Momentálně píšu:
Momentálně cosplayuju.

Uehara senpai...? 1/3

27. července 2014 v 17:47 | Atashi |  Japan stars - jednorázovky
Shounen ai, Uehara Takuya/Matsushita Yuya.

Původní datum zveřejnění: 21. února 2014





"Uehara-senpai!" I přesto, že na chodbě vládl obvyklý přestávkový ruch, slyšel jsem to zcela jasně. Zastavil jsem a ohlédl se. Davy starších studentů se prodíral dvanáctiletý kluk a hnal se přímo ke mně. Kdo jiný by to taky byl, že? Jenom on mě takhle oslovoval. Široce se usmíval, očividně měl opravdu dobrou náladu. Zastavil přede mnou a chvilku popadal dech po svém běžeckém výkonu. Ono navíc dostat se bez úhony skrz všechny ty studenty není zrovna nejjednodušší. "Děkuju mockrát, Uehara-senpai! Díky vám mám nejlepší projekt z ročníku!" uklonil se, hned se však zase narovnal a veselýma očima sledoval můj obličej.
"Gratuluju. Rád jsem ti pomohl. Ale myslím, že bys to zvládl i sám," usmál jsem se na něj. Celý zářil. Nevím proč, ale zvedl mi náladu jen ten fakt, že je šťastný. Dnešní úmorné školní dopoledne bylo hned o něco hezčí.
"No to nevím, kdybyste mi neporadil, asi bych to ani nebyl schopný dokončit." Než jsem mu stihnul cokoliv odpovědět, ozval se zvonek. "Tak já letím na hodinu, mějte se!" věnoval mi ještě jeden úsměv a už běžel zpátky.
"Ty taky," oplatil jsem mu, i když to už možná ani neslyšel. Otočil jsem se zpět na své spolužáky, kteří na mě trpělivě čekali. A teď se pobaveně šklebili, jako vždycky.
"To za tebou to děcko pořád dolízá?"
"Nedolízá, pomohl jsem mu s projektem, tak mi přišel poděkovat. Je na tom něco špatnýho?" zamračil jsem se na ně, když jsme se vydali taktéž do naší učebny.
"A to tě jako baví se s ním zahazovat? Proč ho prostě nepošleš do háje?" Neodpověděl jsem jim. Na toto téma jsem se s nimi skutečně bavit nechtěl.

Yuya. Matsushita Yuya. Byl o dva ročníky níž, letos teprve nastoupil na školu. Nebyl děcko, jak o něm moji kamarádi věčně prohlašovali. Vždyť mě je čtrnáct, jemu dvanáct, to zase tak velký rozdíl není. Hned první den se tu v tom labyrintu chodeb chudák ztratil, tak jsem mu pomohl najít třídu a další přestávku ho tu trochu provedl, aby získal aspoň základní přehled. Od té doby za mnou věčně chodil. Ale já si nestěžoval. Neotravoval mě, jak si nejspíš moji drazí vrstevníci mysleli. Považoval jsem ho za kamaráda. Bylo mi s ním fajn.

Seděl jsem v parku pod stromem, o jehož kmen jsem se zády opíral, a pozoroval Yuyu, který mi tu právě předváděl své nové taneční číslo. Miloval tanec. Věčně si vymýšlel nové a nové kroky, jeho kreativita byla až neuvěřitelná. Všechno to do sebe skvěle zapadalo a on to uměl podat přímo famózně. Měl na tohle skutečně talent. Přece jen, kdyby ne, nebyl by na taneční škole a my se nikdy nepoznali. A to by mi docela i vadilo. Rád jsem s ním trávil čas. Často se mi, zrovna jako dnes, chlubil se svými novými kreacemi, vždycky potřeboval vědět, co si o tom myslím, jakoby snad můj názor byl pro něj to nejdůležitější v celém vesmíru. Líbilo se mi sledovat ten jeho roztomile soustředěný výraz, jak dělal všechno proto, aby se nepohnul ani o milimetr špatně a nezkazil tak efekt celého vystoupení. Vždycky se tak strašně snažil. Zajímalo by mě, jestli to bylo kvůli mně anebo to takhle měl pokaždé. Hlodal ve mně totiž takový pocit, jako bych byl pro něj už od začátku něco extra. Nebo že bych si to jenom namlouval?
Udělal poslední otočku a v ten okamžik doprovodná hudba, kterou pouštěl z mobilu, skončila. Zvedl přístroj z trávy a vypnul přehrávání, už totiž začalo hrát zase něco jiného. Pak přihopsal až ke mně a posadil se u mých nohou, zatímco já mu tleskal.
"Tak co vy na to, Uehara-senpai?" Už zase se tak dokonale usmíval. Jak to jenom dělal? Věčně sršel dobrou náladou. Vždy mě jí dokázal nakazit.
"Myslíš, že bys mě to mohl naučit?" Vyvalil na mě oči.
"Vy byste chtěl?"
"Tak jinak bych se asi neptal, ne?" zasmál jsem se. "Působí to fakt skvěle. Možná bych to, třeba s menšími obměnami, využil u zkoušek, pokud bys mi to teda dovolil. A jestli to teda nechceš použít někdy ty. Protože bys s tím fakt uspěl. Aspoň co si já myslím."
"Jasně, klidně to můžete použít! Já si vymyslím něco jiného, nemám s tím problém, jestli se vám tohle líbí, můžete si to nechat. Budu jenom moc rád." Tvářil se čím dál tím šťastněji. To o moje uznání skutečně tolik stál?
"Fajn, tak mi ukaž, jak na to," pobídnul jsem ho a zvedl se.
"Hai!" vyskočil na nohy a zasalutoval. Na to se rozesmál a udělal pár kroků zase víc do prostoru. Ten kluk mě doopravdy pořád strašně udivoval. Nechápal jsem, jak se může pořád tak smát. Znal jsem ho už pár měsíců a ještě jsem ho snad ani jednou neviděl se doopravdy mračit. Ale líbilo se mi to. Byl úplně jiný, než třeba moji spolužáci. Ti se vždycky chovali tak strojeně, snažili se působit jako největší frajeři. On ne. Nepokoušel se chovat nějak nepřirozeně, aby se mi zavděčil. Byl prostě sám sebou.
Udělal jsem pár kroků k němu, abych se dostal dál od toho stromu, který by mi v tanci značně překážel. "Dobře, takže začíná to tak, že…"

Za pár dní jsem ten tanec uměl už bezchybně. Teda, v Yuyově podání to samozřejmě pořád působilo líp, ale všechny kroky bych zvládl, i kdyby mě někdo ve tři ráno probudil. Skutečně se mi to ale líbilo, tak jsme se s Yuyou rozhodli, že to ještě upravíme do verze pro dva. Ať se nám to trochu prolíná, když to prostě budeme jenom tančit vedle sebe, nebude to stát za to, takhle to bude lepší. A tak jsme jednou po škole zakotvili u nás na zahradě. Bylo docela horko, nebe bez mráčku. Taky nám začínal květen, nebylo se čemu divit.
"Počkej, myslím, že bude vypadat líp, když tu ruku takhle zvedneš a já-" povídal jsem, zatímco jsem ho vzal za zápěstí a ruku mu podle svých představ zvedal, pohledem jsem přitom snad jen na ubohou sekundu zalétl k jeho obličeji…a jinam už jsem se nepodíval. Zamrzl jsem uprostřed pohybu a úplně mi vypadlo, co že jsem to chtěl dál říct. Vlastně jsem úplně zapomněl, že jsem něco vůbec říkal. Zíral jsem mu do těch zářících hnědých očíček a v ten okamžik jsem měl nepopsatelnou chuť ho prostě políbit. Jeho rty jsem měl nadosah. Stáli jsme u sebe tak blízko. Jen se trochu naklonit a…
"Uehara-senpai?" vypadlo z něj polohlasně takovým udiveným, nechápavým tónem. Zamrkal jsem a uvědomil jsem si, že jsem se k jeho obličeji skutečně víc přiblížil. Pustil jsem ho a rychle od něj odstoupil.
"Uhm…promiň," zamumlal jsem potichu a kouknul se bokem, "nedáme si pauzu?" navrhl jsem.
"Dobře," odsouhlasil to, ale pořád se na mě tak díval. Zřejmě chtěl vědět, co se najednou stalo, a nechápal, co to mělo být. Jenže v tom byl ten problém. Já to totiž nechápal taky.
"Zajdu nám pro pití," řekl jsem lehce chraplavým tónem a na to už rychle zmizel v domě. Potřeboval jsem se aspoň na chvilku vypařit.

Stál jsem v kuchyni opřený o linku a bezcílně koukal na vodu tekoucí z kohoutku ve dřezu. Nevím už, jak dlouho, ale hlavou mi myšlenky vířit nepřestávaly. Netušil jsem, co to do mě vjelo. Fakt jsem ho chtěl políbit? Doopravdy? Ale...ale proč? Vždyť...Yuya je...je to Yuya. O dva roky mladší věčně veselý kluk...to je právě to. Kluk. Tak proč jsem sakra chtěl udělat něco takového?! Opláchl jsem si obličej, nijak jsem si ho však následně neusušil, takže jsem měl zanedlouho tričko skoro celé mokré. Bylo mi to ale jedno. Musel jsem se vrátit za Yuyou, už mu určitě přišlo divné, kde tak dlouho jsem. Natáhl jsem se do skříňky pro dvě skleničky.
"Uehara-senpai?" ozvalo se za mnou. Lekl jsem se, až se mi málem povedlo upustit ty sklenice. Rychle jsem je raději položil na linku a otočil se. "Já... Provedl jsem něco?" ptal se polohlasně Yuya postávající u dveří do místnosti. Nedíval se na mě, radši zkoumal podlahu někde bokem.
"Ne, ne, samozřejmě, že ne," ujišťoval jsem ho, u čehož jsem se donutil nasadit alespoň letmý úsměv.
"Tak...co se stalo?" zvedl ke mně konečně oči, naše pohledy se setkaly. To už jsem ale radši uhnul zase já. Bál jsem se, co by se mohlo stát, kdybych se na něj dál takhle díval. Teď nás sice dělilo pár metrů, ale přece jenom...
"Nic, nic se nestalo. Neboj se, všechno je fajn," zamumlal jsem. Udělal ke mně pár kroků, stále se však nepřiblížil víc než na metr a půl.
"Jestli mě tu už nechcete, klidně půjdu. Stačí říct."
"Zůstaň!" vyhrkl jsem okamžitě bez jakéhokoliv přemýšlení a znovu po něm střelil pohledem, "ehm...totiž...pokud chceš, byl bych rád, kdybys zůstal, stejně bych se tu nudil," zamumlal jsem a otočil se k lince zase čelem.
"Dobře," souhlasil, a aniž bych se na něj díval, měl jsem před očima ten jeho úsměv, o kterém mi bylo jasné, že jej zase nasadil. Nalil jsem džus do skleniček a jednu z nich mu podal.
"Děkuju," řekl jen a trochu tekutiny upil. Napodobil jsem ho, já do sebe však obrátil skoro všechen obsah sklenice. Stále jsem si připadal tak trochu mimo...

"Uehara-senpai, půjdem dneska zase zkoušet ten tanec?" zjevil se najednou vedle mě Yuya. Stál jsem na školním dvoře opřený o zídku a vlastně jsem se docela nudil, takže jsem byl rád, že sem přišel.
"Máš dneska čas? Já bych nic na práci mít neměl, takže jsem pro."
"Super," šťastně se zazubil, "vy končíte dnes o půl třetí, že? Počkám na vás před školou." Kývnul jsem na znamení souhlasu.
"A kam půjdeme dneska?" informoval jsem se ještě. Pokrčil rameny.
"Jak vám to bude vyhovovat. K vám, k nám, nebo klidně do parku, mě je to jedno."
"U vás už jsem dlouho nebyl," řekl jsem s úsměvem.
"Domluveno," odsouhlasil to, "jo a mám vymyšlený, jak by se to ještě dalo upravit. Snad to bude stát za to."
"Určitě jo. Je to přece jen především tvůj tanec, až na nějakou tu maličkost jsi ho celý vytvořil ty, takže pochybuju, že bys snad teď měl špatný nápad."
"Hele, prcku, mohl bys nám Takuyu taky aspoň na chvilku nechat. Není od tebe hezký si ho pořád takto přivlastňovat." Moji spolužáci se tu objevili jako duchové. Ach jo, abych řekl pravdu, zbytek přestávky bych radši strávil s Yuyou.
"A co po mě teď chcete?" zeptal jsem se jich lehce otráveně.
"Jak co po tobě chceme? Jsme kámoši, ne? Tak zase trochu pokecat, nemusíš se tu pořád vybavovat jen s ním." Obrátil jsem oči v sloup, Yuyovi jsem však věnoval alespoň letmý úsměv.
"Uvidíme se teda po škole, jo?" Nechtěl jsem, aby šel pryč, ale rozhovor s ním bych si za přítomnosti mých vrstevníků nijak neužil. A on už vůbec ne.
"Dobře. Tak zatím," pousmál se na mě a už teda odcházel. Nebyl ten typ, co by se urazil. Teda, alespoň jsem v to doufal.
"To se s ním fakt taháš ještě i odpoledne? Já bych ho měl plný zuby, jen co bych ho zahlídl. Jsi až moc milej, Takuyo, prostě mu už řekni, ať si najde někoho jiného, komu se bude věčně srát do života."
"Nechte ho už na pokoji, co vám udělal?" vražedně jsem se na ně zadíval. Vadilo mi čím dál víc, když o Yuyovi někdo, kdokoliv, mluvil špatně.
"Hele, my ti jenom radíme, že by ses ho mohl zbavit. S takovou se s ním budeš muset otravovat až do konce školy. Když mu jasně ukážeš, že ti vadí, přestane ho to za chvilku bavit."
"Tak si ty svoje rady strčte někam, já o ně nestojím." Dal jsem ruce do kapes a prostě odpochodoval pryč. Mám pocit, že je už za kamarády ani nepovažuju. A to jsem si s nimi první dva roky tady rozuměl nejvíc.

Školní dny nikdy nebyly úplně nejveselejší, ten dnešní však začal obzvlášť špatně. Nešlo mi ani tak o blbou známku z japonštiny, kterou jsem vyfasoval hned první hodinu, jako o to, co bylo následující přestávku. Přecházel jsem jako obvykle s partou spolužáků do jiné učebny, na chodbě jsem po cestě potkal Yuyu. Pozdravil jsem ho, s úsměvem, jako vždy, jenže on jen smutně sklopil hlavu a prostě mě obešel. Nic. Nedočkal jsem se toho veselého výrazu, který mi vždycky zlepšil náladu. Otočil jsem se a chtěl se vydat za ním.
"Yu-" plánoval jsem na něj zavolat, ale to už mě přerušili moji "kamarádi":
"Hlavně za ním už neloz, konečně ti dá pokoj, tak si to nepokaž."
"Počkat...co jste mu napovídali?!" Měl jsem chuť jim tady všem do jednoho vrazit.
"Tobě snad vadí, že už nebude dolejzat?"
"Kdo vám vůbec dal právo mu něco říkat?! Kdybych se s ním snad nechtěl bavit, tak se s ním bavit nebudu! A vy do toho přestaňte pořád kecat!"
"Vždyť je to jen blbý prvák, co na něm vidíš? Je ubohej, nikdo se s ním nechce bavit a tak prostě běhá jako ocásek věčně za tebou, protože ty nemáš to srdce poslat ho někam."
"Sklapněte už sakra! Jediné, co o něm víte, je, jak se jmenuje a kolik mu je, tak si na něj přestaňte furt otvírat hubu!" rozkřikl jsem se na ně vztekle.
"Ty už jsi z něj ale taky úplně mimo, nezdá se ti? To je samé "Ne, nemůžu s váma, jdeme s Yuyou-kun zkoušet jedno taneční číslo." nebo "Yuya-kun potřebuje pomoct s úkolem, s váma půjdu ven jindy.", no prostě Yuya-kun tohle, Yuya-kun tamto, Yuya-kun támhleto. Začínáš jím být jako posedlý. Nezabouchl ses do něj třeba?" Po posledních slovech se z jejich strany spustila salva smíchu.
"Kreténi," ulevil jsem si na jejich adresu a rychle se vydal pryč. Jejich poslední slova mi však stále zněla v hlavě. Že bych se do něj fakt zabouchl? Ale ne, to...to je přece blbost.

Aspoň že se to stalo dneska, úterý bylo jediný den v týdnu, kdy jsme s Yuyou končili stejně. Rychle jsem si se zvoněním pobral věci a už stepoval před východem ze školy. Zanedlouho se objevil i on, společně s nějakým spolužákem, se kterým byl zabrán do očividně veselé diskuze. Tak hezky se smál...
"Yuyo-kun, máš na mě prosím chvilku?" oslovil jsem ho, když už byl skoro u mě. Ohlédl se mým směrem a zase se zatvářil tak sklesle, jako předtím. Začal jsem se cítit provinile, i když jsem vlastně za vůbec nic nemohl.
"Jo, jasně," souhlasil, i když ne zrovna nadšeně, něco prohodil k tomu klukovi a šel se mnou kousek stranou.
"Hele, já...nevím, co ti napovídali, ale-"
"Měl jste mi říct, že vám vadím, nechodil bych za váma," přerušil mě mumlavě se sklopenýma očima.
"Neblbni, věř, že ty jsi ten poslední, kdo by mi vadit mohl."
"Já to pochopím, Uehara-senpai. Nechci vás otravovat." Nevypadal ani, že by byl snad naštvaný nebo uražený, spíš jenom zničený. Působil jako odkopnuté, nechtěné štěňátko. Přál jsem si ho teď prostě obejmout a začít utěšovat. Ale to by asi bylo trochu divný...
"No právě že vůbec nic nechápeš. Já tě mám r-, teda, jako, jsi skvělej, je s tebou sranda a nevidím jedinou věc, kterou bys mě snad otravoval, takže... vážně, ať už ti řekli cokoliv, určitě to byli naprosté kraviny. Nevím, proč to, že se s tebou bavím, pořád tolik řeší," dokončil jsem svůj vyčerpávající proslov a vyčkával jeho reakci. Nic neřekl. Ale to pousmání jsem moc dobře viděl! "No tak, nenech se prosit," řekl jsem už méně vážně než svá předchozí slova. Cukly mu koutky. "Nebo budu smutnej," nasadil jsem psí oči.
"Půjdete se mnou na oběd, Uehara-senpai?" Teď jsem se konečně mohl zase nechat nakazit tím jeho širokým úsměvem. Tohle byl ten můj Yuya, kterého tolik...počkat, můj? A kterého tolik co? No nic, radši to pro teď nechám být. Mám hlad.

Byl jsem rád, že se to zase hned spravilo a on se na mě smál jako předtím. Spolužáci si taky dali odchod a už se o Yuyovi přestali jakkoliv zmiňovat. Ono to ale možná bylo tím, že já se s nimi už skoro nebavil. Přestávky a i skoro všechna odpoledne jsem trávil s Yuyou, protože...fakt mi s ním bylo krásně. Stále mi však v hlavě zněla ta otázka "Nezabouchl ses do něj třeba?" Sice to nebylo řečeno vážně, ale nemohl jsem se toho zbavit. Snad by mě to jinak ani nenapadlo, jenže jak mě něco nutilo nad tím pořád přemýšlet, začal jsem si uvědomovat, že je to víc než možné. Vysvětlovalo by to, proč jsem si v poslední době stále častěji přál ho obejmout, chytit za ruku anebo ho alespoň pohladit po vlasech nebo se ho jinak prostě dotknout. Nejradši jsem mu koukal do těch jiskřících oček, středem vesmíru pro mě byl ten jeho úsměv, bez kterého už jsem si den ani neuměl představit. Kdykoliv, kdy ho něco rozesmutnilo, moje nálada také klesla na bod mrazu. A jeho hlas...zpěvák byl snad ještě lepší než tanečník. O výškách, které uměl vyzpívat, si většina lidí mohla nechat jen zdát. Když jsem seděl u něj v pokoji a on si zkoušel do školy jednu písničku, neexistovalo pro mě nic jiného, než ten andělský hlas a narůžovělé rtíky, které jsem hypnotizoval pohledem. Mohl bych takhle zůstat klidně donekonečna, vůbec by mi to nevadilo.

Druhá třetina školního roku byla za námi, začal tedy nový kalendářní a ve škole nám dali volno. Přes prázdniny jsme se ale samozřejmě vídali dál a já se stále více utvrzoval v tom, že jsem se do něj asi skutečně zamiloval. Asi určitě. Nemohl jsem mu to ale říct, vždyť to bylo...divný. Ať jsem se na to díval z jakéhokoliv úhlu, nedošel jsem k jinému závěru. A rozhodně jsem se mu nechtěl něčím takovým znechutit. Pozitivní reakce bych se totiž určitě nedočkal.

Když už utekly skoro celé dva týdny, kdy jsme nemusely brzo vstávat, dostal jsem od Yuyi skvělou, ba přímo úžasnou nabídku. Pozval mě k sobě domů, na přespání. Že prý by tam byl jinak sám, rodina se sbalila a kamsi na noc vypadla, tak že by se jenom nudil. Samozřejmě, že jsem nadšeně souhlasil. Nemyslete si teď však o mně nic špatnýho, já neměl v plánu na něj nic zkoušet. Prostě jsem byl rád, že s ním můžu trávit ještě víc času, než normálně. Takže jsem se k němu nasáčkoval už brzo po obědě, nevypadal ale, že by mu to nějak vadilo, tak si snad nemusím nic vyčítat. Odpoledne jsme strávili jako obvykle - zpěvem a tancem. Oboje nás strašně bavilo, navíc, jak jsem před nedávnem zjistil, naše hlasy dohromady nezní opravdu vůbec špatně. Až jednou budeme nejslavnější hvězdy celého Japonska, jak si už dobrých pár měsíců plánujeme, musíme spolu bezpodmínečně něco nazpívat. Samozřejmě jsme však to odpoledne poslouchali i naše oblíbené umělce, o kterých jsme živě diskutovali, občas se i docela dlouho přeli, než jeden z nás teda nakonec povolil. A většinou jsem to teda býval já. Dokud se ještě tvářil uraženě, cukaly mi koutky a nemohl jsem se vynadívat na to, jak byl roztomilý, když však jeho argumenty pod váhou těch mých přestaly mít jakýkoliv účinek, vypadal smutněji a smutněji, tak jsem byl nakonec prostě nucen ustoupit. Už jenom proto, že jsem ho prostě potřeboval vidět se zase usmívat. Ten den však uběhl strašně rychle, brzo už slunce nemilosrdně zapadalo. Čas večeře. Měli jsme kari. Líp už se dnešek snad ani vyvinout nemohl. Zjistil jsem, že máme s Yuyou stejné oblíbené jídlo, načež jsem nedokázal potlačit tu myšlenku "jsme si souzeni". Nahlas jsem samozřejmě nic neřekl, ještě to tak, už jenom to, že mě něco takového jenom napadlo, mě docela vyděsilo. Jako bych byl snad nějaká zaláskovaná puberťačka.

Když skončil muzikál, na který jsme se dívali, u jehož sledování jsem měl snad už tradičně nutkání alespoň obejmout Yuyu kolem ramen a přitisknout ho k sobě, se zvedl, protáhl se a zazíval.
"Nepůjdem si už lehnout?" navrhl. Pokrčil jsem rameny.
"Jo, klidně můžem."
"Fajn, tak já si zatím skočím pro matračku a nějaké peřiny, vy už se tu zatím uvelebte, jak je libo."
"Počkej, to chceš spát na zemi?"
"No," potvrdil mi to.
"To je blbost, zajdu si pro ty věci já. Kde je najdu?" ptal jsem se, zatímco jsem se taky zvedal.
"Ne, vy hlavně nikam nechoďte," zastavil mě, "nemohl bych přece nechat hosta spát na zemi na nějaké staré matračce."
"Nemůžu si přece dovolit ti takhle okupovat postel," namítl jsem.
"Jednou to přežiju," usmál se na mě.
"Ale já ne."
"Jestli se okamžitě nepřestanete hádat, urazím se a dneska s váma už nepromluvím," začal mi tak dětinsky vyhrožovat, u čehož se zase zatvářil uraženě, tentokrát to však přehrával a očividně to nemyslel smrtelně vážně, například vzhledem k až přehnaně nafouklým tvářičkám. Nezapomněl ale samozřejmě ani založit ruce na prsou a začít podupávat nohou. Zasmál jsem se, když jsem ho takhle viděl. Tak rozkošný...
"Tak si sem lehněme oba," vypadlo ze mě, než jsem se stihl zarazit, "ta postel přece není malá, v pohodě se oba vlezem," dopověděl jsem to už teda, když jsem to načal. Přísahal bych, že jsem na jeho tváři zahlédl nepatrný ruměnec, když sklopil oči a rozpačitě trhnul rameny.
"No...tak jo, klidně můžem." Jeho souhlas mě překvapil, samozřejmě však ne negativně.
"Tak pojď," pobídl jsem ho s širokým úsměvem. Sedl jsem si zpátky a přesunul se až ke zdi, abych mu udělal místo, kde jsem teda ulehl. Yuya šel mezitím zhasnout, pak už ale přicupital k posteli a položil se vedle mě.
"Dobrou noc, Uehara-senpai," zašeptal a zavřel očka.
"Dobrou."

Abych řekl pravdu, na tuhle část jsem se těšil nejvíc z celého přespávání u něj. Mě se totiž rozhodně teď spát v žádném případě nechtělo. Nepředpokládal jsem sice, že u něj budu až takhle blízko, stěžovat si ale určitě nebudu. Hlavu jsem si podpíral rukou a ležel na boku, čelem k němu. V místnosti sice bylo zhasnuto, ale oknem dovnitř tlumeně pronikalo světlo lamp a i měsíce, i přes zatažené žaluzie, takže ve vzniklém šeru jsem neměl nejmenší problém vesele pozorovat Yuyův andělský obličej. Ležel na zádech, hrudník se mu pravidelně nadzvedal. Očíčka zavřená, tvář, do které mu padalo pár pramínků jeho černých vlásků, uvolněná. Nečekal jsem, že by snad mohl být ještě roztomilejší než obvykle, povedlo se mu to však s přehledem překonat. Nemohl jsem se vynadívat. Skutečně jako andílek. Nemůžu si pomoct, holt ho musím takhle pořád přirovnávat. Výstižněji už to totiž nejde. Potřeboval jsem se ho teď aspoň letmo dotknout, vždyť to nikomu neublíží. Pomalu jsem k němu tedy vztáhl ruku a odhrnul mu vlásky z čela. Hned jsem ale zase ucuknul, zavrtěl se totiž, trochu nakrčil obočí a něco zamumlal, avšak naštěstí podle všeho stále ze spaní. Otočil se ke mně zády, na bok. Zacukaly mi koutky. Tohle si beru osobně. Ale tak co už. Asi bych se mohl jít opravdu taky prospat. Jenže...tato příležitost se třeba už víckrát nenaskytne. Měl bych jí využít, co to jen jde. Přisunul jsem se tedy opatrně až těsně k němu, jednou rukou ho objal kolem pasu a jemně natisknul na svoje tělo. Obličej jsem mu zabořil do vlasů a nasál jejich opojnou vůni. Bylo mi najednou tak strašně krásně. Ten pocit, že ho mám u sebe takhle blízko. Jeho. Mého Yuyíka. Sny se mi začaly plnit. Jen škoda, že on mi tohle neopětuje. Zítra ráno mu kdyžtak řeknu, že jsem se tak musel přesunout ve spánku.

Možná ten plán ani nebyl potřeba, probudil jsem se jako první. Jenže já ho prostě nechtěl pustit. Tak jsem tam s ním takhle ležel i dál a jen jsem ho pozoroval. Bylo světlo, viděl jsem ho teď tedy jasněji. Spinkat ho už asi dlouho znovu neuvidím, kdo ví, jestli vůbec ještě někdy. Chtěl jsem si teda tento obraz vrýt co nejpřesněji do paměti. Nevím, kolik času jsem tam prostě jen tak proležel, než se trochu zavrtěl a začal otvírat oči. Já ty své naopak rychle zavřel a snažil se co nejdůvěryhodněji předstírat, že pořád ještě spím. Neodtáhl jsem se od něj ani o kousek, takže jsem cítil, že se vytáhl do sedu a zůstal tak. Tipuju, že na mě teď nechápavě koukal. Naopak jsem však nechápal já, když ulehl zpátky, tentokrát ale čelem ke mně, přitiskl se na mě pevněji, a tvář mi zabořil do trička v oblasti hrudníku. Nic jsem neřekl a ani neudělal. Jen jsem se samovolně spokojeně pousmál.

Zůstali jsme tam takto ležet snad víc než další hodinu. Něco mi říkalo, že on už taky znovu neusnul. Zajímalo by mě, jestli věděl on o mně, že už jsem dlouho nespal. Ale i kdyby... Rozhodně to nevypadalo, že by byl snad proti. To už by se přece dávno zvedl a odešel, ne? Po nějaké té době se však skutečně znovu zavrtěl a pomalu se posadil. Rozhodl jsem se teda, že už taky skončím s touhle šaškárnou. Otevřel jsem oči a hned jsem se střetnul s jeho pohledem. Snažil jsem se působit co nejvíc rozespale, pro jistotu.
"Dobré ráno," pousmál jsem se na něj a stáhl jsem z něj ruku, což jsem se rozhodl nijak nekomentovat, pokud na to nezavede řeč on sám.
"Dobré ráno, Uehara-senpai," zamumlal se sklopenýma očima a prohrábl si vlásky, postřehl jsem i lehkou červeň na jeho tvářích. Než jsem stihl říct cokoliv dalšího, rychle se vyhrabal zpod přikrývky a udělal pár kroků od postele. "Anooo," začal svým oblíbeným citoslovcem, které používal poměrně často, a u kterého jsem se vždycky musel usmát, jako teď, protože to znělo pokaždé tak strašně sladce, "půjdeme se nasnídat?"
"Tak jo," odsouhlasil jsem jeho návrh a sám jsem se tedy zvednul z vyhřátých peřin. Dnešek by mohl být ještě zajímavý.

Nebyl. Nebo dobře, tohle by asi byla blbost říct, vzhledem k tomu, že snad nebylo možné, abych se v Yuyově přítomnosti nebavil, ale...popravdě jsem začal čím dál tím víc doufat v nějaký ten fyzický kontakt. Objetí, chycení za ruku... Vždyť byl snad i pro, když se ráno vzbudil a já ho objímal. Ale nic. Nepřicházelo to. Nenaskytla se jediná příležitost. Trochu mě to mrzelo, ale snažil jsem se donutit s tím přestat. No tak, vždyť s ním přece nic mít nemůžu! Je to Yuya..
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elis Sutsliff Elis Sutsliff | 29. července 2014 v 20:39 | Reagovat

:D...to je povedený :DD..:) hlavně rozkošný :DDD není to vůbec špatný :) zatím jsem četla jen pár povídek od kámošek..ale ty vedeš! :D :)

2 Bara-chan Bara-chan | Web | 2. září 2016 v 22:00 | Reagovat

Yuya je hrozně roztomilý, jak je takový slušný, pořád se k němu chová tak uctivě... :33 Je zlatý :33 A Takkun taky, že ho neodbyl :) :33 Za to ti jeho "kamarádi" mě na**ali :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama