Momentálně píšu:
Momentálně cosplayuju.

Střípek naděje 1/2

27. července 2014 v 17:53 | Atashi |  Japan stars - jednorázovky
Shounen ai, Uehara Takuya/Matsushita Yuya.

Původní datum zveřejnění - 24. května 2014 (psáno Yuyovi k 24. narozeninám)

P.S.: Vím, že konec je poměrně nereálný, ale já to prostě přesně takhle chtěla.



Už je to skoro měsíc, co dennodenně navštěvuju místní budovu nemocnice. Pokaždé mě přivítají ty samé bílé stěny, ten samý pach desinfekce a to samé pípání přístrojů v pokoji číslo 316. Bez přemýšlení, naprosto automaticky, procházím naučenou cestu až k těmto dveřím na jednotce intenzivní péče. Lehce vezmu za kliku, bez hlesu vklouznu dovnitř a stejně tiše za sebou zavřu. S nadějí se podívám směrem k posteli. Ne. Ani dnes se nic nezměnilo. Všechno je stejné. Stejně beznadějné.
"Ahoj, Taku-chan," pozdravím ho jako obvykle a pokusím se usmát. Nevím, proč se snažím, stejně mě nevidí. A možná ani neslyší. Ale říká se, že když je člověk v kómatu, mělo by se na něj mluvit, třeba mu číst, blízcí by jej prostě měli podporovat. Nevím, nakolik to onen člověk cítí, nikdy jsem to nezažil, ale doufám, že je to pravda, že to účinkuje. Prý to už kolikrát pomohlo. Proto se jako obvykle posadím na židli vedle jeho lůžka, vezmu jej za ruku a spustím: "Dnešek byl zase strašně únavný, věřil bys, že v poslední době mě ten zpěv skoro nebere? Mám chuť se na všechno vykašlat. Aspoň na nějakou dobu, víš co, odpočinout si a tak. Rád bych se zase podíval do Ameriky, tentokrát opravdu čistě jen jako turista, žádné koncerty ani nic podobného. Pojedeme spolu, co ty na to? Až budeš v pořádku, uděláme si dovolenou. Strávíme třeba měsíc v Americe, můžem ji různě procestovat. Anebo jestli tě to neláká, v Evropě jsem ještě nebyl vůbec, taky to tam nemusí být špatné. Nebo dáváš přednost Japonsku? Můžem si udělat výlet po všemožných památkách. Můžeme jet, kamkoliv si budeš přát. Nebo taky nemusíme vůbec nikam, můžeme jednoduše zůstat u tebe nebo u mě doma - co ti bude víc vyhovovat - a prostě budem spolu." Mluvím hrozně optimisticky, až mě to samotného děsí. Lepší ale, než se tu hroutit, ničemu by to nepomohlo. Spíš naopak. Musím zůstat pozitivní, alespoň navenek. Pro něj. Chci mu pomoct. A pokud je tohle to jediné, co pro něj teď můžu udělat, klidně budu celé dny držet úsměv na tváři, sršet dobrou náladou a pořád něco kecat, dokud ho to doopravdy nezačne otravovat, nevzbudí se a neseřve mě, že už bych konečně mohl být i na chvilku zticha. Ale ono je to těžký. Povzdechnu. Když se tak dívám do jeho obličeje, všechen optimismus se mi vytrácí. Nemůžu říct, že by teď snad nebyl krásný. Pořád je. Vypadá vlastně, jakoby normálně spal. Jen mi to, jak je bledý a vyhublý, společně s faktem, že naživu jej drží přístroje, nahání hrozný strach, že to takhle bude třeba navždy. Že až do mé vlastní smrti sem budu každý den chodit a že se stejně nic nezmění. Že už se nikdy neprobere. Stisknu jeho ruku pevněji. "Moc se mi po tobě stýská, Taku-chan, nepředstavitelně mi chybíš. Pořád. Bez přestávky. Miluju tě, nejvíc na světě." Skoro slyším to jeho "já tebe taky". Proč to doopravdy neřekne? Chci slyšet jeho hlas. Potřebuju slyšet jeho hlas. Potřebuju cítit jeho objetí. Prostě potřebuju. Mám pocit, jakoby bez něj skutečně nic nemělo smysl. ...A má snad?
"Pamatuješ na náš první polibek?" zeptám se najednou a po tváři mi po dlouhé době přeběhne opravdové, nefalšované pousmání. "Byli jsme tehdy u tebe, oslavovali jsme premiéru toho druhého Kuroshitsuji muzikálu. Zajímavé, že ostatní se šli někam napít, ale my jsme si vystačili s..."

Dva sotva dospělí muži seděli v kuchyni u stolu, naproti sobě. Mezi nimi se na talířku nacházela doslova hromada krásně červených jahod vylepšená spoustou šlehačky. Oba spokojeně ujídali a vesele se bavili.
"Co máš z toho, já u R-Shitei málem hodil tlamu," přiznal Takuya se smíchem.
"Fakt? Kdy? Jsem si nevšiml, že bys tam snad nějak zavrávoral," smál se Yuya.
"Ta tyč byla dneska nějak kluzká, u toho záklonu jsem myslel, že už budu na zemi." Oba se rozesmáli ještě víc.
"Příště radši dávej bacha," doporučil mladší a strčil si do úst další jahodu.
"Tady nejde o to, jestli si dávám bacha nebo ne, za všechno může ta tyč!" bránil se Takkun pobaveně a taktéž ukořistil další kus ovoce.
"Není od tebe hezký takhle vinit ostatní," ušklíbl se Yuya, "mimochodem, od té šlehačky máš celou pusu," upozornil ho.
"A vadí ti to snad?" ohradil se Takuya.
"Jo, vadí."
"Nevděčná to návštěva," odfrkl si, "já se s tebou rozdělím o jahody a ty máš problém s tím, že mám trochu špinavou pusu." Oba se znovu rozesmáli.
"Tak já se omlouvám, no. Na oplátku tě toho zbavím. Jen pojď trochu blíž," pobídl ho Yuya.
"He?" zatvářil se starší nechápavě, ale naklonil se tedy přes stůl blíž. Yuya se natáhl taky, až těsně k jeho obličeji. A opravdu jej začal zbavovat šlehačky. Svým jazykem. Následně své rty natiskl na ty jeho. Jen jemně, moc nenaléhal. Po pár sekundách se zase stáhl. Začal se trochu bát reakce svého společníka. "To bylo sladší než ty jahody tady," zkonstatoval Takuya s úsměvem, "dostanu ještě pusu?" Mladšímu se doslova rozsvítily oči, na nic nečekal a už plnil Takuyovi jeho přání. Ochotně pootevřel ústa, když se mu dovnitř začal dobývat jazyk jeho společníka.

"...tak neurčitě, v první moment jsem fakt myslel, že jsem všechno pokazil a že mě seřveš a pošleš do háje. Ani by mě nenapadlo, že si prostě jen tak řekneš o další polibek. Bylo to nádherný," vydechnu po dlouhé době vcelku šťastně. Tyto vzpomínky mi pomáhají přežít v kruté realitě a alespoň mám Takuyovi co povídat. "Dostal jsem teď zase chuť na jahody, věříš? Zase si je někdy musíme dát. Až se uzdravíš, uspořádáme si nějakou oslavu, koupím kýble jahod nebo něco jiného, třeba mandarinky, ty jsou taky dob-" Počkat. Mandarinky? Proč melu o mandarinkách? To už mi hráblo nebo co? No vlastně se ani nedivím.. "Uhm, promiň, Taku-chan, už plácám kraviny. Je toho teď na mě asi moc." Povzdechnu a schovám obličej do dlaní. Jde to se mnou z kopce. Jestli se to nezlepší, asi skončím u psychiatra. Ale teď: pozitivní myšlení, pozitivní energie. Nasadím falešné pousmání a podívám se zpátky na Takuyu. "Ale to se spraví, jsem jen unavený, vezmu si na nějaký ten den volno a odpočinu si. Třeba bych tu s tebou zase mohl zůstat přes noc. Na té židli to sice není zrovna vrchol pohodlí," ušklíbnu se, "ale chci tu s tebou být co nejvíc. Udělal bych pro tebe všechno, Taku-chan, to přece sám moc dobře víš."

Nemyslím si, že mi pár dní bez práce doopravdy pomůže, možná spíš naopak. Uvědomuju si, že čím víc trávím čas sezením u Takuyovy postele a prakticky samomluvou, tím víc mě to ničí. Ale nemůžu zůstat sedět doma na zadku. Pokaždé, když nejsem tady a neslyším to hrozné stereotypní pípání přístrojů ujišťující mě o faktu, že je můj přítel stále naživu, cítím se nesvůj. Mám strach, že jednou přijdu a neuslyším nic. Jen ticho. Jako v hrobě. Prakticky doslova. A navíc, přestat sem chodit by nebylo vůči Takuyovi fér. Byla by to zrada. Kdyby to bylo naopak, Taku-chan by se mnou taky určitě trávil veškerý svůj volný čas. Teď nejsem důležitý. Důležitý je on a jeho zdraví. Nic jiného. Kdyby teď někdo přišel a řekl mi, že pokud dvakrát oběhnu zeměkouli, tak se Takuya probudí, bez váhání bych okamžitě vyrazil a dokázal to. Pro něj cokoliv.
"Ah, Yuya-kun. Zdravím," vytrhne mě z myšlenek vcelku povědomý hlas, jen co vejdu do pokoje 316.
"Dobrý den," odpovím polohlasně na pozdrav a přejdu k Takuyově posteli z druhé strany než obvykle - židli si dnes zabrala jeho máma, která ho teď podobně jako vždycky já drží za ruku. Potkávám se tu s ní jen výjimečně, není to však tím, že by na svého syna kašlala. Většinou se tu míjíme. Když mám po práci a můžu sem, má nějaké povinnosti zase ona. Sem tam tu narazím i na nějaké Takuyovy kamarády, to je ale ještě vzácnější. Nestěžuju si, popravdě jsem radši, když můžu být s Takuyou sám. "Ahoj, Taku-chan," pozdravím jako vždy i jej a jemně ho pohladím po hřbetu volné ruky. Můžu si to dovolit, jeho máma o našem vztahu ví. Ten den, co se to stalo, mě tu našla, jak ubrečený drtím Takuyovu ruku a pořád dokola opakuju, jak moc ho miluju a že mi tohle nemůže udělat, takže nemělo smysl se jí pokoušet něco nalhávat. Nijak jí to ale naštěstí nevadilo. Za jiných okolností by tomu možná bylo jinak, ale v tuto chvíli bylo pro mě i pro ni na prvním místě Takuyovo zdraví. Nebyl důvod všechno ještě víc komplikovat.
"Jak se ti daří?"
"V rámci možností je všechno v pořádku. Sama přece ale moc dobře víte, jak mi je. I když se v práci daří, cítím se pořád mizerně." Chápavě pokývá hlavou.
"Měl by sis už ale aspoň jeden den pořádně odpočinout, prospat se. Vypadáš strašně ztrhaně, ještě taky zkolabuješ," stará se. Sama ale taky nepůsobí zrovna nejenergičtěji, kruhů pod jejíma očima by si všiml i slepý. Ale rozumím tomu. Já taky nemůžu přes všechnu únavu pořádně spát. Musím pořád myslet na něj.
"Vzal jsem si teď na pár dní volno, tak snad se to zlepší."
"Tak by sis měl jít domů lehnout, aspoň dneska," domlouvá mi. Zakroutím hlavou.
"Věřte, že to by mi ani v nejmenším nepomohlo."

"Uhm, dobré ráno, Taku-chan," zavrním rozespale, když následujícího rána otevřu oči, narovnám se a protáhnu se. Ano, opravdu jsem tu s ním zůstal přes noc. Spal jsem prostě na židli, hlava mi tak samovolně klesla na matraci jen kousek vedle Takuyovy ruky. Jsem teď celý rozlámaný, bolí mě záda. Ale to je maličkost. "Měl jsem...docela krásný sen. O nás. Na pikniku jsme ještě nebyli, že? Tam jo. Ale tohle mohl být opravdu jen sen, byl tam takový krásný útes nad mořem, široko daleko žádný člověk, žádný dům, přírodu nenarušovaly žádné sloupy s elektrickým vedením a vůbec to vypadalo, že tam nikdo nikdy nebyl. Jen my dva. Šli jsme spolu..."

Obloha byla bledě modrá, bez sebemenšího mráčku, jediným kazem se stalo Slunce příjemně hřející nad mořem, jehož vlny nemilosrdně bily do vysokého útesu. Nahoře to tedy znělo jen jako neškodné, tiché šplouchání. Koruny stromů šuměly ve slabém, příjemném letním vánku.
"To bys mě ale nejdřív musel chytit, víš?" zasmál se jeden z dvojice mladých mužů právě vycházejících z blízkého jehličnatého lesa a rozběhl se směrem ke srázu. Druhý se okamžitě rozběhl za ním, se šťastným úsměvem na rtech. Nedělalo mu velký problém svého společníka dohnat a popadnout ho za pas, načež oba spadli do trávy, kde se chvilku kutáleli, až zůstal Takuya ležet na svém příteli.
"Mám tě," vítězně se usmál starší a věnoval Yuyovi krátký polibek na rty.
"Já se nechal chytit," vyplázl na něj jeho přítel jazyk.
"Tak jasný, jasný," odkýval mu to Takkun pobaveně.
"Nechci o tebe přijít, Taku-chan," zvážněl najednou Yuya, zničehonic, bez jakéhokoliv pádného důvodu.
"Co blázníš?" zasmál se starší, "proč bys o mě měl jako přicházet? Já budu s tebou navěky věků. A netvař se už tak. Pořád si s něčím děláš starosti. Já chci, abys byl šťastný. Zasloužíš si to."
"No...no jo," zamumlal Yuya a znovu se pousmál. Natáhl krk, aby mohl svého přítele znovu políbit.
"Tak se pojď najíst," pobídl ho Takuya a po čtyřech se přesunul o pár metrů dál, kde už na ně čekala rozprostřená deka s nachystaným jídlem. Bylo tady od každého něco; sendviče, ovoce, zákusky... Sice by asi nebyl nejlepší nápad splácat to všechno najednou, člověk měl ale s takovou široký výběr a málokdo by všem těm dobrotám odolal. Spíš než jako obyčejný piknik to tedy působilo jako menší hostina. A to už se k tomu všemu dostal podobným způsobem jako jeho společník i Yuya. Uhnízdil se na opačném kraji deky a hned sahal po kouscích čokolády, které se mu zřejmě momentálně zalíbily nejvíc. Naopak jeho přítel zvolil pro začátek třešně.
"Hele, nech něco i pro mě, taky to chci ochutnat," zasmál se, když viděl, že čokoláda mizí kosmickou rychlostí.
"Promiň," zahihňal se Yuya a strčil svému příteli jeden čtvereček před pusu, který teda Takuya okamžitě zhltnul.
"Teď ty. Řekni á," pobídl ho a na oplátku mu do pusy strčil jednu třešni, už bez stopky, samozřejmě. Yuya tedy nabízené ovoce požvýkal a pecku zahodil dolů z útesu.
"Taky dobrý," zhodnotil s pokýváním hlavou, "ale čokoláda vede," prohlásil následně a to už si dával do úst další kousek.
"Budeš tlustej," zasmál se Takkun.
"Tak ať," vyplázl na něj mladší jazyk.
"A já už tě pak nebudu moct nosit, protože budeš moc těžký," pohrozil mu Takuyaa tím zapříčinil okamžitého zmrznutí úsměvu na Yuyově tváři a vrácení dalšího kousku čokolády, který si to zase mířil k němu do pusy, zpátky k ostatním. Yuya se na svého přítele tak posmutněle zadíval a o dvě sekundy se oba zároveň jako na povel rozesmáli.
"To bys mi přece neudělal, víš přece, jak já jsem líný chodit pěšky."
"No tak to bys měl nějak začít hubnout, už s tím začínám mít trochu problém."
"Anoooo…fakt?" zeptal se Yuya najednou zase s vážnou tváří a svůj pohled přesunul do oblasti svého břicha snad za účelem vypozorovat takhle ony případné kilogramy navíc.
"Ne, jen si dělám srandu. Jsi dokonalý takhle, lásko," ujistil ho s tím svým typickým úsměvem a naklonil se k němu, aby ho mohl políbit na čelo.
"Jestli se ti na mě něco nelíbí, řekni to, změním se," pokračoval Yuya posmutněle s pohledem upřeným na deku, zněl však rozhodnutě, že kdyby teď Takuya řekl cokoliv, opravdu by začal co nejdříve s nápravou. Starší povzdechl.
"Ty jsi pako," vyčetl mu a rozhlédl se okolo. Položil se na záda a natáhl ruku, aby utrhl jednu ze žlutých pampelišek v trávě, a to už se zase vytáhl do sedu. Dal ji svému příteli za ucho, aby mu hezky držela ve vláscích. "A teď se usměj," poručil mu. Yuya vzhlédl k jeho obličeji a rozpačitě se zazubil. "Ach jo, ty jsi tak strašně zlaťučký," vydechl učarovaně Takuya a spokojeně zatleskal, načež věnoval Yuyímu pusu na líčko, které i s tím druhým následně zčervenalo.
"Zůstaneš se mnou navěky věků, že jo? Že mě nikdy neopustíš a nenecháš samotného, ať by se dělo cokoliv? Slíbíš mi to, prosím, Taku-chan?" požádal ho.
"Hele, Yu-chan, co jsi dneska takový vážný? Jakoby nás dva snad něco mohlo rozdělit. Nic nemá takovou sílu. No tak, řekni, že ty přede mnou něco tajíš?" ušklíbl se, když však viděl nemizící vážný výraz svého přítele, povzdechl a pokračoval: "no dobře, pro klid tvé duše ti to teda slibuju. Ale přece i tak musíš vědět, že já tu budu vždycky pro tebe, ve všem tím pomůžu, se vším se mi můžeš svěřit. Mně přece věřit můžeš, no ne? Navíc, sám bych bez tvého úsměvu nezvládal. Tak se už zase přestaň tak mračit a znovu se usměj, prosííím."

"…takže by ses mi už mohl vrátit, ne? Když jsi slíbil, že se mnou budeš napořád. I když to bylo jen ve snu. Potřebuju tvoji pomoc teď. Tvoje objetí a tvůj hlas, jak mi opakuješ, že bude všechno dobré, že jsi se mnou," povzdechnu. "Nic ti nevyčítám, samozřejmě. Vím, že za to nemůžeš, že tu takhle neležíš schválně. Jen…hrozně mi chybíš, víš? Já budu čekat klidně do smrti, než se mi vrátíš, protože vím, že ty bys mě tu přece jen tak nenechal, neopustil mě. Znám tě přece. V tom snu jsi to byl ty, úplně tě poznávám. Žádná úprava, abys byl nějak dokonalejší. Už jenom proto, že to není možné. Ty nemáš žádnou chybu, ty jsi dokonalost. Nebo…minimálně já na tobě nic špatného nevidím. Možná jsem slepý, ale mám tě za anděla. Mého anděla. Vážně, lepší přirovnání není. Tak…prosím, jestli mě teď slyšíš, vrať se mi. Potřebuju, abys na mě zase dával pozor," zašeptám a sklopím hlavu. Zmlknu. Nevím, co víc mám říkat. Možná mu dopovědět ten sen, když jsem to tak utnul? Ne, to ne. Nemůžu. Protože…ze začátku to bylo skutečně krásné, ale ten konec… nechci mu to říkat. Nechci to ani vyslovit. Totiž…ještě chvíli jsme si povídali. Jenže nakonec se objevila obrovská vlna z onoho moře pod útesem, která mi ho prostě odnesla. A už nevrátila. Nechci ztrácet naději, ale nebylo to znamení? Že…že se mi už vážně nikdy nevrátí? Že tu dennodenně sedím zbytečně? Zavrtím hlavou. Takové myšlenky si nesmím připouštět. Možná to taky mohlo být v návaznosti na to, jak se to Takuyovi vlastně stalo. Mohla za to totiž voda. "Pamatuješ, jak jsme spolu naposledy mluvili? To ráno, než se ti to stalo? Zhruba před dvěma měsíci, osmnáctého srpna? Musel jsem docela brzo do práce a tys zrovna…"

"Yu-chan, nevíš, kde mám plavky?" ozvalo se z jednoho pokoje v prvním patře.
"Tam, kde sis je naposledy nechal!" dostalo se mu odpovědi zespodu z kuchyně.
"Děkuju za pomoc!" houkl ironicky, na druhou stranu však pobaveně, takže se očividně nijak nenaštval.
"No tak mi řekni, jak já to mám vědět," řekl Yuya, když zrovna vešel do Takuyova pokoje, kde jeho přítel zběsile prohrabával skříň.
"Naposledy jsme se byli koupat spolu," namítl Takkun.
"No dobře, ale potom se nešlo sem, ale ke mně. Jak já mám vědět, kam sis je uklidil potom, až ses vrátil domů?"
"Takže jsem si je nechal u tebe! No to snad není možný!" To už mladšímu přistálo na hlavě černé tričko s potiskem bílého kříže a nápisem "BOY" v něm. Spousta dalšího Takuyova oblečení ležela různě rozházena po pokoji, jak při svém hledání všechno vyhazoval ze skříně.
"Já je u sebe teda nikde neviděl a to jsme se byli koupat snad před dvěma týdny, ne? Mimochodem, půjčím si to na dnešek, jo?" oznámil mu, spíše než se zeptal, a to už si ono tričko natáhl na tělo.
"No jo, dělej si, co chceš, ale pomoz mi najít ty plavky," zakňučel Takuya pomalu už zoufale.
"A to nemáš druhé?"
"Mám, ale ty taky nemůžu najít!"
"Tak to máš asi docela smůlu," zasmál se Yuya, "si nějaké kup po cestě. Promiň, já ti teď nemůžu pomoct hledat, docela spěchám do práce."
"No jo, tak se měj, ahoj," odmávl ho Takkun jednoduše, aniž by se na něj otočil.
"To mi ani nedáš pusu?"
"Omlouvám se," povzdechl starší a zvedl se. Přešel až ke svému společníkovi a objal jej kolem pasu. Pousmál se na něj. "Tak měj hezký den, lásko. Večer tě tu už budu čekat s večeří, tak se moc nezpozdi, ať nám to neochladne. Budu se na tebe těšit. Uvidíme se teda večer, Yu-chan," dopověděl napůl šeptem a věnoval svému příteli tedy jeden něžný polibek na rty.
"Jo, takhle nějak si to rozloučení představuju," zasmál se spokojeně Yuya a ještě políbil staršího letmo na tvář, načež se sehnul pro svou tašku, kterou si hodil přes rameno. "Užij si to s klukama," popřál mu a to už opustil pokoj.

"…jsem teda odešel a…a tak to bylo, no," trochu zasměju nad mým ne moc originálním koncem další vzpomínky, která mi přece jen o malinko zvedla náladu. Jen co se však plně vrátím do přítomnosti a zaměřím se na Takuyův bledý obličej, jakákoliv iluze o jeho hezkém úsměvu se zase rozplyne. Jen mě bodne u srdce. Kdyby tehdy ty plavky nenašel, třeba by se to vůbec nestalo. Jel tehdy s pár kamarády k nedalekému jezeru se vykoupat. Měl dovolenou, bylo vedro, tak proč toho nevyužít, že? Skákali tam do vody z nějakého stromu, ale není tam u břehu moc hloubka, možná něco málo přes dva metry, a na dně rostou všelijaké rostliny a kořeny. Takuya skočil a prý se mu tam nějak zamotaly nohy. Nemohl se z toho dostat a začal se topit. Samozřejmě, že ho hned vytahovali, ale i ta chvíle pod vodou stačila, aby vůbec bojoval o svůj život. A…skončilo to takhle. Dva měsíce leží nehybně na lůžku na přístrojích. Je ve hvězdách, jestli se ještě někdy probudí. Všichni už můžeme jenom doufat. Ale…já v to pořád věřím. Možná je to hodně naivní, jenže já už doopravdy nevím, co bych dělal, kdyby Taku-chan přestal být součástí mého každodenního života. Až bude zase v pořádku, budu pořád s ním. Nikdy ho už nepustím nikam k jezeru, moři ani do bazénu a budu mu stát za zadkem, i když se bude třeba jen koupat doma ve vaně nebo něco pít. Asi ho to bude hodně otravovat, ale já prostě nesmím dovolit, aby se něco takového opakovalo. To by to totiž mohlo dopadnout ještě hůř, než teď. A horší variantou už je doopravdy jen ona nemilosrdná smrt.

"Dnes máme už prvního prosince, víš o tom? Hrozně to utíká, za chvilku už tu máme Vánoce. No nevím jak ty, ale já už pro tebe dárek mám. Neřeknu ti, co to je, to se dozvíš až hezky dvacátého pátého ráno. No dobře, jestli mě nebudeš štvát, tak už dvacátého čtvrtého večer. A nezkoušej mě ukecat, nebo nebude žádné cukroví!" pohrozím mu. Do háje, co bych ale ve skutečnosti teď dal za to, kdyby na mě upřel ten svůj štěněčí pohled a začal mě přemlouvat, abych mu to řekl. Vyměnil bych za to cokoliv, vzdal se všeho. Sakra, proč to není takhle jednoduché?! "Minulé Vánoce to byla docela sranda, nemyslíš? Jak jsme se hádali, jak je oslavíme. Nebo líp, jestli je vůbec nějak budeme slavit. Co ty máš proti tomu Santovi? Vždyť je fajn. V Americe mají zajímavé Vánoce. Nepochopil jsem, proč ty jsi to nijak nechtěl slavit. Vždyť i tady v Japonsku už je čím dál tím víc lidí, co to nějak slaví. No co, nakonec jsme to přece vyřešili tak, že…"

Seděli na gauči přikrytí pod jednou tenkou dekou nafialovělé barvy. Opírali se o sebe, cpali se cukrovím, které vcelku rychle mizelo z talířku na stolku před nimi, a v televizi sledovali nějaký typický americký vánoční film.
"Ale vždyť je to totální blbost!" namítl starší z nich ukazující na obrazovku. Částečně se mračil, film ho zřejmě tedy moc nezaujal.
"Co se ti na tom nezdá?" zasmál se druhý, kterého to očividně docela i bavilo.
"Vždyť ten Santa je strašně tlustej! Se do toho komína přece nemůže vlízt!" rozčiloval se Takuya dál.
"Ale jo, může. Jak by jinak nosil dárky?" namítl věcně Yuya.
"No dobře, ale tak podívej se na něj a na ten komín! To prostě…nejde to, je to kravina! Měl by zhubnout, aby to bylo uvěřitelnější. Vždyť i těm malým děckám musí být jasné, že někdo takový se k nim komínem dostat nemůže, maximálně že by pobořil půlku baráku."
"Ale to dělá ten oblek, Santa za to nemůže. Je možné, že je hubený jako párátko, ale když se podíváš na ten jeho kožich, to ten je hlavně objemný."
"Ale houby. Nebraň ho. Je prostě tlustej a tečka."
"Takže…já jsem podle tebe tlustý?" otázal se Yuya a zvědavě naklonil hlavu na levou stranu.
"He? Yu-chan, o čem to mluvíš? Vždyť tu řešíme Santu."
"No právě," potvrdil mu, "minulý rok, jak jsem měl to vánoční vystoupení, byl jsem tam za Santu. Vypadal jsem strašně tlustě. A ty mi teď chceš jako říct, že tlustý jsem, že oblek za to nemůže, jo?" Takuya se zasmál.
"Ale ne, to ne, Yuyí. Neblbni, ty jsi moje roztomilé zlatíčko, které přece pořád nosím na rukou. A to bych přece nedokázal, kdybys byl nějak tlustý, ne?" argumentoval logicky.
"Tak se mi nenavážej do Santy. Já ho mám rád."
"Ale já ne."
"Teď jsem ti říkal, že jsem byl Santa. Takže ty mě nemáš rád?"
"Ale tys neměl vousy!"
"Takže tím chceš jako říct, že kdybych měl vousy, tak bych se ti nelíbil, jo?"
"Kdybys ty měl vousy, tak bys je neměl bílé."
"Takže tím chceš jako říct, že kdybych měl bílé vousy, tak bych se ti nelíbil, jo?"
"Hele, lásko, já si s tebou sice povídám rád, obecně tě rád poslouchám, ale teď už prosím pomlč, jo? Radši se zas chvilku dívejme, chci vidět, jak se teda bude rvát do toho komína."

"...a stejně bylo nejlepší, jak se v tom filmu Santa nakonec doopravdy nedokázal nacpat do toho komína. Musel jsem uznat, že máš pravdu. Vůbec to byly asi nejlepší Vánoce, co jsem zažil, i přesto, že's mi nepovolil ten pravý americký styl. Jen jsme sledovali těch pár filmů, jedli cukroví a dali si dárky. Příště chci ale punčochy a tlustého Santu v komíně, rozumíš?" zasměju se, "a nechci slyšet námitky! Ani žádné křivé slova proti Santovi! Jinak si seženu ten oblek a budu celý den uražený," pohrozím mu, "a to bys přece nechtěl, ne?" Zadívám se na jeho tvář. Na jeho rty, které se snažím pohledem donutit, aby se konečně zase pohnuly a vzešla z nich byť jen krátká odpověď na má slova. Ale neúspěšně. Opět.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bara-chan Bara-chan | Web | 30. srpna 2015 v 20:43 | Reagovat

To je tak deprimující T____T Chuďátka... Ale je od Yuyi krásný, že za ním takhle pořád chodí :) A doufám s ním, že se Taku probudí... prostě musí... T_T

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama