Momentálně píšu:
Momentálně cosplayuju.

Závislost 2/2

27. července 2014 v 17:59 | Atashi |  Japan stars - jednorázovky
...



Ještě několik dní jsem žil v této nádherné představě, že se všechno vrací do normálu. Takuya teď za mnou chodil denně, ani jsem jej nemusel přemlouvat. Dnes jsme byli také domluvení, takže jsem jej netrpělivě očekával, s nachystaným obědem. Za těch pár dnů jsem se pustil do vaření, aby se měl můj milovaný jako v bavlnce, nemusel vůbec nic dělat a na toho...toho...toho Sakuradu ani nepomyslel. A když se ozval zvonek, doskákal jsem okamžitě ke dveřím a se širokým úsměvem, jako vždycky, jsem otevřel.
"Ahoj, Taku-chan!" pozdravil jsem jej nadšeně. Jeho výraz však nevyhlížel moc vesele.
"Ahoj," utrousil jenom, pořádně se na mě ani nepodíval a vešel dovnitř. Zavřel jsem za ním, počkal, než se vyzuje, a už s ním šel dál do domu.
"Chtěl bych ti nejdřív ukázat jednu písničku, chci znát tvůj názor. Text mám v pokoji, tak pojďme teď tam," pobídl jsem ho a vydal se nahoru. On zamručel jen nějaké "hmm", ale následoval mě. Začal jsem mít docela špatný pocit. Mé obavy se potvrdili, když jsem mezi papíry na stole začal hledat ony slova písně.
"Víš, Yu-chan, já bych si s tebou potřeboval o něčem promluvit." Z jeho pohřebního tónu mě až zamrazilo. Došlo mi, že tohle pro mě nebude zrovna moc příjemný rozhovor. Vykašlal jsem se na text, otočil jsem se na svého přítele a udělal pár kroků blíž k němu. "Víš, ono tě to asi moc nepotěší a...a máš plné právo na mě být naštvaný, vůbec se ti nebudu divit. Totiž, já jsem-"
"Neříkej to," zarazil jsem ho zdrceným šeptem, "prosím, Taku-chan, neříkej to." Bylo mi už naprosto jasné, o co jde.
"Yu-chan?" oslovil mě překvapeně, asi mu nešlo na rozum, jaktože vím, o co se jedná.
"Mlč, prosím. Tohle mi nemůžeš udělat," vzlyknul jsem, ale když otevíral ústa, aby znovu promluvil, prostě jsem mu je nekompromisně zacpal svým jazykem. Přisál jsem se k jeho rtům, nemohl jsem přece dovolit, aby řekl to, proč sem dnes přišel. Zničilo by mě to, ztratil bych všechno, na čem mi záleží. Polibek byl poměrně hořkoslaný, zmáčený mými slzami, kterých přibývalo. "Neopouštěj mě, neubližuj mi tolik," šeptl jsem naprosto zoufale, když mě chytil za ramena a vypadalo to, že mě chce odstrčit. A nakonec to neudělal. Místo toho se také ponořil do polibku. Začal jsem si rozepínat košili, už ale u třetího knoflíčku mé ruce nahradily ty jeho, které hbitě povolily zbytek a onen kus látky nechaly z mého těla spadnout na zem. To samé jsem provedl já s jeho košilí a na to už jej strhl pod sebe na postel. V polibku jsem dál nepokračoval, místo toho jsem na jeho krku začal tvořit vlhké cestičky svým jazykem a rukama se přesunul k jeho bradavkám, po jejichž hrotech jsem nejdřív jen letmo přejížděl, pak jsem je však lehce tiskl a mnul mezi prsty. K mé činnosti naštěstí přišla kladná odezva v podobě zavzdychání. Z očí mi na Takuyovu hruď ukáplo několik slziček, ty jsem však pohotově slíbal, aby po nich nezůstalo ani památky. Nechtěl jsem teď však nějak zvlášť protahovat předehru, během které by si to celé stihl ještě rozmyslet, takže zanedlouho už měl můj milenec rozepnuté kalhoty a i se spodním prádlem jsem je odhazoval na zem vedle postele. Rty jsem mu sjel středem hrudníku, přes pupík, který jsem obkroužil jazykem, k podbřišku, na kterém jsem se chvíli zdržoval rty, ale až mi to začalo připadat zbytečně dlouho, přesunul jsem se ještě níž - přidržel jsem si jeho už částečně vzrušený úd u kořene a po celé jeho délce přejel jazykem. Ucítil jsem, jak se jeho tělo napjalo a on zasténal, což zopakoval, hlasitěji, když jsem jej pohltil do úst, rovnou jak nejhlouběji jsem dovedl. Sál jsem ho a jazykem olizoval. V puse mi nabýval na objemu a tvrdl. Zase jsem ho trochu povytáhl a jeho špičku škádlil jazykem. Snažil jsem se, co nejlépe jsem dovedl, a můj výkon byl díkybohu oceněn ne zrovna tichým sténáním, které mě ještě motivovalo. Získal jsem si jej. Vpletl mi prsty do vlasů a přirazil mi do pusy. Nebránil jsem se a sám jsem začal pohybovat hlavou. Tempo si určoval sám a já se prostě přizpůsoboval. Sténal, čím dál tím hlasitěji, ale já se od něj odtáhl ještě dřív, než by se třeba stihl udělat. Nespokojeně zakňučel, a tak, abych ho nenechal zbytečně dlouho čekat, jsem ze sebe co nejrychleji stáhl všechno zbývající oblečení a nasedl na jeho penis. Nechal jsem si ho proniknout hluboko do svého těla, co nejvíc to šlo. On slastí smíšenou s překvapením až vykřikl, kdežto já jen zavřel oči a bolestně zakňučel. Kousl jsem se do rtu. Nebylo to zrovna nejpříjemnější, ale pro situaci nevyhnutelné. Začal jsem se téměř okamžitě, jen co jsem se alespoň trochu vzpamatoval z nenadálé bolesti, nadzvedávat a zase dosedat, pokaždé se do mě dostal hlouběji a hlouběji. Slzy tekly, ale i v této situaci byly spíše psychického rázu. Občas jsem usykl, když to bylo k nevydržení, ale moje hlava byla plná jen toho, že mě Takuya chce opustit. Vlastně jsem pořádně nevnímal nic jiného. V okamžiku, kdy se jeho pravá ruka začala znenadání věnovat mé chloubě a to rovnou značně intenzivně, postupně nepříjemné pocity nahrazovaly ty pozitivní, dokonce za chvíli i nabouraly mé myšlení plné zdrcených úvah. Ale brečel jsem po celou dobu, i v okamžiku, kdy do mě vyvrcholil a já jej po několika sekundách následoval. Oddechovali jsme, i když já na tom byl s dechem podstatně špatně, kvůli nekončícímu pláči. Nechal jsem ho ze sebe vyklouznout a znaveně jsem sebou praštil na polštář vedle něj. Mé tělo se lehce třáslo a celkově jsem asi musel vypadat hodně zuboženě, když mě k sobě přitiskl a konejšivě hladil po paži, od ramene až ke konečkům prstů. "Zůstaň se mnou, prosím. Nemůžu bez tebe být, nedokážu to bez tebe," zakňučel jsem.
"Ššš, Yu-chan, teď se uklidni, ano?" zašeptal a políbil mě do vlasů. A tak jsem dál mlčel.

Ono se to nakonec vlastně celé promlčelo. Jakoby se onen den vůbec nekonal. Dál jsme se scházeli, Takuya se u mě objevoval minimálně obden. Vždy to bylo ale jen na chvíli a k ničemu intimnějšímu nějak nedošlo. Skoro celou dobu jsme si jen povídali prakticky o ničem a pili čaj nebo kávu. Nebylo to ale moc příjemné, atmosféra by se vždycky dala krájet. Naivně jsem doufal, že se to třeba časem změní, zase se to vrátí do pořádku a my budeme šťastní až do smrti, ale vlastně jsem věděl, že tohle už dlouho vydržet nemohlo. A tak, když přišel po dvou týdnech, daleko podmračenější než obvykle, a zamítl mé pozvání dovnitř, pochopil jsem, že tohle je už doopravdy konec, ať bych teď udělal cokoliv. Zůstali jsme prostě stát mezi dveřmi.
"Já se ti moc omlouvám, Yu-chan. Víš, proč...proč tohle říkám. Netuším, jak ses to dozvěděl, ale zajímat mě to nemusí, nezasloužím si od tebe žádné vysvětlení. Chci ale, abys věděl, že jsem ti nechtěl ublížit a vím, že jsem tě neměl podvádět, že to bylo špatné, jen jsem prostě nenašel odvahu se s tebou rozejít. Vím, že to ode mě bylo hnusné a sobecké a máš plné právo mě nesnášet, pochopím to. Jsi pro mě ale pořád důležitý a nechci o tebe kompletně přijít, kdybys...kdybys o to ještě stál, můžeme zůstat kamarádi. Miloval jsem tě, doopravdy, ale nějak...nevím proč, ale Dori prostě...fakt se ti omlouvám. Přijdu si hrozně blbě, tohle ti udělat. Ty jsi úžasný člověk, nevidím na tobě žádnou chybu, prostě jen-"
"Tak proč teda?" šeptl jsem. Už ani na ten pláč jsem neměl sílu. Jen jsem stál, díval jsem se na něj a poslouchal, co mi povídá. Mé srdce se tříštilo na miliardy malých kousíčků a já s tím nemohl nic dělat.
"Co proč?"
"Proč mě opouštíš, když teda na mně není žádná chyba?"
"Já...já nevím, nejde to popsat. Prostě jsem se zamiloval do Doriho a...Yu-chan, já za to nemůžu. Neřekl jsem si prostě jednou něco jako 'už mě nebavíš, jdu za Dorim', věř, že až zase takhle hnusný bych nebyl. Přišlo to tak nějak samo, ani ovlivnit jsem to moc nemohl. Skutečně...mě to mrzí, promiň. A teda, jen bych tě chtěl požádat, abys mi vrátil moje klíče od domu." Poslední větu řekl ještě tišeji, jakoby mu to snad přišlo blbé. "Samozřejmě, tady ti vracím ten tvůj," dodal a podal mi onen klíček, který vytáhl z kapsy. Zůstal jsem na něj zírat jako na zjevení. Rozpadalo se to, všechno. Tímto jsem přišel i o tu poslední jistotu. Ale převzal jsem si ten klíč, co jsem měl taky dělat? Natáhl jsem se na poličku v chodbě pro své klíče, z kterých jsem sundal onen od jeho domu a ten mu beze slov podal. Bylo mi hůř a hůř, už jsem ani neměl pořádně sílu promluvit.
"Tak.. Děkuju ti za všechno, co jsi pro mě kdy udělal, moc si toho vážím. A...já už teda půjdu, tak...tak se měj," zamumlal poslední slova, až skoro nebyly slyšet, a otočil se k odchodu. Jenže má ruka sama od sebe vystřelila a popadla ho za rukáv.
"Ne, prosím, já-" začal jsem slabým hláskem.
"Už to nemá smysl, Yu-chan, pochop to, prosím," požádal mě a jemně se mi vyškubl, "tak ahoj," rozloučil se a zřejmě abych se ho znovu nepokusil zastavit, se rychlejším krokem vydal pryč. Dokud mi jeho záda nezmizela z dohledu, stál jsem na prahu jako přikovaný. Pak jsem se otočil a s hlasitým prásknutím dveří za sebou zavřel. Měl jsem chuť něco rozbít. Anebo si jít zase lehnout a dál brečet jako malá holka.

Stál jsem na rohu ulice a opíral se o zeď. Už jsem tu tak čekal dobrou půlhodinu, ale to mi bylo jedno. Hodiny ukazovaly teprve sedm ráno, Takuya měl ale tudy za chvíli odcházet do práce. A já s ním potřeboval mluvit. A hlavně jej získat zpátky. Jsou to teprve dva dny, co se se mnou oficiálně rozešel, ale já už teď pochopil, že to bez něj doopravdy nedokážu. Věděl jsem to i předtím, ale tentokrát jsem o tom byl naprosto přesvědčený. Párkrát jsem přešlápl, ale to už jsem uviděl, jak vyšel ze dveří svého domu a blížil se směrem ke mně. Ulice byly ještě prázdné, ale vypadalo to, že on mě ani nezaregistroval, že by kolem mě prostě prošel, aniž by si mě vůbec všiml.
"Taku-chan!" ozval jsem se tedy. Cukl sebou, zastavil se a otočil se na mě.
"Yu-chan? Co tu děláš takhle brzo?"
"Potřebuju s tebou nutně mluvit!"
"Hele, jestli se to týká našeho vztahu, myslím, že to jsme si vyjasnili. Já své rozhodnutí nezměním, promiň."
"Ale-ale Taku-chan, my k sobě patříme! Copak to nevidíš? Byli jsme stvořeni jeden pro druhého! Nemůžeš mě prostě odkopnout! Prosím, udělám cokoliv pro to, abys mě začal zase milovat. Povede se to, určitě jo, já-"
"Přestaň. Yu-chan, vážně, přestaň a běž domů. Je brzo, já musím do práce a ty určitě dneska taky. Prosím, nedělej to zbytečně těžší, už tak se cítím jako zrůda, že jsem ti takto lhal a ublížil ti. Vím, že tobě je asi daleko hůř, ale...tím, že to budeme rozpitvávat, se to bude jenom vracet a bude to horší a horší. Tak pro nás oba na to zkus zapomenout, dobře?"
"Jak mám zapomenout na svou životní lásku, sakra?!" rozkřikl jsem se. To vážně nechápe, co všechno pro mě znamená?! Co k němu cítím? Že se ho nemůžu vzdát, ani kdybych chtěl? Bez něj nejsem ani poloviční, bez něj prostě nemám význam, je to jakobych ani neexistoval.
"Nepřeháněj to, určitě si-"
"Ne, nenajdu si nikoho jiného! Nikdo jiný pro mě není, chápeš to?! Ty jsi ten jediný pravý na celém světě!"
"Já vím, že tohle asi vyzní hnusně, ale tohle si myslí skoro každý po rozchodu. Ale věř, že prostě...časem na mě úplně zapomeneš a budeš šťastný s někým jiným. Uvidíš, jen se teda musíš trochu snažit," pokračoval v těchto typických kecech.
"N-nech toho, ty...ty to vůbec nechápeš!" vyčetl jsem mu.
"Chápu, věř, že chápu. Taky se mi už jednou stalo, že jsem byl zamilovaný a myslel jsem si to samé co ty, jak k sobě patříme, jsme si souzeni a že nikdo jiný pro mě neexistuje, a ten člověk mě prostě odkopl. Cítil jsem se hrozně, ale pak...poznal jsem tebe a zase jsem se vznášel v oblacích. Jen...asi k sobě vážně nepatříme. Pro nás oba je tu někdo jiný, nám to zkrátka není přáno. A já už fakt musím, už tak mám zpoždění. Prosím, srovnej si to v hlavě a až si to ujasníš, klidně mi zavolej a můžeme něco podniknout. Jako kamarádi," nabídl mi, poslední dvě slova pořádně zdůraznil, ale na to už se zase tak rychle pokračoval v chůzi dál a nechal mě tam jen tak stát, ještě zdrcenějšího než předtím. To už vážně nemám ani sebemenší šanci?

Ještě několikrát jsem takhle na něj čekal kousek od domu a snažil jsem se jej přemlouvat. Pokaždé stejně neúspěšně jako poprvé. Byl doopravdy neoblomný, jako by s ním nehnula jediná má prosba, jediné mé slovo. Fakt jsem mu už za to nestál? Já bych pro něj vážně udělal cokoliv, ať by si řekl, o co chtěl. I kdyby to nebylo v mých silách, pokoušel bych se o to, ať by to bylo jakkoliv nemožné. Ale on mě vždycky prostě odbyl, většinou jen pár slovy a s něčím takovým, jakože hrozně spěchá. Zkoušel jsem mu i volat, ale to mi po několika hovorech přestal brát. A navíc jsem měl pocit, že někam odjel, protože když jsem jej chtěl zase zastihnout u jeho domu, i když jsem tam čekal třeba celý den, ne a ne se objevit. Chce se mě zbavit. Vlastně ho chápu, ale já na něj prostě neumím zapomenout. Nemůžu ho nechat mě jen tak opustit. Začal jsem mu alespoň psát SMS, ty si třeba přečte a při troše štěstí se mi i ozve. "Zvedni mi ten telefon, prosím, chci s tebou mluvit." "Potřebuju tě, Taku-chan, vždyť to víš. Neodháněj mě od sebe." "Miluju tě, moc mě to bolí. Dej mi ještě šanci." "Udělám pro tebe cokoliv, ozvi se mi, prosím." "Promluvme si ještě, půjde to spravit, uvidíš." "Stav se ke mně, na chvilku, musím tě vidět." Až konečně zhruba po týdnu, co jsem do SMS vrazil pár tisíc yenů se mi v půl deváté večer, kdy jsem si nezaujatě četl One Piece mangu, kterou jsem stejně ani pořádně nevnímal, rozezvonil telefon s Takuyovým jménem na displayi. Málem jsem začal skákat do vzduchu radostí, ale raději jsem se nezdržoval a přijal hovor.
"Taku-chan? Ahoj!" vyhrknul jsem okamžitě šťastně.
"Ahoj. Hele, já tě chci jen požádat, abys za mnou přestal pořád chodit, volat mi a psát. Tohle prostě už dál nejde." V tu chvíli všechno mé štěstí kleslo opět pod bod mrazu.
"Ale...ale Taku-chan....já tě miluju! Nechci o tebe přijít!"
"Jsi už otravný, tak toho nech," řekl s takovou vážností, až mě zamrazilo.
"Potřebuju tě. Tohle mi nemůžeš udělat," zakňučel jsem.
"Omyl, můžu. Ale ty nemůžeš pořád takto pronásledovat, rozumíš? Já už s tebou prostě být nechci, jsem teď šťastný s Dorim, tak se s tím smiř!"
"Ale to nejde, chápeš?! Neumím být bez tebe, prostě to nejde!"
"Tak se to budeš muset naučit," odsekl ledově.
"Jestli...jestli se ke mně nevrátíš, tak se zabiju!" vyhrkl jsem zoufale. Nemyslel jsem to ani moc vážně, ale už mě nenapadlo nic jiného, co bych měl říct, čím bych ho donutil změnit názor. Vždyť se mnou bude šťastný, jako předtím. Přes tohle se přeneseme a bude!
"Posluž si," řekl však prostě lhostejným tónem. Úplně jsem zmrzl. Celý svět se prostě zastavil. Šokovaně jsem pootevřel pusu a vytřeštil oči. Udělalo se mi hrozně špatně. Vzlykl jsem.
"Takže...takže tobě už na mně vůbec nezáleží?"
"Ne."
"D-dobře, jak si přeješ," zašeptal jsem zlomeně, "já se ti teda za všechno o-omlouvám a-a jestli si na mě někdy vzpo-vzpomeneš, ať je to a-aspoň jako na osobu, která by pro tebe udělala co-cokoliv. Mi-miluju tě," dořekl jsem, přerušován vzlyky a zavěsil jsem. Nechtěl jsem od něj už nic víc slyšet. Stačilo mi to. Tohle byl doopravdy konec.

Napadla mě už jedna jediná věc. Rozhodl jsem se zkusit už opravdu poslední pokus, jak ho dostat zpátky k sobě. Za všechno mohl ten Sakurada. Kdyby nikdy nebyl, mohl bych být s Takuyou šťastný. Půjčil jsem si dneska auto od kamaráda, řekl jsem mu, že potřebuju kvůli nahrávání rychle do Ósaky a že mu ho vrátím hned večer. Kdyby tak věděl, k čemu jeho auto bude ve skutečnosti sloužit... Seděl jsem za volantem, na hlavě naraženou čepici s kšiltem až v očích, aby mě nebylo pořádně, hned na první pohled poznat. Zrovna na semaforu přeskočila červená a hned přede mnou byl přechod. Bylo otázkou sekund, než chodcům zasvítí zelená a oni budou přecházet. A mezi nimi i ten, který mi zlikvidoval život. Upíral jsem na Sakuradu vražedný pohled. Byl jsem pevně rozhodnutý, že to udělám, že jej prostě zabiju. A Takuya se ke mně vrátí, už tu nebude nikdo, kdo by nám překážel. Ale on najednou zvedl ruku a celý rozzářený začal mávat někomu na protější straně. Ohlédl jsem se tím směrem, to už ale chodci začali přecházet. Bylo to teď nebo nikdy. Jenže na tom druhém chodníku stál můj Taku-chan, čekal na něj a mával mu zpátky. Stiskl jsem volant. Byl jsem naštvaný, že se právě teď spolu navíc schází, ale něco mi nedovolilo sešlápnout plyn. Neměl jsem to srdce to udělat před Takuyovýma očima a nemilosrdně mu smazat z tváře ten úsměv, ten jeho široký veselý úsměv, který jsem tolik miloval a jak jsem říkal, pro který bych se klidně přetrhl. Na tohle jsem neměl. A tak jsem se jenom zatlačil hlouběji do sedadla, jakobych v něm chtěl zmizet, a čekal, než se objeví zelená pro auta a všichni chodci budou bezpečně na druhé straně.

Byla už noc, po jedenácté hodině. V Tokiu to ještě žilo, jako snad každý den, já však stál na naprosto opuštěném mostě v krajní části města. Kolem nebyl kromě mě vůbec nikdo. Vládlo zde až hrobové ticho, jen vítr občas zavál a listí v korunách stromů zašustělo a voda v řece, kam jsem se pod sebe opřený o zábradlí díval, typicky šuměla, sem tam něco žbluňklo, ale to už bylo tak všechno. Kromě několika pouličních lamp též na dnes jasné obloze svítil měsíc. Doléhala sem také trocha záře ze stále rušné části města, která nebyla až tak daleko, ale zrovna sem málokdy někdo zavítal v takto pozdní hodinu. Bylo to tedy skvělé místo na přemýšlení. A tak jsem stál a přemýšlel. O sobě, Takuyovi a našem ztraceném vztahu, jak jinak. Jaká náhoda, že zrovna tady jsme se poprvé potkali. On už si to asi nepamatuje, ale já úplně přesně, do detailů, jakoby se to snad stalo třeba zrovna dneska odpoledne. A ono už je to sedm let. Bylo mi teprve patnáct, co jsem tu stál, přesně takhle. Slunce zapadalo a já ještě ani nedošel domů ze školy, na zádech jsem měl stále batoh. Vůbec se mi tam ale nechtělo. V tu dobu jsem se dost hádal s mamkou a babičkou, takže jsem se tam většinou zdržoval jenom na spaní, abych s nimi nemusel mluvit. Nezamlouval se jim můj sen stát se slavným, já si to ale nechtěl nechat rozmluvit. Házel jsem naštvaně kamínky, co jsem našel tady po zemi, dolů do vody anebo do ní jenom čuměl, jako právě teď. Asi jsem ale působil docela zmučeně, protože mým směrem byla pronesena věta - i když jen ve vtipu - "snad tam nechceš skočit?". Otočil jsem se, abych věděl, kdo to povídá. Byl to zhruba o dva roky starší kluk, kterého jsem ale nikdy předtím neviděl. Takuya. Prohodili jsme spolu pár slov, u kterých jsem se dokonce i v mé tehdejší situaci, kdy jsem si myslel, jak je všechno hrozně nespravedlivé a nestojí to za nic, upřímně usmíval. No a pak zase odešel. Potkal jsem ho znovu až o nějaké čtyři roky později, u prvního Kuroshitsuji muzikálu. S tím klukem jsem si ho hned nespojil, došlo mi to až časem, až jsme se dali dohromady. A tak, když to tady začalo, možná by to přímo zde mělo i skončit. Stejně je to jedno. Vždyť jemu jsem ukradený, jak sám řekl. A nikdo jiný mě nezajímá. Už nemám pro koho žít. Nebaví mě to, nemá to smysl. Ztratil jsem do všeho chuť, i do toho tance. Zpívat nemůžu už vůbec, všechny ty texty o lásce a štěstí jsou tak hrozně naivní, až je mi z toho špatně. Když jsem všechno ztratil, nemůžu ani jedinou větu z jakékoliv mé písně vypustit z pusy, aniž bych si neprotiřečil s mým momentálními myšlenkami. Nemám už vůbec nic. Pevně stisknu zábradlí a rozhodnutě jej začnu přelézat.
"Baka! Co děláš?! Ty ses totálně zbláznil?!" zakřičel na mě někdo, až jsem se lekl. Než jsem ale stihl k dotyčnému otočit hlavu, abych zjistil, o koho se jedná, už jsem letěl dolů. Ale na jinou stranu, než jsem původně zamýšlel, jak jsem se o sekundu později přesvědčil, když jsem ne zrovna jemně dopadl na zadek. Otevřel jsem oči a k mému údivu spatřil Takuyu, jak se nade mnou sklání a vydýchává se z rychlého běhu. "O co se tu jako snažíš?!" vyjel po mně snad až vztekle.
"A co tu děláš ty?!" vrátil jsem mu, "co tu chceš?! Proč mě nenecháš být?! Říkal jsi přece, že jsem ti už úplně ukradený!"
"Ale...ale to není pravda, Yu-chan."
"Jak není pravda? Jak není pravda?! Sám jsi to řekl! Řekl jsi, že se klidně můžu zabít, že ti už na mně nezáleží! Tak proč mě nenecháš?! Já už nechci žít, rozumíš?! Nechceš mě, tak mě nech být úplně!" rozkřikl jsem se.
"Nech toho, prosím. Já nechci, aby ses zabil."
"Najednou! Trochu si protiřečíš, nemyslíš?" hořce jsem se zašklebil. Povzdechl.
"Mně na tobě záleží. Všechno, co jsem ti tehdy řekl, bylo proto, aby ti konečně došlo, že už spolu prostě nebudeme. Ty pro mě jsi důležitý, byla by další lež, kdybych řekl něco jiného, vždyť jsem tě miloval víc než rok, to nejde jen tak zahodit. Ale doufal jsem, že ty to uděláš anebo se minimálně začneš věnovat něčemu jinému než mně, když ti řeknu takové věci. Myslel jsem, že to s tou sebevraždou říkáš jen tak, ne že bys to doopravdy chtěl udělat. Omlouvám se, možná to byla chyba. Ale už jsem prostě nevěděl, jak ti to vysvětlit. Odpusť."
"Já už ale nemůžu, vážně. Bez tebe neumím žít. Říkal jsem ti to, několikrát, a myslím to naprosto vážně."
"Nech toho. Pojď, vstaň, měl bys jít domů," řekl a zvedl se, načež mě vytáhl na nohy, "doprovodím tě," nabídl se. Neprotestoval jsem a dobrovolně jsem se pomalým krokem vydal na druhou stranu od hlavní třídy, ke svému domu, následován jím."Mrzí mě, že jsi na tom až takhle," zašeptal najednou, "já ti skutečně nechtěl ublížit. A vím, že po tom, jak jsem se zachoval, to klidně můžu opakovat a nic to nezmění, nic mě neomluví. Jen...jen nechci, aby ses trápil. Kvůli mně."
"Hmm," zamručel jsem jenom. Sice už neříkal žádné hnusné věci, ale každé jeho slovo bylo podáno tak, aby mi nedávalo ani malinkatou naději na to, že by mě snad chtěl zpátky. Jen si nepřál trpět výčitky svědomí, až bych kvůli němu opravdu umřel.
"Tak se na mě vykašli, vždyť ti za to nestojím. Bude tu někdo lepší. Možná ne hned, ale uvidíš, kolik lidí po tobě zamilovaně kouká. Vždyť jsi krásný, talentovaný a hodný."
"Ale on je lepší, co?" hnusně jsem se ušklíbl.
"To bych neřekl. Oba jste úžasní lidi a nemůžu vás srovnávat, každý máte přednosti v něčem jiném. Ale teď...zamiloval jsem se do něj, Yu-chan. A chtěl bych s ním zůstat navždy. Ale úplně stejné to bylo s tebou, takže nevím, jestli to po čase nepřestane klapat i s Dorim. Třeba budu nakonec žít s někým úplně jiným, nevím. Ale teď je to takhle. Tak to prosím, respektuj. A zkus žít dál. Vždyť máš spoustu kamarádů a taky fanoušků. Hlavně teda fanynek, pro které jsi důležitý, i když tě třeba ani nepotkaly. Pro hodně lidí budeš určitě vzor. Tak nedělej přece takovou blbost. Spoustě bys tím ublížil," promlouval mi do duše. Já to ale nechtěl poslouchat. Nechtěl jsem žít kvůli těm všem, musel bych se hrozně moc přemáhat. Nemá smysl to zkoušet. Však jednou bych stejně umřel. Tak co záleží na tom, jestli to bude dneska, za týden nebo třeba za dvacet let? Po zbytek cesty jsem mu už ale neodpověděl a on také mlčel.
"Chceš jít na chvíli dovnitř?" zeptal jsem se polohlasně, když už jsem odemykal svůj dům.
"Ne, to ne, nebudu tě rušit, nechám tě spát," odmítl. Co jsem taky mohl čekat, že? Ale dnes jsem ho nezvládal přemlouvat, tak jsem jen přikývl a vešel.
"Jen...Yu-chan?" oslovil mě ještě.
"Hm?" otočil jsem se zpátky na něj.
"Můžeš....můžeš mi slíbit, že už se nikdy o nic takového nebudeš pokoušet?"
"To nevím, promiň. Měj se," odbyl jsem ho jen rychle a prostě mu zabouchl dveře před nosem.

Stál jsem tu úplně stejně jako včera. Takuyova slova sice trochu nahlodala mé odhodlání, ale jak jsem ho dneska viděl se Sakuradou venku na ulici, jak se spolu šťastně smáli...nemůžu se na ně dívat, moc to bolí. Pokaždé, kdy bych je viděl, bych se začal zase takhle cítit. A to ne, to bych nezvládal. Takuya měl být se mnou, jenom se mnou. Život není fér, jak se říká. Tak radši umřu. I dnes jsem se opíral o zábradlí a hleděl dolů. Počasí bylo taktéž téměř identické, měsíc, již téměř v úplňku, se zřejmě chtěl přesvědčit, jestli mi to dnes konečně vyjde. Tentokrát ho snad potěším, bude mít fajn podívanou. Jediné, čeho lituju, je, že Takuyův úsměv už takhle nikdy nespatřím. A že už nikdy nebudu jeho zdrojem. Že kvůli mně bude trpět výčitky. Nemyslím si, že jinak by mou smrt nějak víc řešil. Možná mi přinese nějakou kytku na hrob, aby aspoň trochu ulevil svému svědomí, ale nemyslím si, že by se kvůli mně nějak zvlášť hroutil. A i kdyby, má přece toho svého milovaného Doriho, s kterým určitě přijde na jiné myšlenky. Tak co to řešit? Na mě už stejně nečeká nic hez-
"Snad tam nechceš skočit?" ozvalo se najednou kousek ode mě, až jsem sebou leknutím cuknul. Jeho hlas zněl vcelku pobaveně a ve stejném duchu bylo ono pousmání na jeho tváři, takže si zřejmě nemyslel, že bych to chtěl doopravdy udělat a měl to jen za vtip. Byl to muž zhruba v mém věku, odhadoval jsem. Blond vlasy, vysoký zhruba jako já. Povědomý mi ale nijak nebyl.
"I kdybych chtěl, tobě to může být jedno, ne?" opáčil jsem, ale ne nějak hnusně. Můj hlas spíš nenesl žádné zabarvení.
"No to ne. To bych tam totiž musel skočit za tebou a vytahovat tě," zacukaly mu koutky.
"Tak já počkám, až budeš pryč a skočím pak," kývl jsem. Zasmál se.
"Nemyslíš, že by tě byl škoda?" Pokrčil jsem rameny.
"No vlastně ani ne."
"Ach jo, to jsou vtipy," zakroutil nad tím pobaveně hlavou, "co tu děláš doopravdy?"
"Stojím, koukám, přemýšlím," odpověděl jsem stručně s dalším trhnutím rameny. Nebudu se mu tu přece svěřovat se svými sebevražednými závěry, ještě by mi to začal rozmlouvat. Ať to hezky považuje za srandu.
"Takhle pozdě?"
"Proč ne? Aspoň je tu klid."
"Taky pravda," přitvrdil a usmál se na mě. "Já už teď ale budu muset zmizet, docela spěchám. Zítra tudy ale půjdu taky, budeš tu zase? Budu mít víc času, tak tu třeba chvíli můžeme přemýšlet spolu," navrhl. Pohodil jsem hlavou.
"Možná jo, ještě uvidím."
"Fajn, tak se budu těšit, měj se," rozloučil se a vydal se dál, taktéž směrem spíše k okraji Tokia.
"Ty taky," odpověděl jsem polohlasem, takže mě možná ani neslyšel. Ještě se ale otočil a s úsměvem mi zamával, než pokračoval v cestě. Sledoval jsem jeho záda, dokud se mi úplně neztratila. Pak jsem stočil pohled zpátky dolů, do líně tekoucí řeky. Ale v tu chvíli jsem nějak přestal mít chuť skočit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bara-chan Bara-chan | Web | 6. října 2015 v 23:01 | Reagovat

Omg... tahle povídka si pěkně hraje s mými city... Nemůžu nic zazlívat ani jednomu... Takuya udělal hnusnou věc, že ho podváděl, ale že ho prostě už nemiluje, taky za to tak nějak sám nemůže... i když se teda měl snažit Dorimu odolávat -_- Věřím, že Yuyovy neustálé snahy ho za každou cenu dostat zpátky, musely být otravné, ale byl k němu fakt hnusný, to nemusel -_-
Chudák Yuya, je mi ho hrozně líto, ho má pořád tak rád... ačkoli si to teda Takuya v tomhle případě rozhodně nezaslouží! Čekala jsem, jestli skočí, nebo ne... možná jsem si hrála s myšlenkou, že to fakt udělá, ale přežije a Taku se pak chytne za hlavu a vrátí se k němu... :D Ale nakonec jsem ráda, že to neudělal...
Sice fandím TakuYuya pairingu, ale když ten blonďák bude fajn... proč ne, hlavně, aby byl Yuya zase šťastný...
Ale musím dodat, že opět krásná yaoi scéna :33

2 Kya Kya | E-mail | 23. listopadu 2015 v 21:22 | Reagovat

UFFFF ještě že neskočil ale naštěstí se objevil ten kluk nerada bych oplakávala Yuyovu smrt i když se to jen děje v příběhu ale jinak super počteníčko :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama