Momentálně píšu:
Momentálně cosplayuju.

Osudová chyba

27. července 2014 v 17:44 | Atashi |  Japan stars - jednorázovky
Shounen ai s příměsí yaoi, Uehara Takuya/Mataushita Yuya.
Vedlejší páry: Uehara Takuya/Sakurada Dori a Teruma/Matsushita Yuya

Původní datum zveřejnění: 19. ledna 2014
Písnička ke čtení:



Už je to víc než dva roky, co jsem udělal největší chybu ve svém životě. Strašně moc toho lituju. Pořád si to vyčítám a do konce života nejspíš ani nepřestanu. Zbytečně jsem se připravil o štěstí. Nic není tak, jak bych si přál. A asi už nikdy nebude. Ale pozdě brečet nad rozlitým mlékem. A přitom se to vůbec nemuselo stát...

"Taku-chan? Totiž...já jsem dostal takovou nabídku." Tato slova jsem nikdy v životě neměl vypustit z úst. Byl to začátek konce. Konce, o kterém jsem si myslel, že nikdy nepřijde, dokud budeme žít. Zmýlil jsem se. Neměl jsem nad tou nabídkou ani uvažovat a hned ji odmítnout, jak jsem původně plánoval. Ale neudělal jsem to. Další má chyba. Bohužel již nenapravitelná. Byli jsme zrovna u něj v pokoji, já ležel na posteli s hlavou položenou v jeho klíně a on mě hladil po vlasech, když jsem mu to řekl. Že za tři týdny odjíždím na druhý konec Japonska, protože jsem dostal hlavní roli v muzikálu, kterou by asi byla blbost odmítnout -jak jsem si tehdy myslel-, a musím tedy na zkoušky. A že je to na jeden celý dlouhý rok, možná i víc. On se mnou samozřejmě jet nemohl, měl tu rozdělané nějaké projekty. Oči mu získaly skelný lesk, příznak slz. Tvářil se hrozně smutně, až mě to zabolelo. Přesto ale řekl, že mi to přeje. Proč?! Proč se nerozbrečel, neobjal mě, nenatiskl na sebe, jak nejpevněji uměl, a nezačal opakovat, že mě nikam nepustí? V takovém případě bych neměl to srdce odjet. "Já…moc ti to přeju, Yu-chan, ale...co teď bude s námi?" Nevím, jestli má odpověď na jeho otázku byla také chyba. "Myslím, že...že bysme to měli dočasně ukončit." Možná bylo dobře, že jsem to navrhl. Takovýhle vztah na dálku se přece rovnal žádný vztah. Nemělo to takhle význam. A pokud by si jeden z nás našel někoho na krátký románek, nemusel by mít zbytečně výčitky svědomí. Ale já tehdy řekl dočasně. To bylo to nejpodstatnější slovo v celé větě. Nemělo se zaměnit s navždy. Myslím ale, že kdybych se náš vztah tehdy nerozhodl na ten rok ukončit, výsledek by to mělo stejný. A mě by to snad bolelo ještě víc. I když teda pochybuju o tom, že to ještě třeba jen o malinko jde. Teď mu ale aspoň nemůžu nic vyčítat.

"Strašně moc tě miluju. Už teď se mi po tobě stýská." Přesně si vybavuju, jak mi tohle šeptal do ucha. Bylo to v noci před mým odjezdem. Leželi jsme nazí v objetí a tiskli se na sebe tak pevně, jakoby to mělo být naposledy. A taky že bylo.

Slíbil, že mi bude denně psát. Každý večer jsem kolem půl desáté seděl v hotelovém pokoji na posteli s mobilem v ruce a netrpělivě očekával pípání oznamující příchod SMSky. Každá zpráva byla originální, vždy v něčem jiná, nikdy však na konci nechyběla ta dvě slova. Miluju tě. Po přečtení mi vždycky začal chybět dvojnásob. Jednou už jsem stál i před otevřenou skříní s plánem si z ní pobrat všechny věci a prostě se hned teď vrátit zpátky, aniž by mě ten muzikál jakkoliv zajímal. Neudělal jsem to...ale možná jsem měl. Dokud ještě nebylo pozdě. SMS totiž přesně po 232 dnech nepřišla. Až zítra. Ale nebyla to náhoda. Další den se můj mobil také neozval. A tak začaly zprávy přicházet obden. Jenže postupně se interval zvětšoval, až přestaly chodit úplně. To už jsem to ale tolik neřešil. Ze zkoušek jsem chodil stále unavenější, přes den jsem neměl ani moc čas nad Takuyou přemýšlet.

Uběhl rok, dva týdny a čtyři dny. Před osmou ráno jsem se konečně dostal domů. No, domů jsem ale ani vlastně nešel, jen jsem za dveře hodil kufry a batoh, ani jsem nepřekročil práh, a už jsem spěchal za ním. Věděl jsem, že je na návštěvy ještě trochu brzo, ale já ho prostě potřeboval vidět. Původně jsem se měl vrátit až o týden později, s čímž byl Takuya před nějakou dobou seznámen pomocí SMS, ale odpadlo nám jedno představení a to úplně poslední se bude hrát v místním divadle.

Nedočkavě jsem přešlapoval u jeho dveří. Vteřiny od chvíle, co jsem stiskl zvonek, se tak nechutně vlekly. Už jsem ho strašně toužil vidět, obejmout ho... Měl jsem chuť začít skákat radostí do vzduchu, když se začaly otvírat dveře, ale jak jsem ho uviděl, všechno nadšení bylo pryč. Stál přede mnou jen v narychlo natáhnutých kalhotách, které ani nezapnul. Působil hodně unaveně, vlasy měl rozcuchané, co bylo ale nejdůležitější, nebylo možné si na jeho krku nevšimnout několika cucfleků. "Taku-chan, kdo nás to otravuje?" To už se za ním zjevil Sakurada Dori a objal si ho zezadu kolem pasu. V ten okamžik se mi udělalo tak strašně blbě, že si to ani nedovedete představit. Vysypal jsem ze sebe jenom v rychlosti pár vět o tom, že se omlouvám, že tak brzo ruším, jen že jsem ho prostě chtěl vidět, když jsem se vrátil předčasně. Vrazil jsem mu do ruky lístek na nedělní představení, kdyby měl zájem se přijít podívat, co jsem to vlastně celý rok dělal, a pak jsem rychle zmizel, aniž bych ho nějak pustil ke slovu. Neměl jsem na to. Tohle mě tak strašně bolelo. Doma jsem měl oči jenom pro pláč. V tu chvíli mi nijak nevadilo, že jsem byl jako nějaká ubrečená puberťačka. Ono to totiž jinak nešlo, nebyl jsem schopný to v sobě držet jako někteří. I po tom roce, kdy by se nejspíš většina lidí odcizila, já ho pořád miloval. Nemohl jsem si pomoct. Takuya byl pro mě vždycky dokonalý. Ten den mi volal. Jednou. Nevzal jsem mu to, neměl jsem sílu se s ním o tom bavit. A kdyby mě snad chtěl zpátky, tak přijde. Anebo zavolá znovu. Ale ne.

Byl jsem rád, že jsem poslední představení úplně nepokazil. Muselo na mě ale být vidět, že se něco stalo. Takuya tam však byl. Viděl jsem ho. Zkoumal jsem hlediště až přehnaně moc, ale nakonec jsem ho tam přece jen uviděl. Byl jsem docela šťastný, aspoň na chvíli, že se na mě úplně nevykašlal, zároveň to ale ještě víc zabolelo. Znovu ho vidět, ale nemoct k němu přijít, nemoct ho zase po té době políbit. Hezkou dobu jsem o něm potom už ani neslyšel.

Uběhl nějaký ten čas, jen kolem dvou měsíců, a byl jsem už potřetí naverbován do role Sebastiana Michaelise v Kuroshitsuji muzikálu. A Takuya měl opět hrát Grella. Nevěděl jsem, jestli tohle zvládnu. Ale hold jsem musel. Bylo to snad naschvál, že jsme tam tentokrát měli ještě víc společných scén než v předchozích dvou muzikálech. Dřív jsem se divil, proč ten Sebastian nikdy Grellovi nepodlehnul. Teď to vidím. Co všechno je jeden Sutcliff schopný udělat se životem. Měl jsem si po celou dobu držet Sebastianovský přístup. Nedopadlo by to takhle.

"Hele, Yuyo-kun? Můžu s tebou mluvit?" odchytil si mě hned první den zkoušek.
"Eh, samozřejmě." Bylo mi jasné, o čem se chce bavit, a upřímně se mi do toho vůbec nechtělo, ale poslat do háje jsem ho nemohl.
"No, víš, co se týče našeho vztahu, já jsem…promiň. Víš, my jsme s Dorim-"
"To je v pořádku," -nic není v pořádku!- "já to chápu." -jak jsi mi to mohl udělat?!
"Fakt?" rozzářil se.
"Jo," -ne- "rozešli jsme se," -ale to nemělo být navždy- "sám jsem to přece navrhl," -bylo to jen formálně- "máš na tohle plné právo." -to ale neznamená, že jsi to snad udělat měl!
"Myslíš to vážně? Bál jsem se, že budeš naštvaný a už se mnou třeba nebudeš chtít mluvit, mrzelo by mě to."
"Fakt je to v pohodě," -bolí to- "nemusíš si dělat starosti." -obejmi mě, prosím, nezvládám to.
"Jsem rád, že je to teda dobrý."
"Jo." -dobrý to bude, až mě políbíš a řekneš mi, že mě miluješ.
"Takže kamarádi?"
"Kamarádi." -já tě ale miluju!
"Fakt ti to teda nijak nevadí?"
"Ne," -ty idiote, copak to nevidíš?!- "už jsem ti říkal, že na to máš právo, navrhl jsem to pro tento případ," -doufal jsem, věřil, že se nic takového nestane- "kdybysme se prostě takhle odcizili, už k sobě necítili to, co dřív." -navždy pro mě budeš ten nejdůležitější. "Tak už nech minulost být." -vrať se se mnou zpátky do těch nádherných chvil.

Od té doby se ke mně choval jako předtím. I jako v době, když jsme byli spolu, náš vztah jsme totiž na veřejnost nepustili, nebyli jsme zvědaví na věčné rozpitvávání v médiích. Pořád vtipkoval, usmíval se na mě, bavil se se mnou o všem možném. Jeden obrovský rozdíl tu však byl. Jeho Yu-chan a další přezdívky, které v souvislosti s mou osobou používal, byly nenávratně pryč a nahradilo je obyčejné, suché Yuya-kun. To oslovení pokaždé zabolelo jako bodnutí dýkou. Já zůstal u Taku-chan.

Mé city se ani v nejmenším nezměnily, pořád jsem po něm tak zoufale toužil. Chyběl mi, strašně moc. Byl jsem na tom už asi hodně špatně, jednou jsem se přistihl, že ho očumuju v šatně, když se převlíkal. Předtím jsem měl jeho dokonalé tělo na očích téměř denně, takže teď mi to taky scházelo. Naštěstí si toho ale nevšimnul, byl zrovna zabraný do rozhovoru s Takuyou Idem. Měl bych s tím ale začít něco dělat, takhle to fakt už nepůjde.

Chtěl jsem na něj zkusit zapomenout a v tom mi měl pomoci Teruma, představitel Williama T. Spearse, s kterým jsem si začal vztah. Je to skvělý člověk, myslel jsem, že s ním mi to skutečně vyjde, ale…

Jednou jsme zůstali sami v šatně, byli jsme tam jako poslední. Snad všichni už se vypařili domů. Přitiskl mě na stěnu, přišpendlil mě k ní svým tělem a zabral si mé rty. Potrpěl si na vcelku častý fyzický kontakt. Ale neprotestoval jsem, sám jsem se zapojil. Jenže to se otevřely dveře. Odtrhl se ode mě a já tak viděl na narušitele. Takuya. Můj Takuya. Pár sekund na nás jen tak trochu zaraženě koukal, pak však něco nesrozumitelného zamumlal, popadl svou tašku, kterou si nechal na lavičce, a zase se vypařil. A tehdy to všechno změnilo. Můj vztah s Terumou už nebyl o tom, abych na Takuyu zapomněl, ale aby Takuya začal žárlit. Doufal jsem, že se to povede, že ke mně ještě pořád něco cítí, že mě bude chtít zase zpátky. Vím, že to bylo ode mě hodně sobecké, vůči Terumovi, ale…nemohl jsem jinak. V Takuyově přítomnosti jsem se tedy ke svému příteli docela okatě lísal a bylo mi úplně jedno, co si o tom pomyslí ostatní. Ale jaksi to nemělo žádný účinek.

Cítil jsem, jak do mě vnikal, jeho rty na mém krku, ruku v mém rozkroku, a i přesto, že jsem cítil opojnou slast, jen oproti Takuyovu polibku tohle bylo nic. Ano, i v této chvíli jsem myslel na svého bývalého přítele. Na to, jak se mé rozpálené kůže v těchto chvílích dotýkaly jeho horké rty, jak se čím dál tím hlouběji do mého těla dostával jeho úd, jak velké vzrušení mi umocňovala jeho ruka. Terumovi jsem právě teď vnucoval podobu mého milovaného, představoval jsem si, že je to on. Nešlo to jinak, i kdybych si to přál sebevíc. Nebyl jsem schopný na Takuyu zapomenout. A když jsem dosáhl vrcholu, vykřikl jsem jeho jméno. Teruma však naštěstí nic nezaregistroval, v ten okamžik se udělal také, takže to zaniklo v jeho zasténání.

Muzikál skončil, ale zanedlouho jsem měl s Takuyou hrát znovu. Sešli jsme se v the Alucard show. Vůbec nic se však nezměnilo. On si stále vedl svůj vztah s Dorim, vypadal šťastně, takže i přesto, že mě bylo mizerně, nemohl jsem nic dělat. Nechtěl jsem jemu šlapat po štěstí, i za cenu toho, že to moje zůstane snad navždy zadupáno hluboko pod zemí.

"Jak se má Teru-kun? Od muzikálu jsem ho neviděl," ptal se na jedné zkoušce, když jsme měli pauzu.
"Nevím," odpověděl jsem mu jednoduše.
"Jak to že nevíš? To už spolu nejste?" podivil se.
"Ne, nejsme. Nějak nám to nevyšlo."
"Aha. Tak to je mi líto." Líto?! Tobě je to líto?! Proč nejsi šťastný, že jsem zase volný, že mě můžeš mít zpátky? Proč už mě nechceš? To už mě doopravdy ani trochu nemiluješ?

"Yu-chan, že budeme zase spolu? Byla chyba dát se dohromady s Dorim, tak moc se mi po tobě stýskalo, že jsem potřeboval někoho, aby mě občas objal. Cítil jsem se hrozně sám. Moc tě miluju, jenom tebe a nikoho jiného. Tak prosím, dej mi druhou šanci," šeptá a tiskne si mě u sebe v objetí. Jenže mně zapípá mobil. A já zjišťuju, že místo Takuyova těla mačkám polštář. Proč se musím do té hnusné reality každé ráno budit? Vždyť mé sny jsou tak moc krásné.. Neochotně natáhnu ruku pro mobil, přišla mi zpráva. Od Takuyi. Nechápu, co může chtít. Rozkliknu ji.
Ahoj, Dori má dnes narozeniny, pořádám pro něj oslavu, nechceš přijít? Takuya
To skutečně nevidí, jak mi tímhle ubližuje? Anebo to dělá schválně? Každá zmínka o tom…o tom jeho příteli mě neskutečně ničí. Já mu tak strašně závidím.
Na konci této zprávy mi navíc chybí to, co bylo v těch 295 před nimi. To Miluju tě. Ne, ani jednu ze SMS, která mi od něj přišla, když jsem byl pryč, jsem nevymazal.
Ne, promiň, dnes už něco mám.
Odepíšu jednoduše typickou výmluvu. Nevydržel bych to tam, nemohl bych se na ně dívat. Přes tohle se asi nikdy nepřenesu. Mé srdce bude navždy patřit Takuyovi. I když on o něj už nestojí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bara-chan Bara-chan | Web | 8. srpna 2015 v 17:02 | Reagovat

Já se snad jednou budu muset vydat do Japonska i z toho důvodu, abych Yuyu objala a vybrečela se mu na rameni z těch tvých povídek T__T Dokážeš člověka tak vtáhnout do děje... že mu ten smutný pocit zůstává ještě dlouho po přečtení...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama