Momentálně píšu:
Momentálně cosplayuju.

Závislost 1/2

27. července 2014 v 17:56 | Atashi |  Japan stars - jednorázovky
Shounen ai, yaoi, Uehara Takuya/Matsushita Yuya.
Vedlejší páry: Uehara Takuya/Sakurada Dori

Původní datum zveřejnění: 15. června 2014



"Promiň, už budu muset jít," pověděl a navlekl si na sebe tričko, které sebral z kraje postele.
"Taku-chan, no tak, ještě tu buď se mnou," požádal jsem ho, pořád ještě zachumlaný v peřinách, a natáhl jsem k němu ruku. Smutným pohledem jsem se ho pokoušel přinutit, aby tu se mnou ještě zůstal.
"Víš přece, že mám práci," povzdechl, ale přisedl si zpátky ke mně. Vymotal jsem se ze zajetí peřiny, přesunul se až těsně za něj; objal ho kolem pasu a položil mu hlavu na rameno.
"Já tu nechci být sám," zakňučel jsem mu do ucha. Zasmál se.
"Už jsi velký, to zvládneš."
"Já chci být s tebou," upřesnil jsem.
"Já-" začal, ale přerušilo ho zvonění mobilu, který následně tedy vyhrabal z kapsy svých džínů a hovor přijal. "Ahoj, jasně, promiň, trochu jsem se zdržel. Neboj se, za třicet minut jsem tam. Jo. Jo, já vím, čau," pověděl během minutky do telefonu a potom zavěsil. Stiskl jsem ho pevněji.
"Nikam nechoď, prosím. Chci tě mít u sebe," zakňoural jsem.
"Yu-chan, já fakt musím," řekl a jemně se mi vymanil ze sevření.
"Zavoláš mi večer?"
"Zavolám," přislíbil mi s pousmáním a políbil mě na čelo, "měj se krásně," popřál mi a s tím už se vytratil z místnosti. Padl jsem zpátky do peřin. Už teď se mi po něm stýskalo.

"Yuyí?"
"Taku-chan!" vyjekl jsem šťastně, když jsem ho uviděl u dveří si zouvat boty, okamžitě jsem k němu přiběhl a hodil se mu kolem krku.
"Ahoj," usmál se na mě a pohladil mě po zádech. V jeho výrazu bylo ale něco tak zvláštně smutného.
"Co se děje?" zajímal jsem se hned.
"Nic, dobrý. Jen…víš, za hodinku musím být už zase někde úplně jinde. Tady, pro tebe." Zřejmě jako omluvu mi podal jednu nádhernou rudou růži.
"Děkuju, je krásná," pousmál jsem se na něj, ale moje nálada také klesla. Slíbil, že tu se mnou dneska bude celý den. Ale já mu nechci nic vyčítat. "Tak…nechtěl by sis se mnou aspoň dát čaj? Teprve jsem vstával, tak právě vařím. Pár minut se zdržet můžeš, ne?"
"Jo, tak čtvrthodinku mám."
"Super," potěšeně jsem se pousmál a vydal se do kuchyně. Alespoň něco.
"Nezlobíš se?" ujišťoval se, když mě následoval.
"Ne, v pohodě," odpověděl jsem mu, zatímco už jsem ve dvou hrncích zaléval pytlíky s čajem horkou vodou z konvice. Doopravdy jsem nebyl naštvaný, jen mi to prostě bylo líto. Na něj se zlobit ani nešlo. Vždycky byl na mě tak hodný, milý, pokaždé mě dokázal rozveselit. Už po našem prvním rozhovoru jsem si ho strašně oblíbil. Jsem hrozně rád, že jsme teď spolu. Už přes rok a půl. "Kam vlastně musíš?" vyzvídal jsem a růži dal do vázy na stole, ke kterému se Takuya posadil, aby hned neuvadla. Byla by to škoda.
"No, potřebujou mě na natáčení. Původně se mělo dnes točit beze mě, ale jeden herec onemocněl, takže dneska - jo, taky dvě kostky, děkuju - dneska musím dorazit nakonec taky, budou se točit i scény se mnou," vysvětlil, zatímco jsem nám sladil čaj, každému po dvou kostkách cukru, a to už jsem před něj postavil jeden hrnek a sám se posadil naproti se svým čajem.
"Jo, tak to chápu. Jak dlouho tam budeš?"
"Protáhne se to, dneska na celý den." Posmutněl jsem a trochu upil z hrnku.
"A co večer?" začal jsem se chytat poslední naděje, "že bys přišel. Anebo bych ti mohl jít naproti, mohl bys tu přespat. Co ty na to?"
"Ne, promiň. Budu končit fakt pozdě, možná až kolem jedenácté večer. To už tě přece nemůžu otravovat."
"Ty mě nikdy neotravuješ. No táák, Taku-chan, pořád mě teď odmítáš. Já vím, že máš práci, ale prostě…" Smutně jsem svěsil ramena. Nechtěl jsem ho zatěžovat a zbytečně mu komplikovat život, nějak ho obtěžovat, ale prostě jsem si přál být s ním co nejvíc. Žil jsem jenom pro něj. Vzdal bych se kvůli němu všeho, nebyl nikdo ani nic, co by pro mě znamenalo víc.
"Fakt ne, Yu-chan, promiň. Zítra už tu ale vážně budu celý den s tebou, slibuju, dneska tě nechám spinkat a nebudu se ti sem cpát," pousmál se na mě. A já mu tedy věřil. Ostatně, jako vždycky. Stejně mi nic jiného ani nezbývalo.

Ležel jsem na posteli, na zádech. Každou chvíli se měl objevit. No tak, dnes mě tu přece nenechá samotného. Slíbil, že přijde, tak přece přijde. Nelhal by mi. On ne. Myslím, že on to ani neumí, přetvařovat se. Ke všem je vždycky otevřený, nic neskrývá. Nemá co. Vždyť on žádné chyby ani nemá. Zarachocení klíčů v zámku. Je tady! Kdo jiný by to taky byl? Ostatní by museli zazvonit. On má ale volný přístup do mého domu, kdykoliv se mu zlíbí. A i přesto se vždycky ohlásí, objeví se jen, když jsme domluvní. Taky mám klíče od jeho bydliště, já ho však občas zajdu překvapit. Když není doma, prostě jen chvíli počkám.
Teď už ale vešel do místnosti. U dveří se na chvíli zastavil a jen se na mě mlčky zadíval. Zase vypadal tak podivně smutně, jako včera. To zase musí odejít?
"Ahoj, Taku-chan," pousmál jsem se na něj.
"Ahoj," oplatil mi a přešel až ke mně.
"Děje se něco?" staral jsem se, když se jeho výraz vůbec neměnil. Zavrtěl hlavou a posadil se na mě.
"Nechci to řešit," zamumlal a sklonil se k mému obličeji pro polibek. Já jej však předčasně ukončil a vážně se mu podíval do očí.
"Proč mi to nechceš říct? Co tě trápí?" naléhal jsem. Chtěl jsem to vědět, aby mu mohl třeba pomoct. Udělal bych pro něj cokoliv.
"Říkám, že se o tom nechci bavit."
"Nevěříš mi?" zeptal jsem se posmutněle. Jaký jiný by měl důvod? Ale vždyť…já mu nikdy nelhal, nikdy v životě. Ani jedinkrát. A ani jsem nikdy nikomu neřekl cokoliv, s čím se mi svěřil. Dělal jsem všechno, co jsem mu na očích viděl. Bylo tohle všechno málo?
"Ale takto přece vůbec není, Yu-chan. Je to…složitější. Já ti to řeknu, někdy. Jednou, až na to bude ten správný čas. Slibuju. Teď se ale neptej, prosím," požádal mě a to už mě znovu začal líbat. Tentokrát jsem tedy neprotestoval, zavřel jsem oči a užíval si kontakt našich jazyků, které se vzájemně proplétaly. Jemně a neuspěchaně. Rozhrnul mi už rozepnutou černou košili a dlaní mi v něžných hladivých dotecích přejížděl po celé ploše hrudníku. Spokojeně jsem mu zavrněl do úst a jednou rukou mu zajel do vlasů, druhou jsem ho objal okolo krku, abych si ho k sobě přitáhl blíž.
"Miluju tě, Taku-chan," zašeptal jsem mu do rtů. Neodpověděl, místo toho si mě trochu nadzvedl, aby mi košili svlékl úplně, načež ji prostě nechal ležet na kraji postele. Nechtěl jsem zůstat pozadu, takže jsem mu z ramen shodil mikinu a až teď přerušil polibek, abych mu mohl přetáhnout tričko přes hlavu. Znovu jsem ho objal kolem krku a natiskl si jeho tělo těsně na to mé. Jednou rukou se zapřel vedle mé hlavy, zřejmě mě nechtěl tížit celou svou vahou, já si jej však dál nekompromisně tiskl k sobě. Chtěl jsem jej cítit co nejblíže u sebe, jeho blízkost pro mě byla jako droga. Stýskalo se mi, někomu by sice týden nepřišel jako moc dlouhá doba, ale pro mě tohle byla prostě potřeba. Zbožňoval jsem ho, každý detail jeho těla. Není to ale samozřejmě tak, že bych s ním byl snad jen kvůli sexu, to ani náhodou. Takuyova povaha byla taky bez jediné chybičky, i kdybych se snažil, jak chtěl, nenajdu ani sebemenší špatnou maličkost. A hlavně, pro ten jeho úsměv, ten tak strašně šťastný a optimistický, bych udělal cokoliv. Tak mě napadá, už jsem jej dlouho neviděl. Proč se v poslední době neusmíval? Co ho tak moc trápí? Vždyť dřív míval pořád pozitivní energie na rozdávání. Pohladil jsem jej po celé ploše zad a zamumlal jsem jeho jméno: "Taku-chan?"
"Hm?" zavrněl mi do ouška a přejel mi jemně rty po krku.
"Usměj se na mě," požádal jsem jej potichu.
"He? Proč?" zeptal se polohlasem lehce nechápavě.
"Prosím. Už dlouho ses na mě neusmál," zadíval jsem se na něj psíma očima.
"No...no jo," souhlasil nakonec a skutečně se tak krásně, široce usmál. Sice bylo vždycky lepší, když se tento úsměv zjevil na jeho tváři přirozeně, například když jsem mu něčím doopravdy udělal radost, tohle nebylo úplně ono, ale spokojený jsem byl i tak. No ještě aby ne.
"Děkuju," šeptl jsem a sám se neubránil alespoň pousmání, načež jsem jej za odměnu znovu políbil na rty. Nejdřív jen letmo, mazlivě, rty jsem se pouze otíral o ty jeho, ale nakonec se znovu pozdravily naše jazyky, které si spolu hrály stále vášnivěji a vášnivěji. Kolenem se mi mezitím vpasoval do rozkroku a zatlačil. Ne moc, ale dostatečně na to, abych byl donucen mu slastí zavzdychat do úst. Ruce jsem mu opět přesunul na záda, po kterých jsem jej začal hladit pravidelně. Nevynechal jsem ani jediný centimetr jeho kůže a občas jsem mu sklouzl i na boky. Tentokrát to byl on, kdo po chvíli přerušil spojení našich rtů, a místo toho se přisál k mému krku. Od onoho místečka se neodtáhl, dokud se mi na kůži nezjevil červený flíček, po kterém mi následně přejel jazykem. Mezitím začal také mírně pohybovat nohou v mém klíně. Zalapal jsem po dechu a vzrušeně vydechl. Trochu krve se mi už nahrnulo do tváří, daleko víc se jí však postupně dostalo do malinko jiných partií. Nedočkavě jsem se zavrtěl, čímž jsem se patrněji otřel o jeho nohu a zasténal jsem. Začal jsem litovat, že jsem si dnes nevzal trochu volnější kalhoty.. Takuya však, jakoby mi snad četl myšlenky, se trochu poposunul a začal mi je rozepínat. Šikovně a hlavně rychle mi je stáhl z boků a odhodil je k našemu ostatnímu oblečení. Na chvíli upřel pohled na hezky se rýsující vybouleninu na mém spodním prádle. Znovu jsem se zavrtěl, což zřejmě pochopil, jelikož mi následně sundal i spodní prádlo. Tentokrát to však bylo pomalu, asi za účelem mě trochu potrápit. A že se mu to i docela vedlo.
"Taku-chan," zakňučel jsem, když se mi zdálo, že to protahoval až zbytečně moc.
"Ano?" sladce se na mě usmál.
"Pohni si," zamračil jsem se na něj mírně, ne však nějak naštvaně, spíš jen nespokojeně.
"A co z toho budu mít?" pokračoval dál tak medově.
"Taku-chan," zopakoval jsem znovu přemlouvavě, "prosím," dodal jsem, abychom se trochu pohnuli z místa.
"Fajn, fajn," ustoupil nakonec přece jen se zasmáním a mé trenky skončily na hromádce našeho ostatního oblečení. Vydechl jsem. Vzal mě do dlaně, kterou pohnul nahoru a zase dolů. Zavřel jsem oči, zaklonil hlavu a spokojeně zasténal. Můj milenec pohyb zopakoval. Znovu a znovu, začal navyšovat tempo. Kousl jsem se do rtu a pohnul se proti jeho ruce, aby ještě přidal. Skoro jsem ani nezaregistroval, kdy se do mě dostal prvním prstem. Všiml jsem si toho, až když přidal druhý a začal je od sebe roztahovat a různě jimi kroutit v mých útrobách. Neprotestoval jsem, samozřejmě, neměl jsem důvod. Ani mě to nijak nebolelo, vlastně jsem si už zvykl. Spali jsme spolu poměrně často, jen teda v poslední době nám to moc nevycházelo. Ale teď jsem neměl zrovna náladu nad něčím podobným uvažovat, jenom jsem si plně užíval tu slast, kterou mi přinášela jeho ruka, stále zrychlující. Třetím prstem se do mě dostal také bez větších obtíží a já se jen snažil skousnutým rtem tlumit své vzdechy, spíše neúspěšně. Najednou se však odtáhl, přestal mě uspokojovat a i prsty ze mě vyndal. Nespokojeně jsem zamručel a pootevřel jedno oko. Když jsem však uviděl, že si rozepíná kalhoty, zachvěl jsem se nedočkavostí. Vytáhl jsem se do sedu, abych mu s tím mohl pomoct a bylo to rychleji. Zanedlouho se tedy i jeho zbylé oblečení válelo na druhé straně postele. Takuya byl také nemálo vzrušený, jak jsem viděl. Přesunul jsem se na všechny čtyři a on si za mě klekl. Levou rukou mě objal kolem pasu a zezadu se na mé tělo natiskl. Svým údem se otřel o můj otvor, až mnou projela vlna vzrušení. Rty polaskal mou šíji a konečky prstů sjel po zádech přes výstupky obratlů až dolů. Ještě letmý polibek na rameno a potom už do mě začal pomalu, opatrně vnikat. Nespěchal a rozhodně se nechoval nějak hrubě, neohleduplně. Pokaždé, co se dostal o něco hlouběji, mi dal nějaký ten čas, abych si zvyknul. Ostatně, jako vždycky. Skoro pokaždé, stejně jako tentokrát, jsem si říkal, že až takto jemné jednání nepotřebuju, že přece nejsem z cukru. Vůbec jsem se divil, že se pokaždé dokáže tak dobře držet. Kdybych já byl v takovou chvíli na jeho místě... Po několika minutách se do mě však přece jen dostal celý, až po kořen, a slastně vydechl. Já se jen kousal do rtu, přece jen, nebudeme se nic nalhávat, Takuyova chlouba totiž doopravdy nepatřila k těm nejmenším. Nebylo to nic, co by se nedalo vydržet, nijak to nebolelo, spíš jen tlačilo, ale do minuty jsem si na toto roztažení zvykl. To už se taky začal můj přítel pohybovat, zatím se však jen lehce pohupoval v bocích. Do další minuty však přišel první pořádný příraz. Prohnul jsem se v zádech a on zasténal. Přirazil znovu. A znovu. Hlouběji, razantněji, rychleji. A stále přidával. Zanedlouho se k jeho občasným vzdechům přidalo i mé sténání, které stejně jako to jeho nabývalo na hlasitosti. A když navíc navázal na zpracovávání mého údu, moje mysl byla najednou kompletně zastřena nemizícím oparem slasti. Nevnímal jsem nic jiného a jen vycházel Takuyovi vstříc, čímž jsem zvedal míru vzrušení nás obou. Tento pocit se nikdy nedal okoukat, nikdy mi nebude připadat ohraný. Možná, kdyby tu byl se mnou někdo jiný. Ale vlastně cokoliv, co bylo spojováno s mým milovaným Takuyou, nemůže začít nudit, přestat být výjimečné. Jakákoliv sebenudnější činnost jako třeba úklid s ním dokáže být zábavnější než třeba nový díl One Piece mangy. Zůstanu s ním navěky a až do své smrti budu po jeho boku nejšťastnějším člověkem na zeměkouli.
"T-Taku-chan, aaah..!" zasténal jsem jeho jméno a udělal se. Takuya mě po pár sekundách, taktéž s ne zrovna tichým hlasovým projevem slasti, následoval, a vyvrcholil do mého těla. Zhroutil jsem se vyčerpaně na matraci a snažil se nabrat do plic dostatečné množství kyslíku, aby se můj dech zklidnil. Takuya ve stejném duchu ulehl vedle mě, takže jsem se k němu okamžitě přitulil, jako pokaždé. "Miluju tě, strašně moc, lásko," zašeptal jsem a krátce jej políbil na rty. Zadíval jsem se mu do očí a jen očekával odpověď. Možná jsem musel čekat až nějak moc dlouho.
"Jo, já tebe taky, samozřejmě," pověděl však tiše nakonec. Pousmál jsem se, objal jej kolem pasu, hlavu mu zabořil do hrudníku a zavřel oči.

Otočil jsem klíčem v zámku a vstoupil dovnitř. Sice jsme se s Takuyou viděli předvčerejšky, ale já jsem prostě dostal chuť za ním teď zajít. Stejně jsem neměl nic na práci. Snad má volno i Taku-chan. Hned u dveří jsem si tedy vyzul boty, abych mu tady nenašlapal, a vydal jsem se chodbou směrem k obývacímu pokoji. Když už jsem byl skoro ve dveřích do místnosti, chtěl jsem na něj zavolat, abych zjistil, jestli tu vůbec je, jenže...jenže mě někdo předběhl.
"Ah, Taku-chan!" Ale tohle doopravdy neznělo jako naprosto obyčejné, nevinné zavolání. Strnul jsem. Udělal jsem ještě dva kroky a nakoukl do obýváku, abych zjistil, co to jako mělo být. Ale v ten okamžik by se ve mně krve nedořezal. Zůstal jsem prostě stát a zírat na svého přítele, který právě líbal na krku Sakuradu Doriho, svého nejlepšího kamaráda, a rukou jej v kalhotách uspokojoval. Byl jsem naprosto v šoku. Nevěděl jsem, co mám dělat, jestli tam po nich mám prostě začít ječet nebo něco jiného. Měl jsem v hlavě naprosté prázdno, ale ve mně se něco lámalo. A to asi moc dobře slepit nepůjde. Už jsem dál nemohl. A když jsem kvůli cloně slz celkově přestával vidět, prostě jsem se otočil a běžel zpátky. Boty jsem si jen rychle nazul, nedbajíc na rozvázané tkaničky, a bez jakýchkoliv myšlenek jsem se vyřítil zase ven na ulici. Nevěděl jsem a vlastně ani neviděl, kam běžím. Měl jsem však pocit, že jestli zastavím, ten obraz, ten odporný výjev, který jsem měl doteď v hlavě, mě roztrhá na cucky. Vrážel jsem do kolemjdoucích, každou chvíli, všechno mi to ale bylo jedno. Ničeho jsem si nevšímal, ignoroval rozhořčené volání všemožných lidí a troubení auta, pod jehož koly jsem málem skončil. Jenže já to skutečně nevnímal. Hnal jsem se dál, bez cíle, bez důvodu. Jen jsem prostě běžel.

Seděl jsem u stolu ve své kuchyni. Vzlykal jsem a roztřeseně se nadechoval. Před sebou jen vázu s onou rudou růží od Takuyi, která už stejně byla částečně povadlá. A já jí prostě trhal okvětní lístky. Vždycky jsem jeden chvíli žmoulal mezi prsty, až se mi mírně barvily do červena, a pak jsem lehce zatahal. Silněji. A silněji, až se lístek oddělil od zbytku květiny, a já ho nechal spadnout na desku stolu. Už jich tam takhle leželo šest. Vzal jsem další a prázdným pohledem jej pozoroval. Oči jsem měl stále plné slz a na lících zasychající slané potůčky. Má hlava byla přeplněná myšlenek a zároveň úplně prázdná. Na jednu stranou jsem si připadal plný ničeho, jakobych nic necítil, na tu druhou jsem myslel, že kvůli žalu a vnitřní bolesti každou chvíli umřu. Byl jsem smutný, zklamaný, zničený, měl jsem vztek. Všechno se ve mně mísilo a vytvořilo jedno velké nic, že jsem se cítil naprosto zbytečně, nepotřebně. Jakoby ten svět okolo pro mě přestal cokoliv znamenat a já měl navěky zůstat tady, odříznutý od všeho a od všech. Nebylo by to vlastně lepší? Nevěděl jsem, co mám dělat. Nedokázal jsem si to v sobě srovnat, i když to do sebe zapadalo. Proto byl v poslední době Takuya takový skleslý, tohle bylo to, co přede mnou tajil. Byl s ním už delší čas. Ale nemohl jsem tomu uvěřit, ani za nic. Ten Uehara Takuya, ten usměvavý, upřímný a rozjásaný Uehara Takuya, mi lhal a podváděl mě? Nešlo mi to s ním spojit. Měl jsem před očima ten jeho úsměv, o sekundu později však naskočila ona scéna z dnešního dne a znovu mě bodlo u srdce. Proč? Proč mi tohle udělal?! Přestávám mu stačit? Co je na mě špatného? Vždyť já se vždycky, v jakékoliv situaci, snažil mu maximálně vyhovět, v čemkoliv. Nikdy jsem neudělal a ani neřekl nic proti němu. Nelhal jsem mu, nic jsem neskrýval. Chtěl jsem pro něj být co nejlepší, aby si se mnou také přál být napořád. Myslel jsem, že se mi to daří. Nebo se mu prostě nelíbím? Mám hnusné vlasy, je nespokojený s mýma očima, nosem? Chybí mi větší svaly nebo pěkný zadek? Nebo mu prostě nevyhovuje náš sex, dělám něco špatně, nelíbí se mu to? Proč mi něco neřekne? Změnil bych pro něj na sobě cokoliv. Co má Sakurada a já ne? Vždyť...vždyť nevyhlíží ani nijak výjimečně. Čím jsem se teda u Takuyi tak propadl? V čem dělám chybu? Do háje, já ho potřebuju! Škubnu, silněji a prudčeji. Okvětní lístek sice znovu upadne, ale zároveň s ním převrhnu celou vázu. Voda se vylije na stůl, postupně teče po desce až ke kraji, ze kterého začne kapat na podlahu. Je mi to jedno. Jen dál pozoruju oškubanou růžičku, která zůstala ležet na stole v rozlité vodě.

Celý den jsem se nehnul z kuchyně. Napůl přemýšlel, napůl jsem byl úplně mimo. Nic jsem nejedl a ani nepil. Neměl jsem sílu na vůbec nic. Voda ze stolu i z podlahy stihla už částečně uschnout. Čím déle jsem tu ale takhle byl, tím více jsem měl pocit, že to byl jenom nějaký sen, že se to vlastně ve skutečnosti nestalo. Věděl jsem ale, že to není pravda, jen jak jsem tu seděl, v tichu daleko ode všeho, nějak jsem celkově otupěl. Po několika hodinách jsem se odhodlal konečně něco udělat - vytáhl jsem z kapsy mobil a najel do kontaktů. Vyhledal jsem Takuyovo jméno a stiskl hovor. Zhluboka jsem se nadechl a telefon dal k uchu. Chvíli jsem čekal, než byl hovor konečně přijmut a z telefonu se ozval jeho lehce zkreslený hlas:
"Yu-chan? Co je, co potřebuješ?"
"Uhm, ahoj," zamumlal jsem, to už se mi ale do očí znovu začaly hrnout slzy. Myslel jsem, že to zvládnu, ale jeho hlas zase otevřel ránu a ozvala se palčivá bolest na prsou. "Mohl bys...mohl bys za mnou přijít?" zkusil jsem jej požádat o něco vyšším hlasem než obvykle, i když jsem se snažil mluvit normálně.
"Děje se něco?" ptal se.
"N-ne, jen tě chci vi-dět," přeskočil mi hlas a vzlykl jsem, načež jsem si rychle přikryl pusu rukou, abych to utlumil, a to už stekly první slzy.
"Yu-chan, ty brečíš?" zněl vcelku zmateně.
"Nebrečím, to se ti je-jenom zdá."
"Co se stalo?" vyzvídal, docela i ustaraně. Jakoby mu na mně doopravdy záleželo. Ale teď už vím, že to není pravda. On už mě nemá rád. Jestli někdy vůbec měl. Roztřeseně jsem se nadechl.
"N-nic. Můžeš teda?"
"No...víš, já mám teď ještě...práci." Aha. Takže je pořád s ním.
"To-to nevadí. Tak...tak si tu práci užij," utrousil jsem lehce kysele, "já jen...chci abys věděl, že tě miluju, i kdyby ty mě už ne."
"Yu-chan?" Neodpověděl jsem mu a zavěsil. Už jsem na to neměl. Mobil jsem prostě pustil na zem, zrovna do oné vody. Ani jsem se nestaral, jestli se mi nějak nepoškodil, jen jsem se jako ve snách zvedl a vydal se do horního patra. Padl jsem na postel, objal polštář a zabořil do něj obličej. Ještě z něj byla cítit Takuyova vůně. A to byla poslední kapka, na to jsem se zase nekontrolovatelně rozbrečel.

"Yu-chan? Yu-chan, kde jsi?" Pomalu jsem otevřel oči a párkrát zamrkal. Pootočil jsem hlavu ke dveřím, ve kterých se o pár sekund později objevil Takuya. "Tady jsi," vydechl a přešel až ke mně. Posadil se na postel. Vztáhl ruku a jemně mě pohladil po vlasech. "Co je dneska s tebou? Co se stalo? A co ta spoušť v kuchyni?" Mlčky jsem se na něj zůstal dívat, snad dobrou půlminutu jsem mu neodpověděl. A ani potom jsem nic neřekl. Jen jsem se prudce vytáhl do sedu a pevně ho objal. Obličej jsem mu zabořil do kůže mezi krk a rameno. "Yuyí, no tak, pověz mi to. Víš přece, že mi můžeš věřit," začal konejšivě a pohladil mě po zádech. Jenže...já už mu asi věřit nemohl. Na jednu stranu jsem měl na něj strašný vztek, ale nemohl jsem říct, že ho třeba nesnáším. Stále jsem jej tak moc miloval a nedokázal jsem si představit bez něj žít. I kdybych měl zůstat tím druhým, až vedle Sakurady. Nic mu neřeknu, protože pak bych jej mohl úplně ztratit. Budu dělat, že o ničem nevím. Třeba...třeba mě neodkopne, třeba ke mně pořád ještě něco málo cítí.
"Miluješ mě?" zeptal jsem se prostě mírně roztřeseně.
"No...ano, samozřejmě, že jo," odpověděl, zřejmě trochu překvapený mou otázkou, "tak povídej, co je?" Zavrtěl jsem hlavou.
"Říkám ti, že nic. Jen...jen mě neopouštěj, prosím."
"Dobře," odsouhlasil snad čím dál tím víc zmateně. Ale já už mu nic víc neřekl. Jen jsem vdechoval jeho vůni a snažil se na nic nemyslet.

Od toho dne jsem se to pokoušel celé smazat. Nešlo to nijak dobře, vlastně se mi onen výjev objevoval v mysli častěji, než bylo vůbec nutné, ale navenek jsem na sobě nedal nic znát. Nesměl jsem teď nic pokazit, chovat se nějak nepříjemně, podrážděně. Musel jsem se snažit Takuyovi ve všem maximálně vyhovět a daleko pečlivě splnit všechna jeho přání, i ta nevyřčená. Potřeboval jsem si jej u sebe vydržet. Třeba...třeba to se Sakuradou bylo jen nějaké krátkodobé zpestření, třeba to nic pořádného neznamená a za chvíli bude zase jen se mnou. To jsem si opakoval pokaždé, když jsem se na něj usmíval a snažil se tvářit bezstarostně. A zřejmě se mi to vedlo, protože se už na nic neptal. Anebo jej to prostě jednoduše nezajímalo.

"Ohayou, Taku-chan. Připravil jsem nám večeři, zkoušel jsem sushi, tak snad jsem to úplně nezkazil," usmíval jsem se na něj, hned jak jsem mu otevřel dveře a pustil jej dovnitř. Nechal jsem ho se vyzout a už jsem přebíral jeho bundu, kterou jsem mu pověsil na věšák v chodbě.
"Ty jsi vařil?" podivil se, "páni, co se stalo?" zasmál se a vydal se do kuchyně.
"Chtěl jsem ti udělat radost, doufám teda, že ti bude aspoň trochu chutnat. Neboj se to kdyžtak vyhodit, pokud to bude fakt odporné. Jen jsem chtěl, aby ses nemusel s ničím štvát ty," pokračoval jsem usměvavě, i když ve skutečnosti jsem se šťastný moc necítil. Ale Takuya za mnou chodil pořád. Sice málo, ale chodil. Pořád jsem měl naději.
"Ty jsi zlatý, Yu-chan, vážně, úžasný." Po téhle větě, která doopravdy působila upřímně, jsem si připadal o něco málo líp. Třeba se fakt vrací kompletně ke mně.
"Děkuju, lásko," odpověděl jsem rozzářeně a políbil ho na tvář. Posadili jsme se naproti sobě ke stolu, kde už bylo všechno skvěle nachystáno k jídlu. První sousto jsem přenechal jemu, aby to ohodnotil.
"No náhodou, není to vůbec špatné," pochválil a hned si dal do úst další sousto.
"Jsem rád, že ti chutná. Dneska si pustíme nějaký film a budeme mít krásný večer, jo?" navrhl jsem, "nebudeš se muset o nic starat, dneska nech všechno na mě." Jen co jsem dořekl, taky jsem ochutnal onen můj kuchařský výtvor. Překvapivě to doopravdy nechutnalo špatně. A to já byl vždycky na vaření rozený antitalent. No jo, co dokáže snaha.
"Jo, určitě to bude fajn," odsouhlasil s přikývnutím. A taky že to fajn bylo. Přesně jak jsem si představoval. Ve vzájemném objetí jsme sledovali nějakou romantickou komedii, přesně ten typ, který se mu líbil. Řekl bych, že se bavil. Po skončení jsme se zůstali na pohovce mazlit a nakonec u mě přespal. Překvapivě se nekonal žádný sex. Ale celý večer byl naprosto krásný. Připadal jsem si jím zase milován, jako předtím. Že by se mi skutečně znovu vracel?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bara-chan Bara-chan | Web | 6. října 2015 v 22:32 | Reagovat

No- no Taku?! T__T Má tak úžasnýho Yuyíka a zahýbá mu?! T__T Chuďátko Yuya... Ale čekala jsem že s ním vyběhne, přece jenom jak mu Takuya zlomil srdce... a ještě k tomu s Dorim... Beztak ho svedl on! Potvora jedna... Ale teda Yuyíka obdivuju, že má tu kuráž mu nic neříct, a že ho i přes to pořád miluje... Jsem moc zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama