Momentálně píšu:
Momentálně cosplayuju.

Uehara-senpai...? 2/3

27. července 2014 v 17:48 | Atashi |  Japan stars - jednorázovky
...



Ke konci ledna jsme zase museli do školy. Mezi námi se nic nijak výrazně nezměnilo, jenže já si postupně začínal uvědomovat, že do konce školního roku už zase tolik času nezbývá. A konec školního roku znamenal můj odchod z této školy. To by až zase taková tragédie nebyla, jenže na vyšší střední jsem měl nastoupit do Tokia. A to zrovna kousek nebyl. Jasně, občas jsem se tu ukázat mohl, ale častěji než jednou do měsíce by to asi fakt nevyšlo. Takže...to už se s Yuyou jako nebudu vídat? Nevím, jestli tohle překousnu. Mám ale snad na výběr? Když já se ho nechci vzdát...

A bylo to tady. Poslední den školního roku. Ať jsem si sebevíc přál, aby to nepřišlo, stejně to nebylo nic platné. Co jsem si taky myslel? Že snad zastavím čas? Ale ono to uteklo až nechutně rychle. Ani nevíte, jak blbě jsem se cítil, když nás učitel propustil s vysvědčením domů. Většina spolužáků to šla někam oslavit - aspoň teda ti, co dopadli dobře, jiní se k nim přidali i když nedopadli zrovna slavně, asi proto, že chtěli ještě strávit nějaký čas s už prakticky bývalými spolužáky- a zvali i mě, jenže já je odmítl. Ostatně už jako vždy. Jediné, na co jsem od rána myslel, byl Yuya. A toho jsem taky potkal na chodbě, vypadalo to, že na mě čekal. Tím líp. Stejně bych ho hledal.
"Tak co, Uehara-senpai? Jak jste dopadl?" vyptával se hned. Opět se usmíval, mě však dnes do smíchu nebylo ani v nejmenším.
"Mohlo být hůř, ale úplně nejlepší to taky není," odpověděl jsem mu a ukázal mu své lehce nadprůměrné vysvědčení.
"Náhodou, dopadl jste dobře," ohodnotil to a sám už mi cpal svůj papír. No...o jeho výsledcích jsem si opravdu mohl nechat jen zdát. Omluvou pro mě ale snad bylo, že on je o dva ročníky níž, tudíž jeho učivo bylo přece jen o něco jednodušší.
"V porovnání s tebou jsem na tom ale fakt bídně," okomentoval jsem to už alespoň s letmým pousmáním a vrátil mu jeho vysvědčení. Pokrčil rameny.
"Když myslíte. Jo a mám tu ještě nějaké věci, zajdete pro ně se mnou? Nechci si je tu přes prázdniny nechávat." Souhlasil jsem, samozřejmě. Chodby už byly prázdné, očividně jsme byli jediní, komu se ve škole chtělo ještě zdržovat. Došli jsme až ke skříňkám. Otevřel tu svou a začal z ní vytahovat nějaké knížky, které si schovával k sobě do tašky. Když však vytahoval nějaké dvě, vypadly mu z rukou a skončily na podlaze. Chtěl jsem mu je zvednout, on se pro ně taky sklonil. Náhodou jsme se oba natáhli po té samé, takže se u ní naše ruce střetly. Nečekal jsem, že se něco takového děje i jinde, než v nějaké romantické slaďárně, ale přesně jako v takovém filmu jsme tak zůstali a naše pohledy se střetly. Ani jeden z nás se nehnul, jen jsme na sebe tak koukali. A to už jsem to prostě nevydržel. Popadl jsem ho za kravatu od jeho školní uniformy a prudce si ho k sobě přitáhnul, abych ho mohl políbit. Hluboce, vcelku uspěchaně, ale přesto opatrně. Nevydržel v dřepu, spadl do sedu, to mi však nijak nevadilo. Zády jsem ho natlačil na skříňky a sám se přesunul blíž k němu. Rukou jsem se zapřel o zem vedle jeho těla, abych na něj snad nespadl. Dál jsem se vpíjel do jeho rtíků. Chutnaly sladčeji, než jsem si snad kdy dokázal představit.
"U-Uehara-senpai?" vypadlo z něj až šokovaně, když jsem se od něj o malý kousíček odtáhl. Byl rozkošně rudý jako rajče. Po svých slovech urychleně upnul zrak do podlahy.
"Miluju tě, Yuyí," zašeptal jsem to, co jsem mu chtěl už takovou dobu říct, a znovu si přivlastnil jeho rty. Neprotestoval. Možná byl až moc v šoku. V mé hlavě však vybuchl pomyslný ohňostroj a asi bych začal i tančit nějaký radostný tanec, kdybych nebyl zaměstnán daleko příjemnější činností, když do polibku tiše, stydlivě zamumlal "j-já vás taky." Konečně jsem pustil jeho kravatu a vpletl mu prsty té ruky do jeho hebkých vlásků. V ten okamžik jsem byl nejšťastnější osoba na světě. A všechno bylo ještě hezčí, když zvedl ruce a objal mě nesměle kolem krku. Jenže ten nádherný pocit moc dlouho nevydržel. Uvědomil jsem si totiž, že už zítra odjíždím do Tokia, abych se tam do začátku školního roku zorientoval. Že dnešek je tedy prakticky poslední den, co s ním jsem. Že jsem udělal strašnou chybu, když jsem mu to neřekl dřív. Že to asi celou dobu cítil stejně. Najednou mi bylo zase tak hrozně smutno. Ale nechtěl jsem ho pustit. Ne. Už nikdy. Přál jsem si tu s ním sedět a líbat ho až do skonání světa. Proč to nebylo možné? Uběhlo několik celých minut, než Yuya uhnul hlavou a tím naše rty rozpojil. I ruce stáhl.
"Asi...asi bysme měli jít, Uehara-senpai," zamumlal pořád tak červený a dělal všechno proto, aby se na mě nemusel podívat.
"Máš pravdu," souhlasil jsem, i když trochu neochotně, a odtáhl se od něj. Pobral jsem knížky, které jsem mu podal, potom co jsem mu pomohl vstát. Schoval si je a zavřel skříňku. "Zvu tě na zmrzlinu," prohlásil jsem s úsměvem, zatímco on stále se sklopenou hlavou čuměl do země. "No tak, Yuyo-kun, podívej se na mě," požádal jsem ho hned potom. Zavrtěl hlavou. "Prosííím."
"Ne, musím být úplně rudej a vypadat jako debil," odůvodnil to. Zasmál jsem se.
"Neblbni. Jsi strašně roztomilej. Snad víc než obvykle, fakt."
"Uhm," vypadlo z něj jenom, snad zčervenal ještě víc, a to už se ke mně ke všemu otočil zády. "Půjdeme, Uehara-senpai?"
"Nikam nejdu, dokud se na mě nepodíváš," kladl jsem si podmínku.
"No tak to tu asi budete stát ještě dlouho," pobaveně se zašklebil. Cukly mi koutky.
"A to bys mě tu jako nechal, jo?" Pokrčil rameny.
"Možná." Odfrkl jsem si.
"Neblázni, to bys mi neudělal."
"Máte pravdu," vydechl rezignovaně a na chvilku se na mě teda podíval. Spokojeně jsem se usmál a políbil ho na tvářičku.
"Tak můžeme jít."

V cukrárně jsem mu koupil místo obyčejné zmrzliny přímo obrovský pohár se šlehačkou. Jenom při pohledu na tu dobrotu mu tak radostně svítily oči, stejně ale pořád mlel něco o tom, že za něj nemám utrácet, že si to zaplatí sám. Stačil však jeden krátký polibek, aby se na jeho tváři zase objevil ruměnec, kouknul do podlahy a všechny protesty byly utnuty. A tak jsme zůstali sedět u venkovního stolku před cukrárnou a cpali se zmrzlinou, šlehačkou a případnými oplatky přidaným k poháru. U toho jsme se vesele bavili o všem možném, jako obvykle. Zaměřoval jsem se na ten jeho úsměv, který byl schopný alespoň dočasně zahnat ten zdrcující pocit, že už se s ním teď kdovíjak dlouho neuvidím.

"Ty peníze vám za to ale stejně dám," začal s tím zase, když jsme opouštěli cukrárnu, oba se třemi celými poháry v sobě.
"Nech toho, pozval jsem tě. Fakt to nechci, je to jenom maličkost," stál jsem si za svým.
"Ale Uehara-senpai-"
"Ne," přerušil jsem ho, "jestli s tím už nepřestaneš, budu naštvanej. Pokud mi to opravdu chceš tolik vrátit, tak mi dej pusu. Věř, že za to budu daleko radši, než za pár jenů." A on doopravdy zastavil přede mnou, prostě si stoupnul na špičky a věnoval mi polibek na tvář. Hned na to zase sklopil pohled, samozřejmě už tradičně s červenými tvářemi, a pomalu pokračoval v cestě dál. S širokým úsměvem jsem ho samozřejmě následoval.

Ani jednomu z nás se dnes nechtělo domů. A tak jsme se rozhodli navštívit naše oblíbené místo - uprostřed parku pod jednou sakurou. Yuya shodil tašku z ramene na zem ke kmenu stromu a už obratně vylezl až do koruny, kde se spokojeně usadil na jedné z větví. Normálně jsem jeho lezecké nadšení nesdílel, ale dnes jsem ho napodobil a vyškrábal se až za ním. Yuya pohupoval nohama ve vzduchu a koukal někam dolů. Působil teď najednou tak zamyšleně, snad až smutně. Měl jsem takový pocit, že už na něj taky začala doléhat ta špatná nálada z mého zítřejšího odjezdu, ale nechtěl jsem nám to dnes ještě zbytečně kazit. Proto, když otevřel pusu k tomu, aby něco řekl, pohotově jsem ho předběhl:
"Zazpívej mi něco," vybídl jsem ho. Tak trochu překvapeně se na mě podíval.
"Teď?"
"Ne, až začne sněžit," odpověděl jsem ironicky. Zasmál se.
"No tak dobře," souhlasil přece jen nakonec, "co vám mám zazpívat?"
"Nevím, co chceš. Já tě prostě jen rád poslouchám." Na to uhnul pohledem zase někam k zemi, pár sekund bylo ticho, pak však doopravdy začal zpívat. Musel jsem se zasmát, když jsem v tom poznal jeden z Pokemon openingů. Zacukaly mu koutky, ale písničku nepřerušil. A já už nijak nereagoval, jen jsem poslouchal. Přece jen, písnička jako písnička. A z jeho úst znělo famózně snad všechno.

Až když už slunce začalo zapadat, teprve jsme opustili naše oblíbené místo. Pořád ještě v dobré náladě.
"Uehara-senpai? Nechtěl byste...totiž...třeba jít dneska ještě do kina nebo tak?" zeptal se trochu nesměle, s pohledem jako dnes skoro pořád upřeným do země, když už jsme tak podvědomě mířili domů. Jeho návrh mě potěšil, hodně. Takže on chtěl ten dnešní den asi taky prodloužit co nejvíc. A tak jsme do půlhodinky byli v budově kina. Vybrali jsme jakýsi akční trhák, nějakou velkolepou novinku. Koupil jsem lístky, i když se to teda zase neobešlo bez jeho námitek. Tentokrát jsem to však okázale ignoroval. Hodně rád bych ho umlčel stejným způsobem jako předtím, ale vzhledem k tomu, kolik lidí bylo kolem, by to asi moc vhodné nebylo. Tak jsem ho prostě jen odtáhl do sálu. Usadili jsme se, on tam pořád něco o tom brblal a do toho si stěžoval, že ho nikdy neposlouchám. Ten jeho uražený výraz byl k nezaplacení. Nezasahoval jsem mu do jeho monologu, který ztichl až se zhasnutím světel a začátkem filmu na plátně. Ruce jsem si opřel o opěrky a do půl minuty už jsem cítil, jak mě za jednu z nich jemně, opatrně vzal. Překvapeně jsem zamrkal, přece jen jsem něco takového vůbec nečekal, ale rozhodně mi to rapidně zvedlo náladu. Že taky o nějaký ten fyzický kontakt stojí. Podíval jsem se na něj, on však upřeně zíral na plátno. Jen jsem se pousmál, stiskl jeho ruku pevněji a taky se zaměřil na film.

"Jak ale ten chlap vyskočil z okna, to by přece nemohl přežít, ne? Bylo to několik metrů vysoko."
"Tak je to film, co bys chtěl?"
"Já nevím, ale mohli to udělat trochu uvěřitelněji, ne?"
"Tak jim tam napiš dopis, ať to stáhnou z kin a natočí to znovu."
"Jasně no, určitě by to kvůli mně udělali."
"A proč by ne?"
Živě jsme diskutovali o právě shlédnutém filmu, když jsme si to už za tmy mířili domů.
"Uehara-senpai, vy jste fakt..." Větu nedopověděl, místo toho nad tím jenom zakroutil pobaveně hlavou.
"No, co jsem? Povídej, to si rád vyslechnu," pobízel jsem ho. Neodpověděl, jen se dál culil. "No tak, říkej, zajímá mě to," pokračoval jsem.
"Nechte to být," odbyl mě jenom, avšak stále s pozvednutými koutky úst.
"Nenechám, když už jsi to nakousl." Nešlo ani tolik o to, že by ta informace byla pro mě snad opravdu nějak životně důležitá, spíš mě jen bavilo ho takhle trápit.
"Jste strašně zvědavej," vyplázl na mě jazyk. A s touto odpovědí jsem se asi už teda měl spokojit.
"Nepovídej. Všiml sis opravdu brzo," s ironickým nádechem jsem pokýval hlavou.
"Náhodou, někdo by si nemusel všimnout vůbec," ohradil se rádoby uraženě.
"A ty si myslíš, že existuje někdo nevšímavější než ty?" popichoval jsem ho dál, samozřejmě to bylo jen z legrace.
"Já a nevšímavý? No spíš to vypadá, že nevšímavý jste tu vy, když mě za ten rok ani pořádně neznáte," vrátil mi to.
"Tak hele hele, nedovoluj si na mě moc. Zapomínáš, kdo je tu starší."
"Takže to mi chcete připsat i zapomnětlivost? No to je od vás teda milé," zašklebil se. Chvilku jsme na sebe jen tak koukali a pak se jako na povel rozesmáli. Smích mě však přešel dřív, než bych vůbec čekal. Stanuli jsme na rozcestí, každý už bydlel jiným směrem. Teď jsme se museli...rozloučit. Den utekl až nechutně rychle. Yuya si situaci už podle všeho uvědomoval taky. Netvářil se teď moc nadšeně a pohled zabodával do chodníku. Tuto chvíli jsem si přál tolik moc oddálit. Tak zoufale moc, že jsem se rozhodl sáhnout po poslední, záložní možnosti. Chtěl jsem s ním ještě být, co to jen šlo. Proto ze mě naprosto spontánně vypadlo:
"Nechceš u nás ještě dneska přespat?" Udiveně ke mně zvedl oči.
"A to by jako šlo? Neodjíždíte náhodou už zítra ráno?"
"To sice jo, ale určitě to nebude problém," ujistil jsem ho. Naši to nezatrhnou...doufám. Vždyť jim ale musí být jasné, že dokud je tu možnost, ještě s ním chci strávit nějaký čas. Ne teda, že by snad věděli, co k němu cítím, ale muselo jim být jasné, že status nejlepšího kamaráda si u mě neohroženě drží. Tak by mi to přece neodepřeli.
"A nemusíte si ještě balit?" ptal se dál.
"To už mám, ráno jenom přihodím pár věcí a je to."
"Já bych ale fakt nerad překážel, určitě-"
"Hele, já tě do ničeho nenutím, jestli nechceš a radši půjdeš domů, klidně to řekni, já se nenaštvu," přerušil jsem jeho další námitku, "já jen...prostě se...snažím se oddálit ten okamžik, kdy se s tebou budu muset rozloučit," zašeptal jsem a tentokrát jsem to byl já, kdo se začal dívat do země.
"Ne, tak to opravdu není!" vyhrkl okamžitě, "samozřejmě, že nejradši ze všeho budu ještě s váma, jen jsem fakt nechtěl být nějak na obtíž. Já teda napíšu mamce, už by mi stejně každou chvilku volala, kde jsem tak dlouho. Určitě jí to nebude vadit." Usmál jsem se na něj a on teda vyhrabal mobil, do kterého chvilku něco ťukal, než ho zase schoval, zaměřil se na mě a pousmál se. "Tak jdem teda k vám."

Naši proti návštěvě opravdu nic neměli, za což jsem byl opravdu rád, a tak jsem si Yuyu odvedl bez jakýchkoliv větších problémů až k sobě do pokoje. Lehčí komplikace sice nastaly, maminka totiž nutně potřebovala vidět vysvědčení nás obou, po dvou minutách hodnocení nám však naštěstí konečně dala pokoj, když jsme odmítli jakékoliv odměny (Yuya zřejmě ze slušnosti a já proto, aby nás už nechala a zbytečně se tohle ztrácení dnes skutečně drahocenného času neprotahovalo). A tak jsme byli teda zase sami. Tak nějak jsem počítal s tím, že už ke mně do pokoje nikdo nevleze. Shodil jsem si tašku z ramene a ne zrovna opatrně ji "odložil" ke stolu, Yuya mě napodobil. Jeho jednání však narozdíl od toho mého skutečně jemné bylo.
"Nepustíme si nějaký film?" navrhl jsem jeden z možných způsobů zábavy na nadcházející chvíle.
"A nebyli jsme na jednom před hodinkou a půl?" zasmál se.
"A jo no, máš pravdu, nějak jsem to vypustil," zacukaly mi koutky. V jeho přítomnosti očividně neumím zrovna skvěle myslet.
"Ale jestli se chcete podívat ještě na něco, nemám s tím problém."
"Ne, v pohodě, dneska jsem asi jen prostě nějak mimo," zasmál jsem se tentokrát i já, "co bys teda chtěl dělat?" zeptal jsem se ho.
"Nevím, je mi to jedno," pokrčil rameny. Usadil jsem se na svou postel, Yuya však prostě zůstal postávat tak metr a půl přede mnou. Občas přešlápl z jedné nohy na druhou, působil snad i trochu nervózně nebo možná nerozhodně.
"Pojď sem," pobídl jsem ho a natáhl k němu ruku. Podíval se na mě, vzal mě za ni a přistoupil blíž. Já si ho však rovnou stáhl na klín, čelem k sobě. Zblízka jsem se mu díval do očí. Bylo pro mě překvapením, že neuhnul pohledem, jako to dnes dělal celý den, rozhodně jsem si však nehodlal stěžovat. "To tu hodláš být celou dobu v té kravatě?" prolomil jsem najednou ticho s pousmáním.
"Vždyť vy ji máte taky, Uehara-senpai," upozornil mě, taktéž s pozvednutými koutky.
"No jo, máš pravdu," uznal jsem a nacvičeným pohybem ji jednoduše rozvázal, načež jsem ji prostě odložil na postel vedle sebe. A to samé, i když trochu zpomaleněji, jsem provedl i s Yuyovou kravatou. "Miluju tě," zopakoval jsem mu naprosto upřímné tento svůj ranní výrok a jemně ho pohladil po tváři. Neodpověděl. Ale obličejem se přiblížil k tomu mému a zavřel oči. Pochopil jsem to jako výzvu, tak jsem neváhal a políbil ho. Po pár sekundách mě objal kolem krku a poposedl si tak, aby mi byl ještě blíž. Začal jsem ho něžně hladit po zádech. Připadal jsem si...tak nadpozemsky. Měl jsem tu teď toho anděla bez křídel jen a jen pro sebe. Miloval jsem ho. A on miloval mě. Mohlo se dít snad něco krásnějšího? Všechno zlé přestalo existovat. Jakoby se nic nemělo pokazit a my takhle měli zůstat navěky.
Po nějakých dvou minutách mi ta jeho košile však začala více než vadit. Ruce jsem tedy přesunul dopředu a začal jsem mu ji pomalu, neuspěchaně rozepínat, knoflíček po knoflíčku. Jako bych si snad rozbaloval nějaký úžasný narozeninový dárek. Až na to, že Yuya byl daleko dokonalejší, než všechny dárky dohromady. Užuž jsem mu chtěl ten kus látky shodit z ramen, ale zastavilo mě, když mi do rtů zamumlal "Uehara-senpai". Neznělo to úplně protestně, ale pochopil jsem, že asi nechce, abych zacházel nějak dál. A vůbec, sám ani nevím, jak daleko jsem se chtěl vlastně dostat. Ale je mi jasný, že na něj nemůžu nijak tlačit. Vždyť jsme se tak nějak dali dohromady dneska ráno. A navíc, je mu teprve třináct. Jenže...když ne dnes, tak kdy? Je to poslední den. Ne, Takuyo, o tomhle ani neuvažuj! Nemysli na to. Buď vděčný za to, co máš. Přece jen, už takhle bys měl být naprosto spokojený, k tomuto jste se nemuseli vůbec dostat.
I přesto jsem mu onu košili malinko rozhrnul a dlaněmi si začal mapovat celou plochu jeho hrudníku a bříška. Zachvěl se, ale nic nenamítal a tomuto se podvolil. Dál jsem si tedy vychutnával kontakt s jeho hebkou kůží, aniž bych se snad rozhodl odpojit se od jeho rtů. Byl to on, kdo toto naše propojení přerušil, nemohl jsem se mu ale divit, taky jsem se už potřeboval pořádně nadechnout. Na to jsem ho tedy už přetáhl do lehu na záda na postel a sám jsem zůstal nad ním. Začal jsem si ho se zájmem prohlížet, nejdřív teda jen obličej, na který bych se nevynadíval, ani kdybych se na něj snad měl koukat po zbytek života, pak jsem mu však tak nenápadně ještě o malinko víc rozhalil košili. Aspoň částečně jsem si chtěl prohlédnout jeho tělo, i to si detailně zapsat do paměti. Pod mým zkoumavým pohledem zase malinko zčervenal.
"Jsi překrásný," vydechl jsem snad až učarovaně. Jak se dalo čekat, červeň na jeho tvářích byla zase o něco patrnější. A díval se někam do boku. Políbil jsem ho na čelo. "Jak to děláš, že jsi tak strašně roztomilý?" Pořádné odpovědi jsem se nedočkal, jen tak pro sebe něco zabrblal, asi něco v tom stylu, že roztomilý není, jak ho tak znám. Další minutku pak bylo ticho, ale to mi ani v nejmenších nevadilo.
"Uehara-senpai? Obejmete mě, prosím?" požádal najednou. Usmál jsem se, slovní odpověď jsem mu nedal, ale místo toho okamžitě vyhověl: lehl jsem si vedle něj a natiskl si jeho tělo k sobě. Zabořil mi obličej mezi rameno a krk. Netrvalo ale dlouho a já poznal, že se začal malinko třást. Zaslechl jsem potlačované, tlumené vzlyknutí a ucítil, že látka mé košile v místech, kde měl obličej, začala být mokrá. On...brečel? Ale...ale proč? Tohle ne. Tohle se nemělo dít. Nesměl brečet, nesměl být smutný. Prostě ne. Můj život se klidně může zhroutit v základech, ale můj Yuya musí navždy zůstat šťastný, usměvavý a veselý!
"Yuyí...proč brečíš?" Provedl jsem mu snad něco? Udělal jsem něco, co nechtěl, co se mu nelíbilo? Zachoval jsem se k němu snad nějak neohleduplně? Nespěchal jsem na něj třeba moc?
"Bu-bude se mi p-o vás stýskat, U-Uehara-senpai," zašeptal roztřeseně. Přitiskl jsem si ho k sobě pevněji. Na jednu stranu se mi ulevilo, že za to nemohlo mé dnešní jednání, na druhou jsem měl ale chuť rozbrečet se taky. Můj odjezd mě teď bolel stokrát víc, když jsem viděl, jak moc je z toho smutný i on.
"Taky se mi po tobě bude stýskat," zašeptal jsem a políbil ho do vlasů, "ale neplakej, prosím," požádal jsem ho, "není to přece konec světa. Můžeme si psát a volat. A pokusím se za tebou přijet, kdykoliv, kdy to jen trochu půjde."
"S-slibujete?" zakňoural pořád plačtivě a popotáhl.
"Slibuju," potvrdil jsem mu. On se ale ne a ne uklidnit. Každý jeho vzlyk mě zabolel, ono to přece jen i tak bylo kvůli mně. Neměl jsem si vybírat školu až v Tokiu, mohl jsem zůstat tady, s Yuyou, a všechno by bylo hezčí a jednodušší. No jo...ale mohl jsem tušit, že to mezi námi takhle dopadne? Teď už s tím nic neudělám. "Prosím, už klid, Yuyí. Nechci, abys plakal. Bolí mě to," zamumlal jsem mu se rty u ucha, aby to slyšel.
"P-pardon, když o-ono t-o nejde," vzlykl a přitiskl se ke mně blíž. Tiše jsem povzdechl, zabořil mu tvář do vlasů a začal ho konejšivě hladit po zádech. A tak jsme tam takhle leželi snad další půlhodinu, bez jediného slova. Nechal jsem ho vybrečet se, sám jsem měl na krajíčku. Naštěstí jsem to ale zvládl přemoct, pochybuju, že by mu ještě navíc moje slzy nějak pomohly.
"Už dobrý?" zeptal jsem se tiše, když to vypadalo, že se konečně uklidnil. Mírně přikývl, nic však neřekl a pozici ani v nejmenším nezměnil, takže jsem se mu do obličeje podívat nemohl. Chtěl jsem začít nějaké veselejší téma, abysme odvedli myšlenky někam jinam, nějakým příjemnějším směrem, ale nic vhodného mě nenapadalo.
"Že...že na mě nezapomenete, Uehara-senpai?" zeptal se najednou potichu.
"Co je to za otázku?" Nechápal jsem, kde na takovou blbost přišel. Zapomenout? Na něj? To přece ani nešlo.
"No...budete mít novou školu, kolem bude spoustu nových zajímavých lidí a tak...prostě se začnete bavit s dalšíma a mě úplně vypustíte, protože od sebe budeme daleko, uvidíme se málokdy, třeba vůbec, no a...a takhle."
"Slíbil jsem ti přece už, že ti budu psát a volat a přijedu za tebou při každé příležitosti, ne?"
"No to sice ano, ale-"
"Tak vidíš. Nevymýšlej žádné špatné scénáře, mobil ti bude zvonit tak často, až ti to brzo poleze krkem a radši si ho budeš vypínat," prohlásil jsem lehce pobaveně. A to už ke mně Yuya konečně zase zvedl svůj pohled.
"Spíš budu ten mobil každých pět minut kontrolovat, jestli tam třeba není nová zpráva a jen se zapomnělo ozvat vyzvánění." I přesto, že měl od pláče pořád zarudlá očíčka a na lících byly patrné zasychající stopy slz, na jeho rtech se usídlilo pousmání. Už jen za to jsem byl rád. "Mám vás moc rád, Uehara-senpai," vydechl a stisknul mě pevně v objetí.
"Vždyť já tebe taky," odpověděl jsem mu tuto samozřejmost a jednou rukou mu prohrábl vlásky. Po jeho slovech mi bylo zase o něco málo líp.

Povídali jsme si spolu skoro celou noc. Řešili jsme potom zase už nějaká běžnější témata, ještě jsme měli pár připomínek k dnes zhlédnutému filmu, dodatečně jsme zanadávali na učitele u určitých předmětů, co nám to dali na tom vysvědčení za známky (i když teda někteří naši spolužáci samozřejmě dopadli daleko, daleko, ale opravdu daleko hůř), a probrali nejnovější díl Naruta, který jsme shodou okolností viděli oba, i když ani jeden z nás toto anime aktivně nesledoval. Zabalili jsme to až kolem půl páté ráno, kdy se ke mně Yuya se zazíváním stulil jako koťátko. I já už jsem byl unavený, navíc bude dnešek poměrně složitý, takže proti spánku jsem nic nenamítal.

"Tak...tak se tam mějte krásně, Uehara-senpai. Přeju hodně štěstí a šťastnou cestu." O čtyři hodiny později, tedy v půl deváté ráno, jsme se už opravdu oficiálně loučili. Yuya se vybrečel už včera, i když jsem viděl, že teď má taky co dělat, aby mu znovu nezačaly téct slzičky. Nebyl jsem na tom o moc líp, ale vší silou vůle jsem se to snažil udržet, stejně jako včera večer. Teď to bylo ale o mnohem těžší, kvůli tomu nezlomnému faktu, že nám opravdu zbývaly jen minutky. Opakoval jsem si ale pořád dokola, že před ním prostě brečet nemůžu, až budu sám, tak se můžu klidně postavit na hlavu a pak přejít celý pokoj tam a zpátky po rukou, načež praštit hlavou do zdi, podlahy a stolu, ale teď musím být prostě v klidu.
"Děkuju," usmál jsem se na něj, "ale nemluv takhle, já se určitě ještě brzo ukážu. Třeba ještě tyhle prázdniny," pověděl jsem optimisticky. To už se mi ale hodil kolem krku. Přitiskl jsem si ho k sobě. Opravdu mi bude chybět. Teď mě navíc tak mrzelo, že jsem se mu nevyznal dřív. Jeho objetí pro mě bylo zatím tak neokoukané a to jsem se ho měl teď vzdát? Život není fér.
"Miluju vás, Uehara-senpai," vydechl tiše a stoupnul si na špičky, aby mě mohl políbit na tvář. Potom se odtáhl, rychle sebral svoji tašku a prostě zmizel, než jsem já stihl cokoliv udělat. Bylo sice dobře, že tu nezůstal až úplně do odjezdu, to emocionální mávání už bych asi fakt nezvládl. Ale nemusel mi přece utéct až tak rychle...

A tak jsem se přestěhoval do Tokia. Dalo práci si zvyknout na až takhle velké město plné tolika lidí, aspoň trochu se tam zorientovat a naučit se cestu k mé nové škole, ale zvládl jsem to překvapivě rychle. Ke konci prázdnin jsem se tedy mohl jet ještě podívat za Yuyou, využil jsem příležitosti, jak jsem slíbil. Strávili jsme spolu úžasný den v parku, na našem oblíbeném místě, jako bych stále bydlel tam jako donedávna a nic se nezměnilo. I v podvečer, když jsem musel jet zpátky, loučení proběhlo daleko uvolněněji, než předtím. To bylo asi tím, že jsme oba měli dobrý pocit z toho, že jsem se opravdu ukázal, že teda i tak spolu budeme moct být i docela často.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bara-chan Bara-chan | Web | 2. září 2016 v 22:08 | Reagovat

Je to krásnýý :33 To u Takuyi doma bylo tak cuteee~ :333 Taková romantika, škoda jen, že Takuya musel tak daleko T_T A že se mezi nima nestačilo vlastně nic pořádně odehrát (tím nemyslím yaoi :D spíš vybudovat si mezi sebou větší vztah), když se dali dohromady den před jeho odjezdem...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama