděl jsem mu to na očích. Nechci ho zbytečně trápit. Když si to nepřeje, nemusíme to řešit. Vím, o co jde, nepotřebuju se vyptávat. Budeme mlčet, dokud to půjde. Ale bojím se, že až na toto skutečně dojde řeč, bude to konec.

"Táku-chán!" pověsím se mu zezadu na krk, když si to jednou večer míří do koupelny.
"Hm?" otočí ke mně hlavu s úsměvem.
"Můžu jít s tebou?" zavrním mu do ucha.
"No jo, samozřejmě," vydechne a zatáhne mě do oné místnosti, "přemýšlel jsem, že si dneska dám jenom rychlou sprchu, ale co bys řekl na nějaké dvě-tři hodinky strávené ve vaně?" navrhne mi.
"To se přece nedá odmítnout," souhlasím a zatímco on začne napouštět vanu, svléknu se. Přejdu k němu zezadu, obejmu jej a hlavu si mu opřu o rameno. S úsměvem mu začnu rozepínat knoflíčky na košili. Nechá se a klidně přidává pěnu do koupele, jakoby si mě ani nevšiml. Shodím mu látku z jednoho ramene a do toho jej kousnu. Ne silně, aby ho to nějak zvlášť zabolelo, ale stejně zůstanou po mých zubech viditelné otisky.
"Máš ostré zoubky, koťátko," okomentuje to s úšklebkem.
"A rád škrábu," zaculím se a na důkaz svých slov přejedu nehty po jeho paži, pořád však opatrně, abych ani minimálně neporušil jeho kůži, "tak by sis měl dávat pozor," dodám pobaveně a po rameni mu tentokrát přejedu jazykem.
"Ale ne, nemusím. Vždyť ty bys mi přece neublížil."
"No nebuď si tím tak jistý. Jestli mě budeš štvát..." Větu nedokončím, jen ji nechám vyznít.
"Prosím tě, jak já bych tě mohl štvát?" otočí se ke mně čelem a nevinně zamrká, "vždyť já jsem přece hodnej."
"No jo, můj andílek," uznám pobaveně a políbím ho na nos. Rukama sklouznu k zapínání jeho kalhot, které povolím a nechám mu je spadnout ke kotníkům.
"No a ne snad?" povytáhne obočí a obejme mě kolem pasu.
"Ale samozřejmě," potvrdím mu stále s cukajícími koutky a stáhnu mu i spodní prádlo, které si on i s kalhotami skopne kompletně z nohou.
"S tímhle přístupem budeme mít tu vodu studenou. Měl jsi říct, že se ve skutečnosti koupat nechceš, jen se na mě zase lepit," zasměje se.
"Vadí ti, když se na tebe lepím?" zeptám se a zadívám se mu do očí.
"To samozřejmě ne, zase si to nepřekrucuj, baka. Jen říkám," kývne s tím svým krásným úsměvem hlavou a věnuje mi pusu na nos.
"Jediný, kdo to tu ale zdržuje, jsi ty," obviním ho, hraně se na něj zamračím a lehce našpulím rty.
"Já? Jak já?" ptá se pobaveně s povytáhnutým obočím.
"Kdybys nebyl tak moc sexy a já tím pádem neměl potřebu se k tobě pořád lísat, už jsme mohli sedět ve vaně."
"Tam se ale na sebe budem taky tisknout, ne?" namítne s cukajícími koutky.
"No dobře, ale vžij se do mé situace. Jsi tu, přede mnou, nahý a překrásný jako vždycky. Proč bych se měl zbytečně plahočit o ten metr dál až do vany a čekat, než ty tam vlezeš taky, když se můžu k tobě přitisknout tady a teď?"
"Yu-chan, ty jsi fakt strašné pako," rozesměje se.
"Radši pojď, než to bude doopravdy studené," zaculím se a překonám onu metrovou vzdálenost až k vaně, do které vlezu. Takuya mě okamžitě následuje, nacpe se za mě, takže aby nebyl tolik natlačený na okraji, musím se trochu posunout dopředu. Nohama mě obejme kolem pasu a pažemi též obmotá mé tělo. Spokojeně vydechnu a celým tělem se o něj opřu. Hlavu si mu položím na rameno, takže ji mám zakloněnou a vidím mu do obličeje. Usměju se, potom ale zavřu oči. "Jo, tohle je fakt příjemný," zavrním, "proč se takhle vlastně nekoupem častěji?"
"Proč bysme se měli plahočit až sem, když se k sobě takto můžeme tisknout všude jinde v domě?" odpoví mi se smíchem.
"Protože ta voda je fakt strašně příjemná. Ne víc, než tvoje objetí, ale taky úžasná. Tak to by sis chtěl třeba takhle lehnout v kuchyni do dřezu?" zasměju se.
"Ettooo...tam bysme se asi nevešli, no," opáčí pobaveně, "zkoušet to radši nebudeme."
"Tak fajn, no. Mimochodem, Taku-chan?"
"Jo?"
"Že mi zítra zase jednou připravíš snídani do postele?" usměju se na něj jako andílek.
"Spíš oběd do postele, ne?" zasměje se, "vždyť se pokaždé budíš nejdřív v jedenáct."
"No tak oběd do postele," souhlasím stejně nadšeně, "a když už teda ten oběd, že mi připravíš sushi?" zamrkám na něj.
"A co budu jíst jako já? To mě chceš nechat vyhladovět? Sushi do mě nenacpeš ani za boha."
"Tak si uvař ještě něco pro sebe," navrhnu okamžitě jednoduché řešení.
"Jasně, já budu dělat dva různé obědy a třeba bych rovnou mohl skočit i na nákup, že? A ty se mezitím budeš válet v posteli."
"Na nákupy chodím s tebou," upozorním ho, "o to bych se nenechal připravit ani za nic. Vždycky mi něco pěkného koupíš. Anebo něco pěkného koupíš sobě a já ti to potom vezmu," zaculím se.
"Ty to máš vymyšlený," uzná pobaveně.
"Že jo?" zasměju se.
"Mhm, Yu-chan? Chceš umýt vlásky?" navrhne mi najednou prostě a do vlasů mě políbí.
"Ale jo, proč ne."

Stejně tak, jak pečlivě mi vlasy umyje, mi je také vyfénuje, když po nějaké té hodince vylezeme z vany, jinak bychom se tam snad i rozmočili. Zabalí mě do bílého ručníku, příjemného na dotek, a opatrně mě zvedne do náruče. Jako bych byl jeho nejcennější poklad, mě odnese do našeho pokoje, kde mě položí na postel. Nemluvíme. Všechno jsme si řekli předtím. Teda… Všechno vlastně ne. Předtím jsme si popovídali o těch běžných, prakticky nedůležitých věcech. Teď atmosféra zhoustla napětím. Tohle se nám ještě nestalo. Společná koupel nebývala až tolik výjimečnou věcí, která snad pokaždé pokračovala podobným přesunem do ložnice jako dnes. Jenže jsme dál vedli naše rozhovory o každodenních věcech, které přešly v sladké řečičky a zamilované culení se jeden na druhého. Ale dnes je něco jinak. Ticho není dusivé. Jen vzduch jakoby byl plný očekávání. Přiklekne přede mě na postel. Jednou rukou se opře o matraci, vezme mě za bradu a podívá se mi do očí. Už jenom čekám, až něco poví. Vím, že myslí na to samé jako už delší dobu já. Jaká bude jeho odpověď?
Přivře oči a jemně spojí naše rty. Ústa automaticky pootevřu, aby nic nebránilo jeho jazyku, který okamžitě proklouzne dovnitř a střetne se s mým. Nenaléhá. Naše jazyky se proplétají něžně jako jindy. Vychutnáváme si polibek, snad jakoby to byl ten poslední. Nepřerušíme ho, ani když mi rozhalí osušku a nechá ji z mého těla spadnout na matraci. Ani když mě mírným tlakem na hrudník němě pobídne, abych se položil na záda. Vytáhne se nade mě. Pohladí mě po tváři, přes krk. Sjede až na rameno, od něj přes můj hrudník až na břicho. Na boky. Mapuje si mé tělo neuspěchanými, tolik příjemnými dotyky. Dotknu se kůže na jeho zádech. Je nádherně hebká. Druhou rukou mu zajedu do vlasů. Prohrábnu je. Polibek plynule přeruší. Polaská mou čelist, krk. Zavřu oči. Dnes to odhaduji na něžné milování.

Obloha už dávno potemněla. U nás v pokoji vládne také tma. Máme zatažené závěsy, aby nás nerušila žádná světla z nočního města. Žádný hluk sem nedoléhá. Jen ležíme pod tenkou přikrývkou v objetí. Naše kůže je stále lehce rozpálená. Dýcháme o něco rychleji, než je běžné. Postupně se však vše uklidňuje až do normálního stádia. Mlčíme. Vypadá to, jako bychom se už chystali spát. Ale oba víme, že to ani jeden z nás neplánuje. Ticho pořád není dusivé. Jen opět plné napětí a očekávání.
"Yu-chan?" prolomí nakonec onu chvíli hlasem o nic silnějším, než je šepot. Chvilku vyčkává. Neodpovím. Ale jsem naprosto přesvědčený o tom, že ví, že má mou plnou pozornost. "Přemýšlel jsi někdy o tom, že bysme se rozešli? A zkusili žít, jakoby mezi námi nikdy nic nebylo, vrátili se do práce?" Vydechnu. Jak jsem čekal.
"Ano," přiznám s mírným přikývnutím, "a ty?"
"Ano," potvrdí mi úplně stejně i on.
"A," zaváhám, "k čemu jsi došel?" zeptám se přece jen.
"Že tě miluju. A pokud si to nebudeš ty sám přát, nikdy tě neopustím."

Opět se na nás tak dívají. Všichni ti, kteří nemají svých vlastních starostí až nad hlavu a mají čas řešit lidi okolo. Naše propojené dlaně je očividně pohoršují. Ale je snad na lásce něco špatného? Je vůbec v lásce místo na dobré a špatné? A opravdu je pro ně natolik těžké přijmout, že někdo, s kým vlastně navíc nemají vůbec nic společného, miluje jinak, než je zvykem?
Neseme nákup, jako obvykle. Mlčíme, jako obvykle. Udržujeme jen pevný kontakt našich dlaní. A přemýšlíme, řekl bych, že oba nad stejným tématem. Nevím sice, jak pro něj, ale mně už ta tíha všech pohledů plných odporu okolo nepřijde až tak ničivá. Zesílím stisk ruky, zastavím a mírně s Takuyou cuknu, aby se otočil mým směrem. Bez varování jej hluboce políbím. Protože teď konečně vím, že my dva tohle spolu zvládneme. Přes každý ten nemile překvapený, snad až trochu vyjevený pohled, který se na nás teď upírá, spolu zvládneme vše. Až do posledního výdechu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ryo-chan Ryo-chan | Web | 19. října 2014 v 4:13 | Reagovat

T-ty! Pindo škaréda! To je tak dokonalý, kreténe! TTTwTTT Buhuhu. Arigatou~~~~~~~ TπT A takou dobu jsem na to čekal xD
Sáá~ Je to fakt perfektní. Rly perfektní. Dokonalé. Oh god, arigato TwT :3333333

2 Bara-chan Bara-chan | Web | 8. září 2015 v 21:18 | Reagovat

To bylo nádherný! :'333 Ostatní ať si nakašlou, tihle dva jsou spolu tak krásní :33 Skvělá povídka, a ta scéna ve vaně... a posteli... a vůbec oni dva :333

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama