Momentálně píšu:
Momentálně cosplayuju.

Střípek naděje 2/2

27. července 2014 v 17:53 | Atashi |  Japan stars - jednorázovky
...



"Ahoj, Taku-chan. Tak je to tady," vcházím s těmito slovy do onoho pokoje s číslem 316 a jménem 'Uehara Takuya' na kartičce, odkud nemizí už přes čtvrt roku, "jsou Vánoce." Vždycky jsem měl tento svátek hrozně rád, mám dnes tedy o něco lepší náladu. O malinko. Minimálně se mi tedy alespoň bude líp udržovat úsměv, třebaže trochu strojený. Za oknem se snáší sněhové vločky. Všichni se radují. Přece jen, tady sníh až zase tak běžný není. A na tak hezké datum to navíc vyšlo. Nádhera. "Škoda, že nemůžeme jít postavit sněhuláka," řeknu, zatímco se automaticky posadím na židli u postele a stisknu ruku svého přítele. Jako každý den. "Ale to nevadí, půjdeme jindy, jo? Hned co to bude možné. A bude to největší a nejhezčí sněhulák v celém Tokiu! Snad teda bude dost sněhu. Zrovna závěje tam nejsou, ale no tak, tebe to nefascinuje?" zeptám se a zadívám se ven přes sklo. Na okenní tabuli je nalepeno pár velkých, krásných sněhových vloček, které postupně tají vlivem tepla z místnosti, a už v podobě kapek stékají po skle. Venku, před nemocnicí, je stejně rušno jako obvykle, auta jezdí sem a tam, kolem však pobíhají děti radující se ze sněhové nadílky a mladé páry se vodí za ruku, trávíc šťastně spolu Vánoce. Alespoň někomu to vychází… "Mám tu pro tebe ten dárek. No, vlastně tím přilepším částečně i sobě, ale co už," zacukají mi koutky a zalovím volnou rukou v kapse u bundy, ze které vytáhnu dvě letenky. "jak jsem sliboval, poletíme do té Ameriky. Všechno je zařízené, včetně hotelu v San Franciscu. Domluvil jsem to ale celé až na dvacátého června, abys měl šanci se do té doby dát kompletně do pořádku. Takže tam vlastně budeme na tvé narozeniny. Ale neboj se, samozřejmě, tohle je jen vánoční dárek, k narozkám ti něco velkolepého ještě pořídím, třeba až tam. V Americe je strašně moc úžasných věcí, určitě nebudeš litovat, až se tam podíváme. Kdybysme ale jeli někdy v tuto dobu, asi by tě tam trefil šlak. Santa na každém kroku," zasměju se, "ale třeba by sis na ně zvyknul. A pak bysme mohli mít ty mé vysněné Vánoce! Fajn, takže je rozhodnuto, příští Vánoce jedeme taky do Ameriky. A ty další budeme mít tady, ale v americkém stylu! No…a dneska? Dneska tu budu s tebou. A budu doufat ve vánoční zázrak."

Vážně jsem věřil. Doufal jsem, že když byly ty Vánoce, opravdu se probudí. Ale…dnes je 31. prosince a já tu sedím zase. Všechno je úplně beze změny. Nový rok by se měl trávit s rodinou, se svými blízkými. Měl jsem být teď s mámou, s babičkou…dokonce Ueharovi mě zvali k sobě. Pár kamarádů chtělo, abych s nimi někam šel, všechny jsem ale musel odmítnout. Nějak mi přijde správné být tu s ním i dnes. Přece jen…on je pro mě nejbližší osobou. Je pro mě vším. Ví o mně každičký sebemíň podstatný detail. Umí mě rozesmát kdykoliv to potřebuju. Můžu se mu svěřit s čímkoliv, co mě trápí. Je tady pro mě. Vždycky mě schová před celým světem ve své náruči a opakuje mi, že se to časem spraví. A já mu věřím, v jakékoliv situaci. Nemůžu jinak. I kdyby povídal sebevětší blbost, jeho slova by pro mě byla stále něčím snad až posvátným. Za tolik moc věcí jsem mu tak strašně vděčný. Za oknem už nevidím vločky. Sníh stihl za těch pár dnů skoro úplně zmizet. Loňskou zimu třeba nebyl vůbec. Na nebi teď létají světýlka všech barev. Rozprsknou se v jiskřičky a vytvoří krásnou podívanou. Je to už celý rok, co jsem ohňostroje viděl naposledy.
"Taky ti přijde, že se tenhle rok strašně táhl? Mám pocit, jakoby to byla celá věčnost, co jsme spolu…"

Seděli na zahradě, v trávě na dece. I přesto, že byl už pozdní večer uprostřed zimy, teplota byla natolik vysoko, aby si vystačili prostě s mikinami a nebylo jim chladno. Cpali se brambůrky, několik prázdných sáčků už leželo poházených kolem nich. Yuya teď snědl poslední kousek a obal vzal do rukou. Zmuchlal ho do kuličky a tu hodil po Takuyovi, s přesnou trefou doprostřed čela, čemuž se začal následně vesele smát.
"Sto bodů pro Matsushitu Yuyu za přesný zásah!" okomentoval si až s nevídanou radostí jen z takovéto blbosti, "dorovná Uehara Takuya skóre?" Jmenovaný se zasmál s ním a natáhl se k němu. Na čelo mu vtisknul jemný polibek. "Tisíc bodů pro Ueharu Takuyu za nápaditost provedení," vydechl Yuya a zaculil se, "teď už nemám šanci. Myslím, že hra skončila. A teď - cena pro vítěze!" zahlásil a na to ho políbil. Dlouze, neuspěchaně, něžně.
"Mhm, budeme hrát ještě něco? Takovéhle odměny bych si totiž nechal líbit," zavrněl Takuya spokojeně s přivřenýma očima.
"No jestli chceš...a jestli něco vymyslíš. Ale to až zítra, skočím pro to šampaňské, za chvilku bude půlnoc," usmál se Yuya a vyskočil na nohy. Na dvě minutky zmizel v domě, potom se však vrátil se dvěma skleničkami a otevřenou láhví slíbeného nápoje. "Tady," podal svému příteli jednu ze sklenic, zatímco si sedal zpátky, a do obou jim nalil šampaňské.
"Bacha, už je to tady!" upozornil Takuya s pohledem upřeným na display mobilu, kde odbíhaly poslední vteřiny do půlnoci. "Pět, čtyři, tři, dva, jedna-"
"Kanpai!" vyhrkli zároveň a přiťukli si skleničkami, z kterých se následně napili. Na nebi se doslova rozpršely ohňostroje, létal jeden za druhým.
"Šťastný Nový rok, Yu-chan."
"Šťastný Nový rok, Taku-chan." Jejich rty se následně spojily. Jak na Nový rok, tak po celý rok..

"…a zůstali jsme tam takhle snad do čtyř do rána, spát jsme nakonec nešli vůbec. Snad hodinku z toho jsme tam ale myslím byli jen tak, úplně potichu. Prostě sis tam lehl, hlavu mi položil do klína.. Hladil jsem tě po vlasech a jen jsme sledovali ohňostroje. Škoda, že to dneska nevidíš, je to letos opravdu krásná podívaná. No nevadí. Třeba příští rok budou ještě hezčí. To už budeme zase spolu sedět u tebe na zahradě a koukat. Určitě jo."

"Ahoj, Taku-chan. Dnes jsem myslel, že se sem za tebou ani nedostanu. Myslel jsem, že takhle hrůzostrašné bouřky zuří jenom v létě, ne v půlce března," začnu rovnou se svým příchodem a sundám ze sebe mokrou mikinu, kterou přehodím přes opěradlo židle, na níž vždycky sedávám, "jako tehdy, vzpomínáš si? V červenci minulý rok. Šli jsme si na zmrzlinu a projít se do parku, ale zaskočila nás ta bouřka, tak jsme museli…"

"Myslíš, že to stihnem?"
"No nevím, nevím, se podívej na to nebe. Počítám, že do pěti minut začne lít."
"To by se ještě dalo, kdybysme si pohnuli, u tebe budem snad i včas. To bys ale musel trochu přidat do kroku, víš, Taku-chan?"
"Ty taky nejdeš zrovna nejrychlejc."
"Protože se ti přizpůsobuju, jinak bych byl už dávno tam."
Zatímco však vedli tuto diskuzi, z nebe stihnulo spadnout pár malých, neškodných kapiček a několikrát se varovně zablesklo, což však ti dva ani nezaregistrovali. Teď se však nebe zničehonic snad doslova roztrhlo, začaly z něj padat celé provazce studené vody. A to nebylo nic příjemného, vzhledem k tomu, že na sobě měli jen trička s krátkým rukávem a kraťasy, takže si nemohli dát ani kapuci.
"Hej, Taku-chan, sraz před barákem!" houkl mladší dostatečně nahlas, aby jej bylo slyšet i přes tříštění vody o zem a rozběhl se.
"Yu-chan! No tak, Yu-chan! Baka, počkej na mě!" křikl a hned se rozběhl za ním. Netrvalo to až tak dlouho, než se mu ho povedlo dohnat, a pak ho chytil za ruku, aby se mu už tak jednoduše nevzdálil. Už ale nikdo z nich nic neříkal, stejně by se přes stále hlasitější a častější hřmění neslyšeli. Dostali se na konec ulice a přebíhali silnici, kde se jen taktak vyhnuli právě jedoucímu autu. A pak už zbýval jen dvouminutový sprint rovně, dokud se nedostali až pod stříšku před Takuyovy dveře, kam už na ně ta ledová sprcha nemohla. Mokré vlasy se jim lepily na obličej, stejně jako vodou ztěžklé oblečení na tělo. Kapalo z nich. Vydýchávali se po rychlém běhu.
"Jsem celý promrzlý, potřebuju zahřát," zakňučel Yuya a natahoval ruce ke svému příteli pro objetí.
"To si nezasloužíš. Za to, jak ses mi pokusil utéct, nic nebude."
"Táků-chán, prosíím. Já už budu dneska hodný. A připravím večeři!"
"Stejně jsem ledový jako ty, takže ti to nijak nepomůže."
"A to je tak špatné, že tě chci prostě obejmout?" zeptal se a upřel na Takuyu štěněčí pohled. Starší se pousmál.
"Samozřejmě, že ne. Mám tě moc rád," vydechl a konečně si svého přítele k sobě pevně přitiskl. Yuya si opřel hlavu o jeho rameno a spokojeně, s pousmáním, povzdechl. Zůstali tam takto mlčky stát snad dobré tři minuty.
"Fakt je mi zima. Dáme si teď horkou vanu, co ty na to?" navrhl polohlasem Yuya, ale svého společníka stále nepustil.
"Nejsem proti," odsouhlasil Takuya a políbil ho do vlasů. Jednou rukou začal hledat v kapse klíče, aby mohl odemknout. Vešli dovnitř, zuli se a rovnou zamířili do koupelny. Takuya hned začal napouštět vanu, zatímco se začali zbavovat promočeného oblečení.

"…ale mně to stejně zlikvidovalo mobil a tys měl pak zápal plic. Dva týdny jsem se o tebe musel starat. Ne teda, že by mi to vadilo, ale nebyl jsi zrovna moc poslušný pacient,"ušklíbnu se, "pořád jsi říkal, že se na to mám vykašlat, že se o sebe můžeš postarat sám, že je to dobrý, a že bych měl jít domů, než to od tebe taky chytnu. Samozřejmě jsem tě neposlechl, že jo, když jsem viděl, že ti dělá problém si sám dojít i na záchod. A teď se o tebe budu taky starat. Hned jak se probudíš, vezmu si tě k sobě domů a budu kolem tebe pořád skákat. Splním ti jakékoliv přání. I když je mi jasné, jak tě znám, že zase nic chtít nebudeš, maximálně tak to, abych si sednul a nic nedělal." Za okny dnes také zuří bouře. Nelije tolik jako tehdy, za to nebe je osvícenou elektrickými výboji skoro pořád, a má slova k Takuyovi i zde, v budově, jsou skoro přehlušeny hromobitím zvenčí. Jsem nervóznější než kdykoliv jindy. Protože hrozí výpadek elektřiny. Jasně, nemocnice mají záložní zdroje, ale i jediná vteřina selhání přístrojů může způsobit Takuyovu smrt a nemilosrdně rozdupat veškeré naděje, které si už víc než půl roku snažím držet. Prosím, nesmí se nic pokazit. Ať se mi vrátí.

Posledních pár dní působím jako zombie. Anebo naprogramovaný robot. Všechno dělám jakoby automaticky, nad ničím pořádně nepřemýšlím. Nevím, nezvládám to. Vláčím se dnem, nijak ho nevnímám. Padám únavou, ale když se v pozdní večer konečně dostanu domů do postele, stejně nemůžu spát. Všehovšudy se přes noc prospím zhruba čtyři hodinky, což výhra moc není. Už to prostě nedávám. Je 22. května 2014. 9 měsíců a 4 dny, co je můj život tak strašně stereotypní. Každým dnem postrádám jeho důvod čím dál tím víc. Nic mě nebaví, do všeho ztrácím chuť. Jediné, proč jsem se ještě zoufalstvím nevrhl z mostu, je ten střípek naděje, který se ve mně stále drží. Že tu už tak dlouho nesedím zbytečně, neudržuji ten s každou vteřinou falešnější úsměv pro nic za nic, že pořád nepovídám ty kraviny bezdůvodně. Jsem na tom ale už hodně bledě. Začínám pochybovat. Jasně, už od začátku se občas objevila myšlenka stylu, že to nemá smysl, že mi Takuya nakonec doopravdy umře. Hned jsem ji zapudil. Ale teď…přemýšlím nad tím čím dál tím častěji. Vkrádá se mi to do snů. Ale divíte se mi? Vždyť už to trvá tak dlouho. Je vůbec šance? I přesto, přes všechny mé narůstající pochyby, hned po otevření dveří od pokoje 316 nasadím ten úsměv. Rádoby bezstarostný, jakoby se nic nedělo. Snažím se, i když to jde čím dál tím hůř. Ale já musím. Pro něj.
"Ahoj, Taku-chan." Už je rutinou, že jej zdravím takhle. Ani jednou jsem neřekl při svém příchodu nic jiného. Stejně jako pokaždé přejdu až k jeho posteli, posadím se na židli a beru jej za ruku, kterou jemně stisknu. Výrazně, ale ne až přehnaně, že by jej to mělo bolet. Kdyby teda něco doopravdy cítil… "Páni, já netuším, co ti mám dneska povídat. No, ale pozítří mám narozeniny. To bys mohl vědět. Protože já chci dárek! A jestli ho nedostanu, budu naštvaný." Nasadím rádoby uražený výraz. Nevím, proč se pořád obtěžuji s mimikou, když to nemá smysl, dělám to už ale spíš tak automaticky. "Ne, dělám si srandu. Nepotřebuju nic. Miluju tě, Taku-chan, s žádný dárkem si-"
"Yu-chan.."
Zmlknu. Srdce mi vynechá úder. Pootevřená pusa a vytřeštěné oči. Zůstávám zírat Takuyovi do obličeje. Jeho rty…se skutečně pohnuly?
"T-Taku-chan?" šeptnu nevěřícně. Zdálo se mi to snad? Přeju si tolik moc tohle slyšet, až už jsou to jen pouhé slyšiny? Ne. Chvějí se mu víčka. On…otevírá oči? Zmateně ke mně otočí hlavu a sleduje mě. Rukama se zapře o matraci a pokouší se posadit se. Slzy mi tečou. Nemůžu uvěřit. Zázrak. Smilování. Vrhnu se mu kolem krku. Tisknu ho k sobě tak pevně, že ho to možná může až bolet. Ale to si neuvědomuju. Nikdy v životě jsem nebyl tolik šťastný.
"Kdo jsi? Ty jsi ten, co mě pořád volal zpátky?"

Můžu konečně klidně dýchat, bez tak šíleného strachu od něj, cítím, jakoby z mého těla spadl obrovský, těžký balvan, drtící mou duši. Komplikacím se to však nevyhnulo. Vypadá to sice, že i po takové dlouhé době vyvázl bez větších následků. Minimálně než by se dalo čekat. Jen jediná věc. Amnézie. Vůbec nic si nepamatuje. Neví, kdo je nebo kdo jsem já. Nepoznává svou rodinu ani kamarády. Ale může to být jen dočasný stav. A já vím, že bude. Protože…on řekl mé jméno. Když se probudil, řekl mé jméno. A i kdyby se čirou náhodou něco pokazilo, nevadí. Překonali jsme spolu tohle, teď zvládneme cokoliv. Vím to. Přinejhorším mu pomůžu si na všechno zase vzpomenout. Vyjde to, jsem o tom přesvědčený jako o ničem. Dnes mě za ním však nechtějí pustit. Říkají, že mám jít domů. Přesto zůstávám sedět na nemocniční chodbě a trpělivě čekám. Tahají ho už od včerejška po všemožných vyšetřeních, aby zjistili, jestli je kromě jeho paměti vše v normě. Teprve, až když je tma, mi sestra přijde říct, že je sice jinak naprosto v pořádku, ale už za ním nesmím, že musí spát a že mám teda přijít zítra. Potlačím námitku, že teď spal víc než tři čtvrtě roku, ale dobře. Je to pro něj asi to nejlepší. Vydávám se tedy zpátky domů. Snažím se usnout, aby už tu bylo konečně zítřejší ráno. Jenže je to snad horší než kdykoliv předtím. Polovinu noci prochodím po domě sem a tam. Strašně se těším, až jej uvidím. Uslyším jeho hlas. I kdyby to bylo znovu to zmatené "kdo jsi?", nevadilo by mi to. Hlavní je, že prostě žije. Bez přístrojů. Žije. Usínám až kolem páté ranní.

Taky to podle toho potom vypadá. Protože mi někdo stojí u dveří a zvoní, kdežto já ještě pořád vyspávám. Hrabu se však hned z postele. Je osm, už jsem měl být dávno u Takuyi. Scházím dolů. Otevírám dveře. Doteď ještě napůl zavřené oči znovu třeštím.
"Všechno nejlepší, Yu-chan." Usmívá se na mě. Stojí prostě přede mnou, jakoby nic. V rukou drží kytici lilií, kterou mi podává. Vypadá stejně krásně jako předtím. Vyhublejší a bledší než před rokem, ale pořád je to on.
"Zdáš se mi?" ptám se. Potřebuju se ujistit. Zasměje se.
"Ne, neboj. Jen co mi řekli, kolikátého je, podepsal jsem jim revers. Omlouvám se, že mám jenom ty kytky. Když ty jsi toho pro mě udělal tolik. Nebýt tebe, nejsem tady. Slyšel jsem tvůj hlas, tak jsem se za ním vrátil. Vážně, moc děkuju. Já…nevím, co by sis přál. Řekni si."
"Obejmi mě, prosím. A už mě nepouštěj. Nikdy."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bara-chan Bara-chan | Web | 30. srpna 2015 v 20:59 | Reagovat

Owwwwwwwwwwwwww~ V takový konec jsem doufala, a bála se, že nepřijde... ještěže se Taku-chan probudil :'333

2 Kya Kya | E-mail | 23. listopadu 2015 v 21:12 | Reagovat

Ještě že přišel šťastný konec už jen ta představa že by se Takuya neprobudil...Ne na to nesmím myslet on se probudil a vyšel z toho tak romantický příběh :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama