Momentálně píšu:
Momentálně cosplayuju.

Uehara-senpai...? 3/3

27. července 2014 v 17:49 | Atashi |  Japan stars - jednorázovky
...



Omyl. Začala škola. Kdo by řekl, že mezi nižší a vyšší střední bude až takový rozdíl? Domů jsem se vracel docela pozdě, s fůrou úkolů a učení, nad kterými jsem seděl většinou do večera. Víkendy taky nedopadaly nejlíp. Ne teda, že bych nikdy neměl vůbec žádný čas, ale pokud nějaké to odpoledne k mání bylo, strávil jsem ho se svými novými spolužáky, abych tu měl alespoň nějaké kamarády. Byli to fajn lidi, ve třídě nebyl snad nikdo, s kým bych si nerozuměl, ale Yuyu nikdo z nich nahradit nemohl. Ne, že bych o to snad stál. On byl pro mě stále nejdůležitější. Nevěděl jsem ale, za co ho mám teď považovat. Jestli pořád jen za nejlepšího kamaráda anebo něco víc.. Jasně, miloval jsem ho a on podle všeho mě, ale vzhledem k tomu, že jsme si to přiznali den před mým odjezdem, náš milenecký vztah se rozhodně nestihl za ten jeden den vybudovat a s vlastně žádným základem by asi nemělo smysl zkoušet nějaký vztah na dálku. Každopádně, jak jsem slíbil, denně jsem mu psal. Anebo volal. Anebo oboje. Rodiče asi nebudou za všechny ty provolané peníze nadšení, ale co už. Za daleko větší problém jsem považoval fakt, že jsme se postupně...začali tak nějak odcizovat. Už jsem se za ním totiž nedostal. Ani jednou. A i mobilní komunikace slábla. A slábla. A slábla a slábla a slábla... až zmizela.

Šest let. Tolik času uplynulo od doby, co jsem ho viděl naposledy. Stalo se něco, v co jsem ani nedoufal. Taková náhoda, která se za život určitě víckrát opakovat už asi nebude. Dostal jsem se do Kuroshitsuji muzikálu jako Grell Sutcliff, pod vidinou toho, že mi to pomůže v kariéře. Nic víc jsem si od toho nesliboval. Jenže víte, kdo si to nakráčel na zkoušku jako Sebastian Michaelis? Yuya! Tohle byl opravdu můj Yuya! Pomalu bych ho ani nepoznal, strašně se změnil. Ještě aby ne, vždyť jsem ho znal jen jako dítě. Teď už mu bylo ale devatenáct. Dokonce byl o nějaké tři centimetry vyšší než já! A...byl snad ještě hezčí než kdy předtím. Zase překvapil, protože já nečekal, že něco takového ještě jde. Jenže ono to celé mělo jeden velký háček. On si mě snad nepamatoval. Ale já se mu nepřipomínal. I tak jsme k sobě však vcelku jednoduše znovu našli cestu. Povahově zůstal totiž snad úplně stejný. Byl samý úsměv, jeden neodolatelnější než druhý, choval se mile, nenuceně, ohleduplně. Jeho hlas jsem opět poslouchal strašně rád, když na zkouškách zpíval, byl jsem jedno ucho. A splnili jsme to, co jsem si před těmi šesti let přál - Red or Black, jenom naše písnička. Za zmínku navíc rozhodně stojí Yuyův herecký um, další věc, která mu šla dokonale. Nikomu bych toho Sebastiana nevěřil tolik jako jemu. Abych řekl pravdu, za dobu, co jsme se neviděli, jsem měl několik vztahů. No ještě aby ne.. Ale teprve teď se mi připomnělo, co to vlastně znamená, cítit motýlky v břiše. Yuya byl asi fakt něčím jedinečný. Myslel jsem si, že kapitola mého života, jejíž název nesl jeho jméno, byla pro mě už dávno uzavřená, ale zase jsem se spletl. Znovu jsem mu totálně propadl. Grellovo zaláskování jsem opravdu nijak zvlášť hrát nemusel.

"Víš, jak ti závidím, že nemusíš skoro celý muzikál držet tak vážný výraz? Já mám strach, že mi to zůstane," zasmál se Yuya, když jsme seděli bokem na vyvýšené plošině, která měla představovat jeviště u nás na zkušebně. Vybrali jsme si zadní, zapadlejší část, potřebovali jsme totiž klid, chtěli jsme se ještě doučit naše texty. Pravda je, že jsme je sice v ruce drželi, ale ani jsme do nich nenahlídli, radši jsme se spolu tak uvolněně bavili.
"To by ale byla škoda," opáčil jsem.
"Myslíš?" pobaveně, ale hlavně široce a tím jeho sice-asi-nevím-o-tom-že-bych-tím-něco-způsoboval-ale-už-tak-podvědomě-se-tě-snažím-dostat-do-kolen-Takuyo stylem se na mě usmíval.
"Jo, myslím," vydechl jsem možná až moc patrně zasněně. Nebylo to jako před šesti lety, kdy jsem si ze začátku lásku k němu ani pořádně nechtěl přiznat, teď jsem si však až moc dobře uvědomoval, co k němu cítím a nebránil jsem se tomu. Zase jsem to ale nechtěl dávat moc najevo, bylo mi jasné, že on určitě netrpí žádným podivným přitahováním k mé osobě, šest let je přece jen šest let.
"Ale stejně teda nevím, jestli jsem neměl zkusit nějakou jinou roli. Ten Sebastian...mám strach, že to pokazím. On je strašně komplikovanej a já s hraním teprve začínám, mám nulové zkušenosti."
"Co blázníš?" vyhrkl jsem okamžitě, "jsi dokonalej Sebastian. Do háje, pokaždé když hraješ, málem na to čumím s otevřenou pusou, jiná role by byla zbytečné plýtvání talentem. A nikoho vhodnějšího by na Sebastiana stejně nenašli...já bych ani jiného nechtěl," prohlásil jsem přesvědčeně a celé to ještě dotvrdil pokýváním hlavou. V jeho další reakci jsem úplně přesně poznal toho mého starého Yuyu - sklopil pohled a začervenal se.
"Nech toho, Taku-chan," zamumlal. A tady si zase můžete povšimnout hlavního rozdílu - Taku-chan. Ne teda, že bych proti tomu něco měl, říkalo mi tak víc lidí a on se k nim prostě přidal, ale...chybělo mi to jeho Uehara-senpai. Jak za mnou vždycky se zářícíma očkama přiběhl a 'Uehara-senpai! Uehara-senpai! Uehara-senpai!'. Tehdy mě asi hodně obdivoval, řekl bych, i když teda stále nechápu, za co vlastně. Ne že bych snad chtěl, aby mě nějak uctíval či co, ale stýskalo se mi po tom, jaký jsme mezi sebou měli úžasný vztah. Chtěl bych to zpátky.
"Ach Sebas-chan, ty jsi tak roztomilej, když se červenáš. Jsi tak...mmm...daleko přitažlivější," zavrněl jsem Grellovým hlasem, o něco se k němu přisunul a položil mu jednu ruku na stehno.
"Baka," otituloval mě s rozpačitým smíchem a mou ruku chtěl odstrčit. Vsadil bych však cokoliv, že než to opravdu udělal, spočinula jeho ruka jen tak, úmyslně, o pár sekund víc, než bylo nutné, na mé.
"Fajn, fajn, Grell se stahuje," zamával jsem jakože v obraně rukama, už jsem se taky smál. Ani o kousek jsem se od Yuyi však už neodsunul.

"Hej já nevím, jestli to zítra dám," přiznal docela vynervovaně Yuya. Seděli jsme spolu v šatně, před zrcadly. Měli jsme už po poslední zkoušce, zítra máme premiéru. Nedivím se mu, že měl trému, přece jen to byla jeho první role a navíc už rovnou hlavní. Já už za sebou nějaké ty představení mám, navíc oproti němu jsem tam prakticky žádný text neměl, takže nebyl důvod se stresovat.
"A proč bys jako neměl? No tak, bude to v klidu, vždyť dneska to bylo bez jediné chybičky. Hraješ perfektně," snažil jsem se ho povzbudit.
"No dobře, ale na zkoušce je to něco úplně jiného než před lidma, navíc, když jich tam na mě bude koukat 800," namítl, "jestli něco pokazím, je to prostě celé v háji, nejde to prostě zahrát znovu."
"Tak si žádnou chybu prostě nepřipouštěj. Chápu tě, ale fakt to zvládneš. Věřím tomu. A ty bys měl taky, jinak to fakt poděláš a zničíš celé představení," ušklíbl jsem se na něj.
"No tak děkuju za podporu," zabrblal ne zrovna dvakrát potěšeně.
"Nemáš zač," sladce jsem se na něj usmál. Věnoval mi jeden téměř až vražedný pohled, i když teda s jeho roztomilým obličejem to ztrácelo ten požadovaný efekt, a navíc mi bylo jasné, že ve skutečnosti na mě naštvaný není. Zvedl se a začal přecházet po místnosti sem a tam, od jedné stěny k druhé.
"Co když to ale fakt zkazím?" ozval se polohlasem po chvilce ticha, které narušovaly jen jeho kroky, jež stále neustávaly.
"Říkám ti, že to nezkazíš, jsi-"
"Ale ne, fakt, Taku-chan," skočil mi do řeči a podíval se na mě, pořád se však nezastavil, "co mám dělat, kdybych fakt něco zkazil? Něco řekl nebo udělal blbě anebo mi vypadl text nebo něco takového? Fakt, poraď mi, budu pak klidnější."
"No, v této situaci prostě musíš zaimprovizovat. Vzhledem k tomu, jak skvěle Sebastiana hraješ, musíš být přece schopný se do něj vžít a děj ti přece úplně nevypadne, tak prostě vymyslíš rychle něco, co se právě hodí."
"Dobře, ale ty si myslíš, že budu schopný hned, ze sekundy na sekundu, ze sebe vypotit nějakou smysluplnou a ještě ke všemu vhodnou větu?"
"Nic jiného ti nezbývá," zasmál jsem se, ale když jsem viděl, jak přestal pochodovat, v obličeji zbledl a zůstal na mě koukat, dodal jsem: "neboj se, ostatní tě v tom určitě nenechají. Kdyby se cokoliv stalo, určitě taky zaimprovizujou a nějak šikovně tě navedou. Třeba já ti přísahám, že kdyby se něco stalo ve scéně se mnou, udělám všechno pro to, abych tě z toho vytáhl, i kdybych to tam měl třeba celé okecat sám," slíbil jsem mu a pousmál se na něj.
"Ale stejně, jestli se kvůli mně podělá celý muzikál..." zamumlal a začal zase přecházet sem a tam. Povzdechl jsem a prohrábl si vlasy.
"Přestaň se tak nervovat, fakt ti to nepomůže, spíš naopak. Navíc, hraje se až zítra."
"To je ale uklidnění," zabrblal ironicky. Zakroutil jsem nad ním hlavou a zůstal jsem ho dál prostě jen pozorovat. Svým způsobem bylo jeho jednání strašně roztomilé, na druhou stranu to ale vypadalo, že se od něj tím stresem snad nakazím i já. Proto jsem se po několika minutách jen nečinného pozorování zvedl a zastoupil mu cestu. Chytil jsem ho za ramena, abych ho úplně zastavil, a zadíval jsem se mu přímo do očí.
"No tak, Yuyo-kun, už se fakt uklidni, zatím se nic nestalo, nic jsi nezkazil a ani nezkazíš, tak se přestaň nervovat a přivolávat to," pověděl jsem natolik vážně, nakolik jsem dokázal.
"Když ono je to těžký. Já bych s tím rád přestal, ale na to prostě nejde přestat myslet. Takovou trému jsem neměl snad ani před svým prvním koncertem."
"Tak...musíš se zkusit nějak zabavit, abys myslel na něco jiného."
"A co mám teda třeba dělat?"
"No já nevím, to si musíš vymyslet ty, co by ti odvedlo pozornost někam jinam."
"A můžu k tomu využít tebe?" zeptal se s takovým nevinným úsměvem. Nějak jsem nevěděl, jak přesně to myslí, jestli se mnou teď chce někam jít nebo co. I tak jsem ale teda přikývl. "Fajn," řekl spokojeně a to už ke mně natáhl krk…a políbil mě. Zůstal jsem jenom zírat jako vyoraná myš a nebyl jsem schopný nic říct, ani když se od mých rtů už odtáhl. Při pohledu do mého vyjeveného obličeje mu pobaveně zacukaly koutky. "Říkal jsi před nedávnem, že už nikoho nemáš, ne? Jestli se to změnilo, omlouvám se," promluvil on.
"Já…jo, ale…Yu-… ty…?" vypadlo ze mě jenom těchto pár slov, kterými jsem vlastně nic neřekl. Zase se tak nevinně usmál, mírně naklonil hlavu na stranu a s pohledem stále upřeným do mých očí řekl větu, která mě naprosto zaskočila, ale potěšila, a myslím, že můj život po ní začne být minimálně na nějakou dobu (i když doufám v navždy) naprosto dokonalý:
"Takže to mám brát tak, že už mě nechcete, Uehara-senpai?"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kya Kya | E-mail | 23. listopadu 2015 v 21:07 | Reagovat

Mc slaďoučký příběh ale jak se loučily i ta jedna slzyčka mi spadla ale ten konec mě rozzářil :-)

2 Bara-chan Bara-chan | Web | 2. září 2016 v 22:11 | Reagovat

Abych pravdu řekla, trochu jsem čekala, že se tak nějak odcizí... přeci jenom dálka a kopa povinností T_T A když to mezi nima nemohlo být předtím silnější... na druhou stranu, aspoň se jim líp překonalo těch 6 let :) Ten konec, jak se znovu setkali byl krásný :33 A hlavně ta Yuyova věta :D Jsem ráda, že to dopadlo dobře :333

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama